Jdi na obsah Jdi na menu
 


Yaoi [LxRaito] 2

15. 6. 2008
Yaoi [LxRaito] 2 – pro Kagome
 
 
Bylo to už víc jak měsíc. Víc jak měsíc jsme měli čas nanejvýš na rychlý, letmý polibek. Ano, štvalo mě to. Koho by to taky neštvalo, když má svou lásku na dosah ruky, ale dotknout se jí nesmí?
            Chtěl jsem být s ním, chtěl jsem ho držet v náruči, toužil jsem po něm, ale copak to šlo, když mě otec neustále hlídal, pořád kolem mě běhala Misa a navíc už jsme neměli ta pouta? Měl jsem větší volnost, ale já ji nechtěl. Prahl jsem po tom, být k němu připoután na čtyři metry, stále ho vláčet s sebou, nemít na výběr, sdílet s ním nejen pokoj, ale i postel.
            Misa o nás nevěděla. Pořád hořela nadějí, že ji budu milovat, ale moje srdce patřilo někomu jinému. Propadlo do vlastnictví bledého kluka, co měl věčně roztomile neučesané vlasy a jeho tmavé, hluboké, velké oči podtrhovaly temné kruhy.
            Pamatuji si, že jsem ho naposled viděl spát po našem milování. Teď seděl před malou televizí a sledoval nějaký záznam. Do ticha místnosti vrčela kazeta v příšerně starém videopřehrávači.
            Stál jsem za prosklenými dveřmi a sledoval jeho zaujatý pohled. Ani nevím, jestli tu nahrávku doopravdy vnímal. Pomalu si házel cukr do kávy a druhou rukou nabíral na lžičku kus dortíku. Vzpomněl jsem si na noc, kdy jsem ho poprskal. Bylo až směšné, že zrovna tohle nás dalo dohromady.
            Neodvažoval jsem se ho rušit. Věděl jsem, že další možnost můžu dostat až za hodně dlouho, ne-li vůbec, ale neměl jsem odvahu otevřít ty jediné dveře, které mě od něj dělily.
            Seděl tam jako obvykle. Nohy na židli, palec na těch krásných rtech, které jsem měl dovoleno líbat jen já. Usmál jsem se. Jednou jsem zkoušel sedět jakou on, ale nedokázal jsem vydržet tak dlouho v poloze,která jeho schopnost dedukce zvyšovala až o čtyřicet procent.
            Sebral ovladač, něco zmáčkl. Nahnul se k obrazovce a chvíli zkoumal nejspíš pozastavenou část, pak se vrátil do svého klasického posedu a znovu pustil video. Mračil se na svůj dortík a přitom si cpal do pusy jahodu. Celý stůl měl zavalený talířky, hrnečky, papíry a kazetami.
            Dýchl jsem na sklo a napsal na něj velké L. Písmeno, které jsem choval v myšlenkách jako dítě. Písmeno, které jsem psal na každý volný papír, dokonce ho používal jako odrážku. Miloval jsem ho.
            Všude bylo ticho a tma. Muselo být po půlnoci. Jediné, co vydávalo světlo, byla malá televize, před níž se krčila má láska. Jediné, co vydávalo zvuk, byly mé tiše tikající hodinky, na které jsem ani neviděl.
            Potřeboval jsem ho slyšet. Jeho hlas, jeho prosby, jeho sténání, když jsem se do něj nořil hlouběji a hlouběji. Chtěl jsem cítil jeho horké tělo pod svým, přerývavý dech na zpocené kůži. Chtěl jsem se ho dotýkat, milovat ho, slyšet nádhernou hudbu jeho slastného vrnění a vzrušených vzdechů, když jsem ho hladil po celém těle.
            Neměl jsem odvahu vejít, přesto mě něco hnalo. Pocit, že mám po dlouhé době příležitost držet ho v náruči, mluvit s ním mimo práci, milovat se s ním. Položil jsem ruku na kliku, ale stáhl jsem ji. Nechtěl jsem ho rušit.
Ani nevím jak, ale najednou se klika pohnula a já slyšel tichou výzvu. Výzvu toho hlasu, který mě zval dál. Slyšel jsem ho, přesto tu nebyl. Snad moje touha mi jej nechala zahrát v uších.
Stoupl jsem si za něj a lehce objal svou lásku i křeslo, v němž seděla. „Ahoj….“, zašeptal jsem mu do ouška. O vteřinu později jsem se topil v hloubce polibku, do nějž mě uvrhl.
Cítil jsem to. Sítil jsem chtíč, který spaloval jeho tělo, ale škodolibě jsem se rozhodl nechat ho ještě chvíli v moři neodbytné touhy.
„Raito….“, vydechl a zahrnul mě dalšími polibky. Až po hodné chvíli dokončil větu. „…. Chyběl jsi mi….. tak moc….“
Usmál jsem se. Nebyl jsem tedy sám. Taky mě chtěl. „Ty mě taky, Ryuuzaki.“, chtěl jsem mu vypnout to šílené video s Misou. Ne…. ještě ne…. není správný čas…. Nevím, proč mi to najednou problesklo hlavou, ale další, co následovala, byla otázka mířená mé Lásce. „Nechceš i něco říct?“
„Uhmm…. Kromě toho, že tě miluju…. Nic.“, slezl ze židle, posadil mě na ni a schoulil se mi na klíně. Pak udělal věc, kterou jsem nečekal – sám od sebe vypnul televizi. Snad se mi chtěl věnovat nebo ho už omrzelo pouštět si to stále dokola.
„Nechtěl jsem tě rušit.“, zašeptal jsem omluvně.
„Nerušíš….“, začal mi pomalu rozepínat košili a každý rozepnutý knoflíček nahradil drobným polibkem, dokud se nedostal až ke kalhotám.
Nedokázal jsem to. Tolik potlačovaného chtíče mi spalovalo vnitřnosti. Nemohl jsem si s ním tak hrát. Sklouzl jsem s ním na zem pod stůl, na kterém sídlila televize; pod všechny ty papíry. Stejně to bylo zbytečné. Kiru měl právě pod sebou a chystal se s ním znovu milovat.
Přetáhl jsem mu tričko přes hlavu. V nekonečně hluboké tmě jsem našel jeho rty. Krásné, bledé rty. Ukradl jsem si další políbení. Pootevřel pusu a povolil mi vniknout jazykem dovnitř. Tak dlouho…. Tak dlouho jsem necítil chuť jeho polibků. Uvědomil jsem si, že ho chci stále víc. Musel jsem ho mít. Toužil jsem splynout s ním; stát se jeho součástí.
Hladil jsem ho přes boky, žebra, břicho a přitom každé místečko jeho rozpalující se kůže zahrnoval polibky. Cítil jsem jeho ruku na svých kalhotách. Pomalu, až děsivě pomalu, se přesouvala od rozkroku k zapínání. Jen několik pohybů mu stačilo, aby mě svlékl.
Chtěl jsem mu sundat džíny, ale nedovolil mi to. Jazykem klouzal po mém hořícím těle. Od kotníků, přes vnitřní stranu stehen, až po bradavky. Občas našel mé rty, kterými se draly stále delší, hlasitější vzdechy. Rozléhaly se kanceláří, ale mě ani v nejmenším nenapadlo je tlumit. Proč taky, když jsem po tak dlouhé době mohl dostat to, co jsem tolik chtěl?
Konečně mi dovolil zbavit ho kalhot. Byl tak nádherný, jeho hubené, bledé tělo zářilo do tmy kanceláře jako svatojánská muška. Jen pohled na něj mnohokrát násobil můj chtíč. „Ryuuzaki….“, přitáhl jsem si ho k sobě a políbil ho.
„Kiro….“, zavrněl mi do rtů. Věděl jsem, že to ví. A taky jsem věděl, že mě do vězení nepošle přesně z toho důvodu, že by se se mnou nemohl milovat. Soupeřily v něm dvě osobnosti. Jedna, která by Kiru nejraději zabila a druhá, která ho milovala.
Chytil jsem ho za boky a přetočil pod sebe. Tvrdá, studená kancelářská podlaha nám měla sloužit místo postele.
Naposled jsem ho políbil, než jsem do něj vnikl. Jeho tichý vzdech se rozlehl kanceláří jako nejkrásnější hudba nebe i země. Byl jsem šťastný. Po tak dlouhé době jsem znovu cítil jeho vzrušením napjaté tělo, pohybující se v mnou určeném rytmu.
Snažil jsem se být něžný, pohybovat se pomalu, aby si tu chvíli co nejvíc užil. Cítil jsem se tak…..
Nechtěl jsem, aby to skončilo. Nořil jsem se do něj a znovu z něj vycházel, abych se při dalším pohybu dostal ještě dál. Náš vzdechy přerušovaný dech, rozeznívající místnost rajskou hudbou milování.
Zrychlil jsem. Už jsem nedokázal udržet klidné tempo. Chtěl jsem ho. Chtěl jsem, aby byl konečně můj.
Místností se rozlehlo dvojí vykřiknutí, když jsme oba zároveň dosáhli vrcholu. Bylo to tak nádherné. Ryuuzaki se ke mně přitiskl a o chvíli později jsme se milovali znovu.
Cítil jsem, že ho touha stále ještě pevně svírá v náruči. Mě ostatně také stále nepustila, ale tělo začínalo být unavené. Byl jsem rád, že se toho ujal a nechal mě jen zavrnět pokaždé, kdy se na mě nabodl.
Byl úžasný. Tak moc…. Nedalo se to popsat. Ani jsem to nechtěl popisovat. Nechtěl jsem myslet. Propadal jsem se do studny pocitů. Ne jen mých; i jeho jsem poznával. Stále mě chtěl, ale bál se. Byl šťastný, ale nevěděl, jestli je to tak správně. Byl zmatený, ale ten nejdůležitější cit skrýt nedokázal. Lásku, která ho naplňovala do posledního místečka. Procházela mu žílami místo krve.
Já cítil uspokojení. Ukojení své neodbytné touhy.
„Ryuuzaki….“, vzdychl jsem dlouze, když jsme znovu vyvrcholili.
„Raito….“, odpověděl tiše a nadzvedl se, abych z něj mohl vystoupit. Přitáhl jsem si ho do náruče a políbil ho. Dlužil jsem mu to. Byl tak lehoučký, tak bledý,tak krásný…. Odnesl jsem ho do koupelny. Do té, kde jsem ho poprvé viděl nahého.
Vešel jsem s ním do sprchového koutu a položil ho na kachličky. Nastavil jsem příjemně teplou vodu a opláchl jeho hubené tělo.
Spal. Usnul mi po cestě v náruči. Duši mi prozářily paprsky štěstí. Znovu jsem viděl ty unavené oči zavřené. Znovu jsem slyšel jeho pravidelný dech. Znovu jeho vyčerpané tělo dostalo dávku pokojného spánku.
Opatrně jsem ho umyl a pak osprchoval i sebe. Bylo zbytečné snažit se ho utřít. Navlékl jsem ho do svého županu a kolem svých boků obtočil ručník.
Donesl jsem ho do svého pokoje a uložil ve velké posteli. Musel být tak unavený…. Spinkal jako dítě a vypadal hrozně roztomiloučce.
 
 
 
Druhý den. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to až moc reálné. Probudil mě jen tři hodiny po tom, co jsem usnul, a nasadil mi pouta. Ale ne kvůli milování. Zatknul mě. Rozhodl se poslat mě do vězení.
„Proč?“, fňukal jsem, když mě odváděli.
Lehce, omluvně mě políbil. „Budu za tebou chodit, lásko.“, měl opravdu zkroušený pohled.
Věděl jsem, že to nechtěl udělat. Ale musel. Detektiv se nesmí zamilovat do vraha.
„Ryuuzaki!“, zavolal jsem z odjíždějícího auta, ale on už odcházel. Přemýšlel jsem, jestli tohle bylo to, co mi nechtěl v noci říct.
 
 
 
Asi má opravdu vliv…. Pomyslel jsem si, když jsme se už o dva týdny později znovu milovali v dozorcově pokoji. Ryuuzakimu se nějak podařilo přesvědčit ho, aby nás tam na pár hodin pustil.
Možná to vězení nebylo zas tak hrozné. Chodil za mnou každé dva týdny a pokaždé jsme se milovali. Bylo to vlastně lepší, než když jsme spolu pracovali…..
„Miluju tě, Raito“, vzdechl mi do ucha a pak se přisál na mé rty.                        „Taky tě miluju, Ryuuzaki.“, odpověděl jsem mu tiše a ponořil se do něj, abychom si mohli dnes už potřetí užít společné chvíle.

 

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*ROZZÁŘENÁ*

(Mysticia-sama, 14. 10. 2009 19:30)

Wau tak to je úplně vysněný konec a celý příběh kompoletně! Opravdu Arigato za takové povídky. Doufám, že ještě nějkaou takovou sepíšeš jsou opravdu boží. Byla by škoda nevyužít tvého talentu i dále. ;-)

wwwwooooowwww

(suzu-chan, 9. 2. 2009 20:36)

Můj nej pár po Sasunaru vááááááááááážně mocinky sugoy

o_O

(Sajuri, 1. 7. 2008 11:06)

pekna poviedka...ten koniec je vazne dobry...

...

(Ayasumi, 30. 6. 2008 16:41)

pááááni, ten konec! To je perádní! dobře vymyělení a sepsaný

Heej

(Arien, 18. 6. 2008 1:08)

Tak a teď nevěřím, že nejsi kluk... budeš mi to muset dokázat.. Ale hezky sis vypsala tlapičku, musím říct, že tohle bych já nikdy nevyplodila.. Jen tak dál! :D

Sugoy!!!

(Kagome/Kurama, 15. 6. 2008 14:31)

Jééé! Takový konec! T__T To byla tak nádherná povídka...Ty, ještě jednou tě uslyším říkat, že neumíš psát, tak...tak tě...*devil smile* Tak si mě nepřej! :)) Krásná povídka, ještě teď jsem z ní na větvi! Asi budu chtít brzy další...*devil look* ARIGATÓ!!!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA