Jdi na obsah Jdi na menu
 


[bez názvu]

12. 8. 2008

 

[bez názvu]

 

Utřela si slané slzy z tváří a skryla obličej do dlaní.

Ne, nebudu brečet, okřikla se. Zhluboka se nadechla. Nebudu přece brečet kvůli nějakému…

Propukla v pláč.

 

***

 

Zasmála se a laškovně si podepřela hlavu.

Je krásné se smát, napadlo ji. Usmála se a ten úsměv odhalil její dokonale bílé zuby. Je krásné se smát, když je vedle vás někdo, koho opravdu milujete.

Znovu ho vášnivě políbila.

 

***

 

Proč to tak vůbec začalo? Proč? Aby to mohlo takhle skončit? Takovým podrazem? Aby to vůbec skončilo?

Slzy už se nepokoušela zastavit a nechala je, ať máčejí polštář.

Taková absurdní situace. A proč? Ví to někdo?

Ano, ví.

Vím to já.

To ona za všechno může.

Moje sestra. Chamtivá. Nenažrané dvojče. Dravec, co zabíjí pro potěšení.

Vzala mi rodiče, ukradla si jejich lásku pro sebe. A co zůstalo mě?

Pohrdání?

Ani to ne. Nestála jsem jim za letmý pohled, byla jsem příživníkem. Zalez a dělej, že neexistuješ.

Samozřejmě, že to takhle nikdo neřekl. Ale chovali se tak.

A teď mi bere i další lásku. Toho, o kom jsem si myslela, že mě opravdu miluje.

Pozná člověk rozdíl mezi jednovaječnými dvojčaty, když má jedno z nich opravdu rád?

Roztřeseně si povzdechla.

Měl by.

Ale má sestra je samý klam. Dokázala jej přesvědčit, že ona je mnou.

Zase budu sama…?

Sama, zamčená v pokoji své sestry, kterou nenáviděla.

 

***

 

Proč s ním začala chodit? Aby jeho nádherná láska ke mně začala? Ano, byl to ode mě podraz. Tahle láska kvete svým životem, aniž by si on uvědomoval, že touží po někom jiném.

Polibek oplácela dál a nechala chlapce, aby ji líbal stále vášnivěji.

Taková situace! Jak jsem se do ní dostala? Ví to někdo?

Ano, ví.

Vím to já.

To ona se mi postarala o štěstí.

Moje sestra. Skromná. Ušlápnuté dvojče. Šedá myška, co se bojí vylézt z úkrytu.

Nechala si vzít rodičovskou lásku. Co jí zůstalo?

Pohrdání?

Sotva. Nechtěli se s ní stýkat. Nechtěli ji už ani vidět.

Z jejich chování to bylo patrné.

A nechala si vzít dalšího. Toho, kdo ji miloval.

Poznal mezi námi rozdíl?

Odlepila od něj rty, hluboce mu pohlédla do očí a opět ho políbila.

Měl by.

Ale já ho oklamala. Dokázala jsem ho přesvědčit, že já jsem jí.

Zůstaneme spolu navždy…?

Spolu, spolu v pokoji své sestry, kterou nenáviděla.

 

***

 

Mokrá clona rozmazávala výhled na pokoj. Ne, nechtěla vidět pokoj té zrádkyně. Ale něco ji nutilo podívat se.

Podívat se, jak si ta potvora žije.

Černá. Závěsy a rámečky neveselých obrázků byly černé. Povlečení na posteli a ty velké hodiny s kyvadlem byly černé.

Černá je svým způsobem krásná barva.

Záhadná a mámivá.

Taky jsem ji měla ráda.

Kdysi. Nebo to bylo včera?

Ano. Můj pokoj je také laděn do černé. Tak depresivní barva. Teď to vidím. Je jako moje sestra.

Klamná a zákeřná.

Proč jsem se k ní nechala nalákat? Pod záminkou míru? Holčičího zpovídání?

Aby mě tak podvedla. Zamkla mě tady! Koho by napadlo, že mě tu zamkne!

Sedím a dívám se na ty černé hodiny, jak ubíjí čas.

Ano. Hodiny. Ty mám v pokoji také. Stejné.

Dostaly jsme je, když jsme byly ještě nerozlučné. Nerozlučné jako dvojčata.

Ach, jaká ironie.

Vždyť my dvojčaty jsme. Měly jsme se rády. Všechno jsme podnikaly spolu. Měly jsme rády stejné věci.

Což máme doteď.

Třeba jeho.

Ach.

Ona mi ho sprostě ukradla, mou jedinou jiskřičku naděje!

Plamínek naděje v temnotách zhasl.

Jak si to mohla dovolit? Jak?

Nebudu na to myslet. Ne.

Hodiny. Velké černé hodiny s kyvadlem.

Tiše užírají čas.

Čas je jako moře, napadlo ji. Odnáší to krásné, co bylo.

Pláč je pád do propasti. Nikdy nevíte, kdy to skončí.

A velké černé hodiny dál nerušeně odpočítávají čas…

 

***

 

Jeho čokoládově hnědé vlasy jí zacláněly výhled na pokoj. Ano, chtěla vidět pokoj své sestry. Zvědavost ji donutila se podívat.

Podívat se, jak se té chudince žije.

Černá. Závěsy a rámečky neveselých obrázků byly černé. Povlečení na posteli a ty velké hodiny s kyvadlem byly černé.

Černá je nádherná barva. Ta nejkrásnější.

Záhadná a mámivá.

Taky ji mám ráda. Miluji.

Včera, teď. Celý svůj život. Nebo snad ne?

Ano. Můj pokoj je také laděn do černé. Tak uklidňující barva. Teď to vidím. Ale k mé sestře se vůbec nehodí.

Černá je tajemná a přepychová.

Nechala se do mého pokoje nalákat tak lehce. Nabídla jsem jí mír. Hloupé holčičí tlachání. Přijala.

A já ji podvedla. Ach, jak jen je hloupoučká. Zamkla jsem ji tam. Nic takového jí vůbec nepřišlo na mysl. Naivní.

Ležím na její posteli, v něžném objetí, a dívám se na ty černé hodiny, jak ubíjí čas.

Ano. Hodiny. Ty mám v pokoji také. Stejné.

Dostaly jsme je, když jsme byly ještě nerozlučné. Nerozlučné jako dvojčata.

Ach, jaká ironie.

Vždyť my dvojčaty jsme. Měly jsme se rády. Všechno jsme podnikaly spolu. Měly jsme rády stejné věci.

Což máme doteď.

Třeba jeho.

Polib mě.

Možná to ode mě bylo hnusné. Zničit její poslední naději na štěstí.

Udusit svíčku v temnotách.

Bylo to ode mě férové?

Nebudu si nic vyčítat. Ne.

Hodiny. Velké černé hodiny s kyvadlem.

Tiše měří čas. Náš společně prožitý, krásný čas.

Čas je jako moře, napadlo ji. Přináší to krásné.

Polibek je let do výšin. Nikdy nevíte, kdy to skončí.

A velké černé hodiny dál nerušeně odpočítávají čas…

 

***

 

Už nedokázala snášet tu bezmocnost, nicnedělání. Otřela si oči a pohlédla na její poličku přetékající věcmi.

Očima našla tu věc, pečlivě naaranžovanou mezi černými laky na nehty a dlouhými síťovanými rukavičkami.

Ano. To udělám.

Už jsem se rozhodla. Nesmí to skončit tak, jak si přeje ona. Jakkoli jinak, jen ne takhle.

Projel jí záchvěv chladu, jako se po ledové pustině přehnal běsnící vítr.

Strach.

To je to, co cítím. Strach.

Ani ne nenávist. Ani smutek.

Zbyl jen strach.

Znovu se obrátila k onomu předmětu, nerozhodná, váhající.

Mám?

Všimne si toho vůbec někdo?

Ne. Nevšimne.

Ten jediný člověk, který by mohl – oči se jí znova zalily slzami – je pryč. Jen vzpomínka na letní vánek. Vzpomínka na štěstí. Na lásku.

Potřetí se podívala na tu věc, která jí měla přinést – co vlastně? Vysvobození? Nebo ještě větší utrpení?

Nevěděla. Mysl měla prostoupenu mlhou, ale až bolestně zřetelně si uvědomovala, jak jí tluče srdce a jak se jí třepou ruce.

Udělám to.

Nejistě vstala z postele, na které plakala. Polštář byl mokrý a studený.

Je můj život jiný?

Ne. Je mokrý a studený.

Vrávoravě došla k polici a opřela se o stěnu.

Natáhla ruku a dotkla se toho. Bylo to studené a hranaté.

Žiletka.

To má sestra si ubližovala. Dělalo jí to radost.

Otřásla se odporem.

Proč vlastně? Nebyla snad šťastná?

To je jedno. Je to pryč. Vzdálené jako láska.

Jizvy schovávala pod těmi svými rukavičkami… Po lokty dlouhé, černé. Většinou síťované…

Rukavičky. Ani podle těch ji nepoznal?

Uchopila tu věc do prstů, pomalu a s nechutí.

Jaké to je?

Ztěžka si sedla na zem a přiložila to ke kůži.

Strachem se jí třásly ruce. Dýchala rychle a mělce.

Jaké to je?

Řízla.

 

***

 

Už nedokázala snášet tu nezměrnou vášeň, která z něj vyzařovala. Jemně jej od sebe odstrčila a prohlédla si její pokoj.

Očima našla tu věc, pečlivě naaranžovanou mezi černými laky na nehty a zdobenými pouzdry na onen předmět, který její sestra tak opatrovala.

Ano. To udělám.

Už jsem se rozhodla. Nesmí to pokračovat tak, že by ho ona mohla získat zpět. Jakkoli jinak, je ne tak.

Projel jí záchvěv horka, jako když se po poušti přežene běsnící vítr.

Touha.

To je to, co cítím. Touha.

Ani ne lásku. Ani radost.

Zbyla jen touha.

Znovu se obrátila k onomu předmětu, nerozhodná, váhající.

Mám?

Všimne si toho vůbec někdo?

Ne. Nevšimne.

Ten jediný člověk, který by mohl – srdce se jí znova zalilo touhou – je pryč. Jen vzpomínka na letní vánek. Vzpomínka na minulost. Na sestru.

Potřetí se podívala na tu věc, která jí měla přinést – co vlastně? Pomstu? Nebo ještě větší radost?

Nevěděla. Mysl měla prostoupenu mlhou, ale až bolestně zřetelně si uvědomovala, jak jí tluče srdce a jak se jí třepou ruce.

Udělám to.

Nejistě vstala z postele, na které leželi. Polštář byl teplý a krásný.

Je můj život jiný?

Ano. Je mokrý a studený.

Vrávoravě došla k polici a opřela se o stěnu. On se na ni nechápavě díval.

Natáhla ruku a dotkla se toho. Bylo to studené a hranaté.

Dýka.

To má sestra je obdivovala. Měla je ráda.

Otřásla se odporem.

Proč vlastně?

To je jedno. Je to pryč. Vzdálené jako dobro.

S největší opatrností tu dýku uchovávala v těch svých pouzdrech… Po rukojeť dlouhých, červených. Většinou drahých…

Pouzdra.

Uchopila tu věc do prstů, pomalu a s nechutí.

Jaké to je?

Dovrávorala zpět k posteli a pohladila to palcem.

Strachem se jí třásly ruce. Dýchala rychle a mělce. On měl oči rozšířené strachem.

„Kdo jsi?“ zašeptal.

Jaké to je, zabít?

Bodla.

 

***

***

***

 

S kapičkami krve uniká z těl život. Tak prchavý je, stačí tak málo… a skončí. Přetrhne se pouto, které vázalo milence.

Oba už jsou mrtví…

A vrazi uniknou…

Bude někdy spravedlnost…?

Bude.

Padlým andělem navždy být.

To je trest nejstrašlivější…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ode me:

(Andrejkaa, 22. 10. 2008 18:38)

nemam slov...jsem trochu v soku...musim se vzpamatovat...je to strhujici

Bomba!

(Tinny, 4. 10. 2008 12:00)

Naprosto geniální, krásné :)
Tinnu

...oh

(Alee-chan, 15. 9. 2008 13:29)

Krásné. Nádherné. Úžasně depresivní! Dokonale promyšlené..Maudisho,máš můj obdiv,fakt...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA