Jak dlouho ještě....?
Jak dlouho ještě...?
Venku prší. Zase. Takhle je to už týden od té doby, co jsem se probrala. Už celý týden, když očima zabloudím k oknu, vidím jen tmavou oblohu pokrytou temnými mračny. Déšť jen podtrhuje mou náladu. Náladu...Já ani nevím, jak se cítím. Jediné, co doopravdy a jasně pociťuji, je prázdnota, kterou mi tady zanechali mí blízcí. Tolik bych si přála jít za nimi...
Nemůžu, doktoři mi to nedovolí. Pomocí přístrojů a léků mě tak-tak drží při životě. Kdo se je prosil? Nepamatuju si, že bych si jim o něco takového řekla. Jen oddalují nevyhnutelné. Proč mě prostě nenechají v klidu zemřít? Já na život právo nemám, všichni se odebrali tam, kam já ještě nemůžu, a s sebou si vzali i můj smysl žít. To oni, rodiče, pro ty jsem žila. Ano, žila...
Ležím bezmocně na nemocničním lůžku. Podle doktorů mám za sebou klinickou smrt a s prášky mi dávají tak půl roku života. Ale koho to zajímá? Jde vidět, že jim na tom nezáleží. Neví, jak se cítím, a nikdy to nepochopí.
Už nevím, co mám dělat. Ležet tu jako mrzák a každý den otevírat oči se strachem, že tenhle je možná můj poslední? Prosím vás, všechny, kdo mě slyšíte, kdo mě vidíte, pomozte mi. Nevím si rady, chci umřít, tohle je na mě moc, už to dál nesnesu...
Nikdo za mnou nepřijde, a čím to je? Nikoho nemám. V jednu chvíli jsem měla všechny a nevážila si jich, a v té druhé...Natáhnu ruku a nikdo mě za ni neuchopí. Pokusím se o chabý úsměv a odpovědí mi je neustálé bzučení přístroje vedle mě. Je to opravdu ironie, že na téhle malé krabičce plné železa závisí můj život. Jaký má tohle smysl? K čemu to všechno? Raději zemřu ihned, než abych tady půl roku ležela, odpočítávala vteřiny a postupně umírala v bolestech. Chci je znovu vidět. Musím je vidět, musím se jim za vše omluvit. Chci se jim omluvit za to, že jsem tu autonehodu přežila jen já.
Nikdy, nikdy na ten pohled nezapomenu. Seděla jsem zaklíněná v nabouraném autě, s krvácející ranou na hlavě a nepříjemným vlhkem v puse, a pak...Můj pohled se stočil na sedadlo vedle mě. To, co kdysi býval můj o sedm let mladší bráška...Nedá se popsat, co z něj zbylo. Jen tělo a hromada krve. Vepředu nebyl nikdo, chybělo přední sklo. Nemohla jsem ničemu z toho uvěřit a s hysterickým vzlykáním jsem prosila boha, abych se z té noční můry mohla konečně probudit. Vždyť ještě před chvílí jsme se s bratrem nesmyslně hašteřili o poslední bonbón, a teď...Teď už...
Při té vzpomínce mi opět vlhkou oči, cítím to. Co je to radost? Nevím. Co je to rodina? Netuším. Jak bych to taky mohla vědět, když mi to bylo navždy odebráno? Ať mi doktoři namlouvají cokoliv, já je neposlouchám. Jsou to přece spokojení lidé, kteří mají rodinu, kteří prožívají radosti a jsou schopni se smát. Je jim to dopřáno, stejně jako tomu bylo u mě, a stejně jako já si toho příliš neváží. Nechápou, co se může v příštím týdnu, v příští osudové vteřině stát. A až se to stane, pochopí. Život je velmi pomíjivý a i když se snažíme sebevíc si ho udržet na místě, stačí okamžik a vše je ztraceno. Život proklouzne nepatrnou škvírou mezi prsty a už se nedá zachytit. Tak proč, proč tomu tak není i u mě? Měla jsem to být já! To já si zasloužím zemřít, ne oni! Proč to nemohlo být naopak, proč jsem já musela zůstat úplně sama?!
Vím, že jim jen přidělávám starosti. Doktoři by se beze mě obešli, vidím jim to na očích. Sice se snaží tvářit přívětivě a trpělivě, ale jejich chladné oči je zradily. Proč se schovávají za tu masku a neřeknou mi to přímo? Ulevilo by se mi, byl by o důvod víc, proč se odebrat odtud pryč. Kdybych se mohla hýbat, bylo by konečně po všem. Oni mi to stejně nechtějí dovolit. Nechápu, čeho tím chtějí docílit. Chtějí, abych pykala? Povedlo se jim to.
A tak se sama sebe ptám- Jak dlouho ještě? Jak dlouho mám tyhle nesnesitelná muka snášet? Nechci, nemůžu dál!
Prosím!
Pomozte mi...!
Zachraňte mě někdo...
Komentáře
Přehled komentářů
krásna poviedka....fakt, ja mám rada smutné a depresívne príbehy...len tak dalej!:D
paaani
(Yume-chan, 8. 7. 2010 12:49)