Štěstí
Štěstí
Je mozaika, kterou pořád zkoušíme slepit a schovat před jednou z mnoha ran osudu, jenž by ji mohly zničit. Jakmile štěstí máte a věříte v něj, můžete si být naprosto jistí, že za nedlouho skončí a budete trpět, a pak vám zůstane jen touha znovu ty střípky najít a spojit, ale jeden den po druhém se budou všechny naděje hroutit, až si uvědomíte, že už to nejde.
Smála se. Ten hlas zvonil jako první jiskřivé kapky ranní rosy, v krůpějkách usazené na okvětním lístku bílé lilie, odrážejíc první nazlátlé paprsky nového dne, než sklouzla a zmizela v trávě.
To andělské světlo vyzařující z jejích očí mi dávalo naději v nejhlubších temnotách mysli a bylo světlem, které jsem byl ochoten chránit do poslední kapky své krve.
Plamen byl nemilosrdně udušen suchým listem, který se pomalu snesl na svíčku. Seděl jsem na hřbitovní zdi, pozoroval hroby a jejich bludné, skomírající plamínky černých svíček. Poslední kousky naděje zmizely a s nimi se ze mě stal přízrak bloudící ve vzpomínkách.
Vítr mi čechral dlouhé vlasy a na zádech je splétal do černého chuchvalce. Vzhlédl jsem k ocelově šedému nebi plného těžkých mraků, které plynuly pomalu jako bolest sama.
Zavřel oči a ucítil první kapku, která pomalu stekla po mé bledé tváři, jež už několik let neosvítil ani ten nejmenší záchvěv pousmání. Nebyl důvod se smát. Štěstí přede mnou zavřelo dveře a zrcadlo, ve kterém se odrážel můj smích se roztříštilo společně s jejím životem a už nebylo možné nalézt způsob, jak to vrátit.
Sklenka červeného vína z ničeho nic vyklouzla z jemných prstů, sklo se roztříštilo o podlahu a střepy se nehnutě zůstaly lesknout v kaluži rudě zbarvených vzpomínek.
Seděl jsem na židli v bílé nemocniční chodbě a upíral pohled do zdi. Cítil jsem, že už nebude svět tak barevný, jak jsem ho vídal. Že se něco rozostřilo a barvy už nejsou tak jasné.
Kolem mě spěchali doktoři oblečení do bílých plášťů s odmítavými výrazy a já zjišťoval, že čím míň věřím, tím více se z nemocniční bílé stává šeď mé budoucnosti.
Klekl jsem si před černý náhrobek pokrytý krůpějkami deště a zahleděl se do tváře muže, který byl posedlý svou láskou k mrtvému andělu, že nedokázal zapomenout a utišit křičící bolest svého srdce.
„TY přece neumřeš! To nesmíš! Vyléčíš se…nesmíš mě tu nechat.“cítil jsem horké cestičky vypálené od zoufalých slz.
„Jednou zjistíš, proč jsem to udělala. Jednou to pochopíš.“z posledních sil se usmála a její studená dlaň se dotkla mé tváře. Světlo v jejích očích pohaslo tak náhle, jako když poryv větru uhasí poslední svíci a zůstane jenom studená tma. Hlava jí klesla na mé rameno,nenásledoval žádný nádech, úsměv, ani žádná naděje. Tělo bez ducha schvácené horečkami a nemocí zůstalo nehybně ležet na mém rameni a její prázdné oči už mi nedokázaly posvítit na cestu. Možná proto jsem zbloudil. Nic nezůstalo.
Jen bolest, která mě provázela od toho dne každou minutou a pronikala do mě každičkým nádechem.
Pohled mi utkvěl na křížku vyskládaném z bílých kamínků do štěrku, na němž se teď mísila zaschlá krev s deštěm. Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo by prolil poslední kapku krve pro její zvonivý smích. Škrtl jsem sirkou a znovu zapálil knotek deštěm uhaslé svíčky. Její čas již pominul a nezbývalo, než se s tím smířit a zapomenout.
„Jednou to pochopíš…“vítr mi ta slova bral ze rtů a nesl je pryč. Kde je ta moudrost? Nechápu nic. Necítím nic, jen samotu.
Ona byla moje jediné štěstí a, jak jsem pochopil, s vědomím, že už štěstí nikdy nepřijde, s tak velkou bolestí, se nedá žít.
Komentáře
Přehled komentářů
viem že tu všetkým svojimi komentármi akurát tak leziem na nervy ale nemôžem si pomôcť nádherná poviedka, proste úžasná!!! A keď si uvedomím čo som to splácala ja...mám chuť zaliesť do nejakej diery na veeeľmi dlhú dobu
!!!
(haru, 1. 8. 2008 18:33)