Jdi na obsah Jdi na menu
 


Yaoi povídka [LxRaito]

30. 4. 2008

YAOI POVÍDKA DEATH NOTE

Koukal do počítače. Vždycky do něj koukal. Nebyla na něm znát únava, ale já věděl, že dlouho nespal, a čím dál tmavší kruhy pod jeho krásnýma očima mi to potvrzovaly.
Řetěz našich pout se napnul, když se natáhl pro cukřenku, aby si nasypal do kávy svůj obvyklý počet kostek cukru. Nikdy jsem nepochopil, jak to může pít.
Chvíli jsem ho sledoval s myšlenkou na spánek. Potřeboval jsem si odpočinout a on ostatně taky.
„Ryuuzaki?“, jen tohle oslovení protnulo ticho kanceláře, jako noční můra spánek. Už dlouho jsem klidně nespal. Vlastně skoro vůbec, ale kdo by dokázal spát, když on pořád mluvil o tom, že brzy umře? Bál jsem se o něj. Ani nevím proč….
„Uhmm?“, přišlo mi v odpověď přes prázdnou místnost. Ani se neotočil od monitoru.
„Pojď si lehnout.“
Nešel. Nakonec mi nezbylo, než se stočit na zemi pod stolem, zatímco on pořád seděl s nohama na židli, palcem na rtech a dortíčkem před sebou, hledíce na stokrát viděný záznam, natočený v Misině pokoji. Pořád nad tím přemýšlel.
Probudila mě vůně kávy a lepkavá chuť Ryuuzakiho dortíčku na rtech. Otráveně jsem se posadil, když netrpělivě škubnul za řetěz. Shora na mě koukaly jeho velké, tmavé oči. Seděl přede mnou a hrál si s vidličkou, na které měl nabodnutou jahodu. Dortíček už pravděpodobně snědl.
Zamrkal na mě a nacpal si jahodu do pusy. Jeho perfektní rty se kolem ní sevřely, jakoby neexistovalo nic lepšího, než ta jedna kompotová jahoda. Labužnicky se usmál.
„Chtěl jsem ti ji nechat, ale tys odmítal otevřít pusu.“, nasadil ten svůj výmluvný výraz. Ano, každý by poznal, že spal nanejvýš hodinu, ale teď úplně zářil. Chtěl mi nechat jahodu. To ještě nikdy neudělal. Ach, jak milé. To tedy vysvětluje tu dortovou chuť na puse.
Olízl jsem si rty a rozhlédl se kolem. Byla ještě tma. Hodiny v rohu obrazovky hlásily něco málo po druhé ranní. Uvědomil jsem si, že já sám jsem nespal víc jak tři hodiny. Cítil jsem se zase hrozně unavený.
Zkoumavě se na mě podíval a pak mi podal svůj hrnek kávy. Tak on mi dokonce půjčí svůj hrnek!
Změřil jsem si ho pátravým pohledem. Byl nezvykle milý. Nakonec jsem kávu vděčně přijal, když jsem málem znovu usnul v sedě. Ale raději jsem měl usnout….
Osm kostek cukru se nepříjemně podepsalo na chuti kávy a můj odpor k tak sladkému nápoji na Ryuuzakiho oblečení.
Jeho tričko neochotně vpíjelo dávku kávy a mých slin, jež ho pokryla skoro celého.
„Ryuuzaki?“, snažil jsem se zjistit, jestli je v pořádku. Z vlasů mu kapala káva a jeho výraz byl nečitelný. „Ehmm…. Promiň.“, opatrně jsem se natáhl, abych mohl odložit hrnek na stůl. Pak jsem jemně cukl řetězem. „Koupelna….?“, zeptal jsem se nejistě.
Lehce přikývl. Pod mokrými vlasy se mu začal rýsovat pobavený úsměv. „Raito?“
„Uhmm?“, nevěděl jsem, jestli vůbec můžu promluvit.
„Ještě mě nikdy nikdo nepoprskal.“, teď už se opravdu smál. Taky jsem se usmál a vedl ho dál do koupelny. Chtěl jsem ho pak donutit jít spát, vlastně i kdybych nechtěl, musel jsem jít s ním.
Nevěděl jsem, jestli těm poutům děkovat nebo je proklínat.
V koupelně jsem se raději otočil ke dveřím. Ano, byl krásný, ale vidět ho, jak se svléká….
Škubnutí řetězu mě málem strhlo na zem. Jen díky dveřím jsem udržel rovnováhu.
„Raito? Mohl by ses trochu posunout?“
Výmluvně jsem přikývnul. Zapomněl jsem, že řetěz není tak dlouhý, abych mohl stát u dveří a on ve sprše.
Pomalu jsem se posouval zády k němu blíž k umyvadlu. A zrcadlu…. Jediný letmý pohled do něj mi poskytl obraz úplně nahého Ryuuzakiho. Rychle jsem zavřel oči. Doufal jsem, že si nevšiml. Cítil jsem, jak rudnu.
Po chvíli jsem se odvážil znovu oči otevřít. Naštěstí už byl ve sprše. Sebral jsem jeho špinavé oblečení, povalující se na zemi, a odnesl ho do koše na prádlo. Vedle sprchového koutu jsem mu nachystal čistý ručník. Přece jen, byl tu teď kvůli mně.
Když vyšel ze sprchy s ručníkem kolem boků, vypadal už docela svěže. Hodil jsem mu druhý ručník přes hlavy. Právě umyté vlasy se mu lepily k obličeji. Stejně mu budou zase tak roztomile trčet na všechny strany, až uschnou. Usmál jsem se.
Napůl jsem ho musel odtáhnout do pokoje. Nechtěl jít, ale nakonec mu došlo, že vzpírat se nemá cenu.
Snažil jsem se vymyslet, jak mu umožnit převléknout se. Počkal jsem, až si nachystal oblečení a pak jsem vyklouzl za dveře.
Šoupavé kroky mi prozradily, že už je oblečený. Vešel jsem dovnitř. Nakonec se ani neobtěžoval s tričkem. Byl hubený, ale já z vlastní zkušenosti znal jeho někdy i dost bolestivé rány.
Dovlekl jsem ho do postele a uložil, jako matka dítě. Chtěl jsem, aby se vyspal. Lehl jsem si vedle něj. Chvíli jsem ho pozoroval, věděl jsem, že i on pozoruje mě. Vlasy už měl suché a rozházené po polštáři bez jakéhokoli řádu. Bylo to tak…. Krásné. Toužil jsem vidět, jak zavře oči. Musel jsem se přece přesvědčit, že bude spát.
Přetočil jsem se na bok. Nemělo to cenu. Něco mi říkalo, že spát stejně nebude, i když to víc než potřeboval.
Nový den. Světlo mi prosvěcovalo víčka do červena. Bylo mi chladno. Sebral mi peřinu…. Ryuuzaki mi sebral peřinu!
Rozespale jsem se vyhrabal z postele a odkráčel do kuchyně na snídani. Ryuuzaki šel na řetězu neochotně za mnou. Stejně neměl na výběr.
Najednou se jeho tělo octlo na mých zádech. Prostě mě objal! Nevím, proč jsem to udělal. Možná jsem se zbláznil, možná zamiloval…. Do jeho očí, do jeho postoje i způsobu přemýšlení.
Otočil jsem se, pevně ho k sobě přitiskl a políbil ho. Uprostřed chodby plné kanceláří, na půl cesty do jídelny, ve chvíli, kdy tudy mohlo jít přinejmenším celé policejní oddělení, pracující s ním, v čele s mým otcem.
Políbil jsem ho. A nehodlal se odlepit, ale nevypadalo to, že by chtěl protestovat. Pomalu zavřel oči, jakoby na tohle čekal celou dobu. Lehce jsem povolil sevření jeho paží. Snažil se. A já taky. Chtěl jsem, aby byl šťastný. Aby se mu to líbilo. Naše jazyky se potkaly a začaly si hrát, poznávat se, ochutnávat….
Jen kdyby tahle chvíle mohla trvat věčně. Přitisknutí k sobě a bokem ke zdi jsme se posouvali dál ke kuchyni. Doufal jsem, že tam nikdo nebude. Vzal jsem za kliku, otevřel dveře a postrčil Ryuuzakiho dovnitř tak, aby byl pořád blízko mě. Najednou se zarazil.
Chvíli jsem nechápal proč. Vždyť to bylo tak krásné. Tím spíš, že mě podezříval, že jsem Kira.
Přesněji řečeno, nechápal jsem, dokud jsem neotevřel oči. V kuchyni bylo úplně prázdno…. Až na celý policejní sbor, včetně otce. Všichni se tvářili překvapeně, otec vyděšeně.
Pohlédl jsem na Ryuuzakiho a pak nasadil výmluvný výraz. Watari se jen uculil a podal nám tác dortíčků a konvici kávy. Vděčně jsem ji přijal. Nic jsem se nepřál víc, než být už pryč.
Na chodbě jsem se na Ryuuzakiho omluvně usmál. Tušil jsem, že to nebude příjemná záležitost ani pro jednoho z nás. Něco mě napadlo. Vzal jsem z tácu čokoládový bonbon.
„Otevři pusu.“, vybídl jsem ho. Otráveně se na mě podíval, ale když uviděl bonbon, poslušně tlamičku otevřel. Až jsem se podivil, jak rychle bonbon zmizel v jeho krásném, bledém krčku.
Ne…. nemohl jsem to vydržet. Můj jazyk toužil následovat cukrovinku. Přitiskl jsem rty na jeho. Ruce pomalu prozkoumávaly jeho hubené boky.
Po chvíli povolil svému jazyku setkat se s mým. S jednou paží obtočenou kolem mého pasu a druhou ponořenou do mých vlasů mě líbal mnohem vášnivěji, než jsem si u něj dokázal představit. Tácy s jídlem skončily na podlaze. Ostatně, my byli brzy vedle nich. S podvědomou myšlenkou, že v pokoji by to bylo lepší, jsem sjel rukou k jeho kalhotám. Nechtěl jsem přemýšlet.
Políbil jsem ho na nahou hruď, zatímco jsem se snažil vypořádat s knoflíkem. Opřený o stěnu se vzrušeně kousl do rtu v očekávání, co bude následovat. Strhl jsem si košili, nedbajíce na to, že byla úplně nová. Tohle bylo důležitější. Tohle chtělo tělo a srdce, ne rozum. Chtěl jsem, aby zase zavřel oči. Ty velké, unavené oči. Všechno šlo rychle. Moc rychle. Ale na chvíli rozum převládl.
„Ryuuzaki…. Pokoj….“, vydechl jsem, snažíce se ovládat své svaly, zatímco on hladil má záda podél páteře a jazykem kroužil od mého krku k hrudi a zpátky.
Spíš jsme se tam doplazili. Celí jsme hořeli. Vzrušením a touhou pokračovat. Viděl jsem v jeho očích, že to chce.
Položil jsem ho na postel a stáhl mu kalhoty. Byl bledý úplně celý. A hubený. Přitom by člověk řekl, že po sladkém se tloustne….
Začal jsem zkoumat jeho nohy. Byl krásný. Tak nádherný. Miloval jsem jeho vlasy i kruhy pod očima. Tak moc se to k němu hodilo. Nedokázal jsem si ho představit bez kruhů a s učesanými vlasy. Tohle byl můj Ryuuzaki.
Úplně jsem zapomněl na pouta. Oddal jsem se myšlence, mít toho chlapce aspoň na chvíli.
Ani jsem si nevšiml, že už se postaral o tom, abych byl nahý. Klečel nade mnou a usmíval se. Posunul se od mých kolen až k břichu. Chvění. To vyvolal ten jediný pohyb. Věděl toho o mně tolik a já o něm nic. Věděl, že jsem Kira, věděl, jak mě vzrušit. A to mě ani pořádně neznal.
Naklonil se ke mně. „Udělej to.“, políbil mě. Věděl i tohle? Přikývl jsem. Přetočil jsem se nad něj a zmocnil se ho.
Vyjekl. Čekal něžnost? Dobrá. Snažil jsem se tedy být něžný. Krotit svůj pud, který mě hnal vpřed. Líbal jsem ho, aby věděl, že to nedělám jen pro sebe. Opravdu jsem ho chtěl. Pro cit i pro milování.
Cítil jsem, že mé pohyby nejsou už tak pomalé jako předtím. Se zavřenýma očima pomalu, dlouze vzdychl. Uvědomil jsem si svůj dech. Nepravidelný, přerušovaný vlnami horka, touhy, chtíče, vzrušení a strachu. Strachu, že teď někdo přijde.
V polibku jsem mu skousl ret. Snažil jsem se předat mu to, co jsem cítil. Jeho dech tolik podobný mému. Najednou všechny svaly napnuté a pak uvolnění. Bylo to…. Měl jsem ho. Aspoň na tu chvíli, kterou jsem si tak moc přál. Doufal jsem, že to nebylo naposledy. Jeho oči teď zářily obrovským vnitřním světlem. Vypadal opravdu šťastně.
„Děkuju, Raito.“, usmál se a zavrtal se do peřin. Že by potřeboval spát? Pousmál jsem se. Tímhle ho tedy uspat…. Lehl jsem si k němu. teď už jsem to věděl. Byl jsem těm poutům vděčný.
můj mozek začal opět fungovat. Mám mu to říct? Bál jsem se, ale ty slova…. Vraždí se pro ně a já mu je mám upřít?
„Raito, miluju tě.“, na mé tváři se rozlil šťastný úsměv. Létal jsem. Má duše vzlétla až do nebe a roztančila se v rytmu mé odpovědi.
„Taky tě miluju, Ryuuzaki“, políbil jsem ho. Pak se má duše bolestivě vrátila do reality, když někdo zaklepal….
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ou

(yummiCho, 29. 3. 2012 17:55)

parádní, až se my zbíhaly sliny..aj na to sladký:PP:)

Já to žerůůů!!

(P ^*^, 18. 4. 2011 18:21)

Tenhle pár já úplně miluju ^^ Báječná povídka!

Kawaiii

(TruTru, 16. 11. 2009 17:14)

LxRaito...DOKONALÉ ♥♥♥

bomba!

(Mysticia-sama, 14. 10. 2009 18:35)

Jujky to je úpe úžasnýýýýý. Fakticky máš nadání! Hrozně moc se mi to líbí. tenhle pár je úžasnej O:-)

wow

(suzu-chan, 9. 2. 2009 20:29)

Juuuuuuu to bylo skvělýýýýýýý

Yuka xD

(www.suna-raishin.blog.cz, 14. 9. 2008 18:18)

Uááá...to bylo skvělé..x)) strašně ráda čtu na tenhle pár..x) Bylo to povedené..moc xD

T!na

(www.super-n-a-r-u-t-o.blog.cz, 5. 9. 2008 17:59)

nádherná povídka

...

(Ayasumi, 30. 6. 2008 16:28)

Můj oblíbený pár! Udělala jsi mi radost. Bylo to úžasné

O__o

(Kagome/Kurama, 14. 6. 2008 17:25)

¨Jeeej, to byla tak úžasná povídka! *IN LOVE* Píšeš naprosto bombově, nechápu, proč to vůbec zapíráš! O__o Ale...Něco tomu chybí...Žeby to bylo pokráčko?? ;) Jo, to bude ono...prosím, napiš ještě něco podobného, tenhle pár zbožňuju...xD

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA