Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sen či děsivá skutečnost?

28. 3. 2009

Sen či děsivá skutečnost?

 

Povím ti pohádku o rudé barvě, ano? Ulice plná stékajícího zářícího karmínu. Tam vše hnilo, zápach byl cítit až na míle daleko.

„Velmi záživný začátek příběhu, pane vypravěči.“

Ozval se ironický hlásek tam kdesi v dáli…

 

Černovlasý mladík se s trhnutím probudil, jeho dlouhé tmavé vlasy mu díky spánku rozcuchaně trčely do všech stran. To je ale to poslední, co ho zajímá. Pohlédne vedle sebe, jakoby čekal, že tam někdo bude.

 

Bělostné paže, co se tě dotýkají…

 

Že by to byl jen sen? Jestli ano, tak se možná ni nemusel nikdy probudit.

 

Dávej si pozor na to, co si přeješ!

 

„Sakra!“ Udeřil pěstí do zdi. Vlastně byl člověk, co se celkem snadno rozčílí, někdy bohužel až moc snadno.

„To bolí!“ Bože, jak hloupě tahle pronesená věta zní. Když bušíš do zdi holou rukou, je snad jasné, že tě to bude bolet. 

 

Zvednul se z postele, zatímco si mnul bolavou ruku. Stočil zrak na vrchní polici nad postelí. Měl tam vystavenou rodinou katanu, stále ještě hodně ostrou. Dalo hodně práce přesvědčit rodiče, aby mu dovolili ji sem dát. Vlastně kvůli ní začal chodit na Kendo. Aby si ji jednou mohl vzít a říct, že s ní umí zacházet. Jak zbožňoval staré samuraje.

 

Ale ty jím nikdy nebudeš… Protože se bojíš, bojíš se pošpinit své ruce krví.

Ubožáku!

 

 

Dneska by mělo být úterý. Musel. Ano, musel do školy, jediné, která v tomhle zapadlém městečku a ještě zapadlejší ulici je.

Přistěhovali se sem kdysi. Ale i když byli ulice tmavé, špinavé a plné prachu, líbilo se mu tam. Protože jednou přijde déšť a ten vše vyčistí…

 

Uvědomuješ si, jak to na svých ubohých 17let mluvíš? Kdyby tě tak slyšel. On, vedle kterého sis myslel, že se probudíš. Jsi vážně ubožák!

 

 

Ano, to je pravda, musí si s ním promluvit. A to udělá hned, jak bude ve škole. Jenže ejhle, ono to nejde tak snadno.  Když spatřil zářivé modré oči, jak se na něj zkoumavě dívají, hned se k nim hrnul, ale azurová modř se od něj odvrátila a  chlapec odešel.

 

Možná se jen bojí…jako vždy…

 

On se vlastně vždycky bál. Plachý blonďatý chlapec, co se snažil držet si odstup od ostatních. Proto si ho nikdo moc nevšímal, ale jemu takhle přišel hrozně moc roztomilý a byl nadšený, když ho mohl chránit a pak ještě nadšenější, když mohli být spolu oni dva nikým nerušeni. Nikdy by neřekl, že ho může potkat tolik štěstí…

Jenže co pak to všechno nebylo opravdové, že se teď chová, jakoby ho neznal?

 

A takhle to jde celý den, hodinu po hodině.

Tik ťak, hodiny odbíjejí

Tik ťak

 

Vyhlídl si, kdy bude chodba prázdná a on bude procházet kolem něj.

Chytil ho a prudce opřel o stěnu. „Co je to s tebou?“ Zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, přitiskl své rty na ty jeho.  Mladší chlapec zalapal překvapeně po dechu, ale neodporoval…

 

‚Nebo snad ano?‘

 

Napadlo ho, když ucítil bolest žaludku a zhroutil se k zemi.

 

„Co si sakra myslíš, že děláš?!?“ Chlapec a něj křičel a vypadal naštvaně. „Najdi si někoho jiného, kdo o tohle bude mít zájem. Já nejsem jako ty!“ Pořád křičel, ten křik se mu zarýval do uší stejně jako zvuk těch proklatých hodin.

 

Tik ťak, tik ťak

 

Chlapec se na něj naposled opovržlivě podíval a pak utekl.

Opustil ho. Co dělat dál. „Do hajzlu!“ Dnes už podruhé hloupě praštil do zdi.

 

Ale tentokrát to nebolelo.

 

Mysl pomalu usíná.

 

 

Trhnutí a co to? Tma? Ano, je nejspíš večer. To se znovu probudil, už pomalu ani nevěděl, co je pravda a co ne.

 

Kdy se neskutečné protíná s realitou…

Ošklivou a ponurou

 

 

Jen nechápe, jak to, že je ještě večer. Vstal z postele, ani si neuvědomil, že je nějak jiná než normálně a že v místnosti je nezvyklá zima a tma, ta byla taky jiná.

 

Zvláštní…

děsivá…

 

Chtěl si rozsvítit a zahnat tak vlezlou tmu, ale světlo nenašel. Co se to děje?

Ucouvl o několik kroků na zpět a dotkl se stěny, tedy aspoň si to myslel.

Místnost neměla okna, ani jediný zdroj světla.

Tak kde jsou dveře? Jsou tu vůbec nějaké?

 

Zazděný v místnosti zaživa, má jeho tělo pomalu hnít.

 

Ozvalo se zaskřípaní a od někud se otevřely dveře. Tak, že se díky maličkému pruhu světla místnost alespoň trochu osvětlila. Neváhal a hrnul si to ke dveřím.

 

Stůj!

 

Přede dveřmi se zarazil. Vycházely z nich divné zvuky. Šeptání a dívčí smích. Ten smích byl tak chladný.

 

Najednou ho přemohl strach, šílený strach. Cítil se, jako by se ze tmy po něm natahovaly bělostné paže, snažíc se ho chytit a znovu vtáhnout od tmy. Uzavřít ve svém vlastním temném světě.

"NE!“ Vykřikl. Dlouhé vlasy mu zavlály a on utekl za světlem, jenže když opustil tmavou místnost měl pocit, že by se tam měl vrátit, ale bylo pozdě. Dveře se hlasitě zabouchly. Už nebylo cesty zpět a on teď mohl sledovat svou o rok starší sestru, jak se sklání nad blonďatým chlapcem, šeptá mu uklidňující slova, zatímco mu ostrou hranou nože přejíždí po tváři, zanechávajíc tak za sebou tenké krvavé cestičky.

 

Modré oči ji vyděšeně sledují, tělo se třese, a po tváři tečou slzy

Ale no tak, chlapečku, tvá krev je tak sladká, copak to nevíš?“

Vedle jsou další těla a podlaha zbarvená do ruda. Tak září až z toho bolí oči.

Měl by je zavřít, jenže to nejde. Jeho mysl tolik chce vidět, co bude dál.

 

Mladá dívka sevřela v ruce nůž pevněji a bodla. Jedna rána a její tvář skropily krvavé stříkance. Jeden a další, smála se, zatímco bodala do těla před sebou. Další rána a její oblečení bylo špinavé od té lepkavé tekutiny, tak zářivé, tolik lákavé, chtěla z ní vidět víc.

Otočila se na mladíka, co ji pozoroval.

„Bratříčku můj…Podívej.“ Natáhla před něj ruce špinavé, potřísněné krví.

„Vidíš, jak je krásná? Tak červená, potřebuji další.“ Sladce se na něj usmála. Ten úsměv ale vůbec nebyl uklidňující, právě naopak, byl děsivý. 

"Že mi daruješ svoji?“ Zeptala se a její ruka s ostrým nožem zasáhla tělo před sebou…

 

V ten okamžik se zelené oči otevřely, aby mladík zjistil, že to byl jen sen. Posadil se, těžce popadal dech, v očích ještě hrůzu z toho, co se před chvíli odehrálo, nebo se mu to aspoň zdálo, jenže to bylo divné. Další sen. To se mu jako zdál jeden, z kterého se probudil do dalšího? Divné, hodně divné.

Podíval se vedle sebe a viděl, že postel je prázdná.

Povzdychl si, takže se mu asi opravdu jen zdálo, že jsou spolu, škoda…

 

‚To nevadí, příležitostí je přeci dost…‘

 

Dal si jeden z dlouhých zpocených vlasů za ucho, vstal z postele a přešel do koupelny, aby se osprchoval, ale už tam mu bylo něco divné. Když se podíval na svou hruď, všiml si jizvy, o které nevěděl.

 

‚Že by to byla pravda, ten sen? Ona ho opravdu zabila….‘

‚Moje sestra…‘

‚NE!“

 

Zavrtěl nad sebou hlavou. Je to jeho sestra, ta by přeci nikdy... Jenže jak to, že si nepamatuje, co se dělo.

 

Otočil hlavu, aby se na ránu podíval lépe do zrcadla a tam se zalekl toho, co uviděl.

 

V obličeji mrtvolně bledý, jenže

Až tak moc, že kůže přecházela lehce do modra

Pod očima nafialovělé kruhy

A ty oči vypadaly tolik…mrtvé?

 

Překvapeně vyběhl z koupelny. Co se to děje? Mysl nechápe. Ne, přeci nemůže být mrtvý. Ledažeby to předtím nebyl sen. Co tu tedy dělá a jak to, že se před tím potil? Mrtví se nepotí, ne? Zastavil. Až teď si uvědomil, že vyšel z pokoje, aniž by otevřel dveře, že to divné v koupelně bylo, že vodu vlastně ani necítil.

 

V ten okamžik mysl začala řvát….

 

Svezl se na kolena a všiml si, že se mu všechno ztrácí. To se jen probudil, aby zase zmizel?

 

Jak absurdní a směšné….‘

 

A v tu chvíli, kdy začal vidět jen tmu a vypadalo to, že je všemu konec. Se znovu probudil a ležel ve své posteli se světlovlasým chlapcem vedle sebe.

 

 

Ano, takhle to přeci má být….

 

Usmál se, spokojeně a s úlevou, ale pro jistotu se ještě prohlédl, zda vypadá tak jako předtím. Pak se znovu usmál. Dotkl se tváře spícího mladíka, ale ten dál spal.

 

Jak roztomilé…

 

Sklonil se a rty mu lehce přejel po líci. Chlapec stále spal, ale to mu nevadilo. Třeba byl jen unavený.

 

Vylezl z postele a chtěl jít dolů podívat se, jestli tam jsou rodiče. Ano, byli, i se sestrou seděli v kuchyni, tiše beze slov jen jedli snídani.

 

Nějak mu bylo divné, že si ho nevšímají. Že by další sen?

‚Ne, to není možné…‘

 

Ruka se napřáhla a vztekle udeřila do zrcadla, co bylo zrovna vedle.

 Na lesklé straně se objevila prasklina a sklo se roztříštilo.

 

Po hladkém povrchu steklo několik kapek krve.

 

Mladík se zasmál, zatímco se sledoval svou krvácející ruku a rozbitý povrch zrcadla. Bolí to, ta ruka bolí.

 

Znovu se ozval ten smích.

 

Tohle není sen. Jeho ruka bolí a sklo… je… je rozbité. Musel se smát tak moc, že si ani neuvědomil, že ostatní v místnosti stále nejeví známky toho, že by věděli o jeho přítomnosti a ani rozbité zrcadlo nějak nezaregistrovali. Oni vlastně nedělali nic. Jen jedli, třeba se pohádali a nebo jim vadil jistý chlapec v jeho posteli.

 

Přešel do kuchyně, ale ani to nevzbudilo jejich pozornost, stejně jako tmavé fleky objevující se na čisté podlaze z toho, jak mu krvácela ruka.

 

Stále nic…

 

Jen ty jejich pohledy…

 

Jsou tak prázdné…

 

 

 

 

Oči se už poněkolikáté otevřely. Opět ležel v postely, cítil, jak se k němu choulí něčí tělo. Ale nepodíval se, kdo to je. Věděl, že je to jen další sen, až moc živý. Proto jen ležel, civěl do stropu a nehýbal se. Ozvalo se zašustění přikrývky a něco se vedle něj pohnulo.

„Ty už jsi vzhůru?“

Známý hlas ho donutil se otočit a on hleděl do rozespalé tváře svého přítele. Drobnou rukou si protřel unavené, ještě slepené oči.

Ach, další sen, co se snaží působit opravdově.

 

To je ale hloupost, jelikož já  vím, že tohle není skutečnost, není…

 

Začal se smát. Vyzrál, ano konečně vyzrál a ví, že tohle je jen hloupý sen.

Blonďatý mladík si přestal otírat oči a překvapeně se po něm podíval. Něco bylo podivné, tolik podivné. „Stalo se něco?“ Neptal se proč se směje. Ten smích nebyl veselý, radostný, jako obvykle. Tenhle byl tolik jiný.

 

‚Děje se něco?‘

 

Rozesmál se ještě víc. Tolik absurdní otázka. Ne, nic se neděje. Posadil se a dotkl se tváře bledého chlapce. Ten se na něj tázavě díval, ale neuhnul. Jen čekal, co bude dál.

 

"Nic se neděje, jen chci být tentokrát já pán svého snu.“ Zašeptal tiše. Smích, jakoby se na chvíli vytratil a jeho ruka sklouzla k bělostnému hrdlu a pevně stiskla.

 

Ozvalo se zalapání po dechu a chlapec překvapeně vytřeštil oči. Pak se jakoby ozvala jeho vůle k životu a on se začala bránit.

 

Docházel mu dech tak moc, až mu vytryskly slzy a i přesto, že se snažil, sevření bylo stále stejně pevné. Až pak se odhodlal a svého přítele pořádně kopnul do žaludku. Ten ho okamžitě pustil, takže se mohl zvednout z postele a z dostatečné vzdálenosti zjistit co se stalo. Nechtěl utíkat, třeba to byla jen náhoda. Je to přece jeho kamarád, přítel, vždy milý, jen občas trochu výbušný…

 

„Proč utíkáš? Bojíš se?“

 

Blonďáček na něj roztřeseně hleděl, ale neutekl, zatím nechtěl. I přes otázku nechtěl. Jenže pak se ozval znovu ten smích a tentokrát možná ještě hlasitěji než předtím. Vyděšeně ucouvl…

 

Svist a ostrá čepel se zařízla hluboko. V modrých očích se blesklo překvapení a mladé tělo se svezlo k zemi.

 

Bolí to

Opravdu to bolí. No tak, pomoz mi…

Začíná tu být chladno.

To je moje krev?

Jak směšné

Nějak to přestává…bolet…

 

….. Znovu se smál, tolik se smál, zatímco se díval na své zkrvavené ruce a ostrou rodinou katanu vedle sebe. I ona byla karmínově zbarvená.

Ten šílený smích, zorničky očí rozšířené. Vyhrál, tentokrát řídil svůj sen on. Otřel si krev o obličej a dál se smál, tak moc hlasitě, ale přesto nikdo nepřicházel.

 

Včera rodiče na víkend odjeli…

Využil toho a pozval ho k sobě domů.

Chtěl využít toho, že byli sami.

A v noci pak spolu společně usnuli.

Takže se spolu měli i probudit.

 

Smích rázem utichl, když si mysl uvědomila šílenou skutečnost, hořkou pravdu, že tohle není sen a on právě zabil osobu, na které mu záleželo, kterou miloval, a ještě horší zjištění bylo, že za to bude taky muset nést následky.

Jeho zrak se znovu stočil na krvavý meč vedle sebe. Ne, on není sebevrah, neudělá takovou pitomost.

Představa, že by je někdo našel mrtvé vedle sebe…

 

Takové klišé…

 

Přeci jen ale Katanu vzal a vyšel s ní ven. Jeho tvář byla znovu zkřivená v úsměvu a oči zastřené…

 

A ten den se ulice zkropila krví….

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

velice jsem potěšena

(sisi/ctenar, 18. 4. 2009 19:23)

opravdu mé srdce plesá, už jen díky tomu že nesnášim štastné konce, prootže žádný takový konec ve skutečnosti neexistuje, tohle je opravdu šílené a pro mě jako stvořené.

.....................

(akyra, 13. 4. 2009 15:28)

souhlas ses sisi je to dost depresiví

depresivní!!!

(sisi, 1. 4. 2009 17:50)

no ze začátku to bylo trochu nepochopitelné, ale ten konec to je fakt depresivní(a když pominu to , že mímám dost často apsolutně živé sny...asi zmagořím...) něco takového by mě v životě nenapadlo , ale neřešit.
Ale líbý se mi na tom to, že to ještě nikoho nenapadlo je to nový nápad super už se těšinkuju na další povídečku

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA