Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kyber War 2 [odboj]

17. 11. 2008

Kyber War 2 [Odboj]

 

Emily s Jimmim se tiše procházeli městem, míjíc lidi, brouzdající po hlavní třídě, mířící do práce nebo do různorodých obchodů, jakých byla ulice plná. Všechno bylo v pořádku. Nízko nad zemí visela jemná mlha, jako předzvěst odpoledních veder.

Mezi masami lidí zanikali. Působili jako obyčejný pár, hledající zábavu či se jen procházející, snažíc se trávit co nejvíc času spolu. Vypadali obyčejně, přesto se od ostatních lišili. Svou zamlklostí, odtažitostí a obvazem, který měla Emily přes oko.

„Vyhýbej se skenerům, Emily. Porovnávají obličeje s databází uprchlých lidí, ale používají je spíš pro hledání robotů. Jsou tu kvůli nám…,“ zamumlal Jimmy a kývl hlavou směrem k malé kamerce, létající nad davem.

„Jak se jim mám asi ubránit, nevíš? Kapucu do obličeje, abych vypadala jako jeden z těch rádoby drsných kluků, co se točí na hlavě pod mostem jen proto, že lepší zábavu nemají?“ odfrkla si. Ještě pořád mu moc nevěřila. Neměla v povaze hned každého brát za kamaráda.

„Nesmíš se jim dívat přímo do objektivu. Nejsou zrovna spolehliví. Dokážou obraz sejmout jen zepředu. Z jiných úhlů tě nepoznají.“

„Ale můžou být kdekoli…. Kam vlastně jdeme?“ rozhlédla se po ulici. Byly tu jen samé obchody s oblečením a levné krámky plné olejíčků, slibujících mladší vzhled. Za normálních okolností bych si ho za pár let kupovala taky….

„Sehnat ti něco na oblečení,“ usmál se a přelétl ji kritickým pohledem. „V tomhle nemůžeš chodit.“

Emily se zadívala na své vypůjčené oblečení. Šedá mikina po kolena, pomalu povolující ve švech, a kalhoty, co z ní padaly, opravdu nebyly nejpříhodnější oblečení, vzhledem k událostem, které je čekaly. „To vážně nemůžu….“

Jimmy se opatrně rozhlédl a pak ukázal na jeden obchod. „Tady,“ zatáhl ji dovnitř.

Emily prošla krámkem a vesele zamířila ke stojanům plným sukní.

„Tohle nebude to nejlepší, když budeme muset utíkat….“

„No jo…,“ zamručela a sebrala první kalhoty, které našla. Dovršila to dlouhým volným tričkem a teplou mikinou. „Lepší?“

„Jo,“ usmál se a zamířil k pokladně. Znuděná brigádnice, kterou tato práce zřejmě vůbec neuspokojovala za ty peníze, které dostávala, na ně bez zájmu koukala a na prst si namotávala žvýkačku.

„Rád bych zaplatil,“ oznámil Jimmy, snažíc se zadržet dávící reflex, při pohledu na to, jak dívka cpe věci do igelitky, zatímco jí na ruce stále zůstávaly zbytky žvýkačky, nehledě na to, že ji měla celou oslintanou, jak se snažila hmotu z prstu sundat.

„Tak zaplať,“ hodila mu účet s evidentním nezájmem.

Jimmy položil na pult peníze a rychle opustil obchod. „Baba jedna…,“ zaklel a podal Emily oblečení.

Pousmála se. „Můžu se na něco zeptat?“

„Na co?“

„Jak to, že toho tolik víš? O robotech…. A o těch, co je vyrábí?“ vraceli se ulicí domů. Kolem nich proudily davy lidí, někteří pomalu, klidně, jiní rychle a neustále si proráželi cestu lokty, a nad tím vším zmatkem tiše kroužil skener.

„Skloň hlavu,“ zašeptal místo odpovědi.

Emily sklopila pohled k zemi a mlčky čekala až skener zmizí.

„Po tom, co jsem utekl, se mi podařilo získat nějaké dokumenty o výzkumu.“

„A to’s kvůli nim riskoval, že tě chytí? Takový dokumenty se neválí na zemi,“ podivila se Emily, když už zase mohli pokračovat v klidu, zatímco skener pátral na druhém konci ulice.

„Ne, neválí. Měl jsem štěstí, nebo spíš dojem, že mi někdo pomáhá….“

„A…. co’s zjistil?“ zvědavě se usmála a zabočila do vedlejší průchodnější,ale taky temnější ulice.

„To, co už jsem ti říkal. Že jsme tvořeni z lidí; že nás používají jako bojové stroje…. a taky to, že  teď existuje asi tři sta robotů. Pomalu a utajeně se jejich výroba šíří do celého světa.“

„Tři sta…. Tolik? Tak moc lidí změněných na stroje….“

„Bohužel….“

„A všechno to jsou děti?“

„Většina. Je jen malé procento dospělých robotů.“

„Všichni ti rodiče…. A děti…,“ Emily si pevněji přitiskla tašku s oblečením k hrudi. Bylo jí těch dětí líto. Takový počet lidí v jejím věku, ne-li mladších, v nichž je teď místo srdce jen baterie…. „A to je nikdo nehledal?“

„Vláda to maskuje. A když se najde nějaké tělo po zničeném robotovi, ututlá to.“

„Takže tohle všechno navíc podporuje vláda?“

„Ano, ale prý existuje odboj. Skupina lidí, kteří se proti výrobě robotů vzbouřili.“

„Předpokládám, že nikdo neví, kde teď jsou…,“ zamumlala Emily.

„Neví. Snažím se je najít už dlouho. Problém je v tom, že pokud nechtějí, nikdo je nenajde.“

„Mohli by nám pomoct…. Kdybychom je našli.“

„To mohli,“ Jimmy se usmál. Ten rozhovor ho natolik pohltil, že přestal být ostražitý. Najednou kolem nich proletěl jeden ze skenerů a o chvíli později začal zběsile houkat.

„Zdrhej!“

Emily se rozběhla za Jimmim. Zahnula do první zasuté uličky, kterou našla, avšak ta po několika metrech končila vysokou zdí. Rychle vyběhla zpátky, ale už bylo pozdě. Nedaleko od ní se začínala shromažďovat nemalá armáda agentů a pátračů – robotů určených k hledání robotů.

„No…. A teď jsme v háji,“ konstatoval Jimmy. O vteřinu později ho zasáhl elektrický blesk a další se zakousl do Emilina hrudníku. Oba se zhroutili na zem bez možnosti pohybu.

Emily vůbec nechápala, co se to děje. Snažila se zvednout -  nemohla, snažila se pohnout hlavou – nemohla, otočila aspoň očima, aby našla Jimmyho, ale přes obvaz neviděla. Byla zoufalá. Cítila, jak ji agenti vzali a odnášeli pryč ulicí plnou lidí, kteří se neodvažovali ani promluvit, natož jim pomoct. Doufala, že se z toho dostane živá…. aby nemusela řídit letadlo nebo bourat do vládních budov….

Agent, který ji nesl vykřikl a padl k zemi. Vládní auto, k němuž mířili se rozlétlo na kusy. Všechno bylo rychlé, všude se ozývala střelba a výkřiky bolesti…. A pak opět zavládlo ticho.

„Vemte ty dvě děcka,“ ozval se někdo těsně před tím, než ji i Jimmyho zvedli dva muži a odnesli je do připraveného auta. Emily viděla spousty mrtvol a louže krve, ve kterých leželi. Agenti byli zabiti, pátrači zničeni výbuchem.

„Jedem!“ ozval se velitelský hlas a auto se rozjelo.

„Musíme se dostat na velitelství než za námi někoho pošlou. Dostaňte ty dva z toho transu!“ hned na to následovaly výstřely z elektrické pušky. Svíravý pocit kolem jejich paží ustoupil a oba se znovu mohli hýbat.

Emily se zmateně otočila k mužům vedle ní. „Kdo jste?“ špitla nejistě.

„Oni nás nazývají odpadlíci, ale my sami si říkáme odboj.

„Odboj? Ten, co se staví proti vládě? Ten….  O kterém jsme mluvili než nás našli?“

„Jo, asi ten,“ řidič se tiše zasmál a zatočil do pouště.

„Kam to jedeme?“ Jimmy nedůvěřivě vyhlédl z okýnka.

„Na velitelství. Do opuštěného atomového krytu. Stojí tu ještě z poslední světový.“

„Kolik vás v odboji je?“ Emily se zájmem sledovala, jak se poušť mění v mírně hornatou krajinu.

„V tomhle krytu asi šedesát…. Jinak po světě kolem tří tisíc.“

„To je dost,“ Jimmy se usmál s náznakem hrdosti. Snad ho potěšilo, že ho zachránil právě odboj, možná se cítil jeho neoficiálním členem.

„Proti šedesáti milionové armádě vlády je to jen plivnutí do moře,“ houkl řidič.

Pomalu projížděli mezi kopci a s každým otočením kol se stále víc blížili ke krytu. Z venku byl nenápadný, s kopci skoro splýval, ale když vešli dovnitř, uviděli spousty přístrojů, lidí sedících u nich nebo pobíhajících okolo, zjišťujících různé informace a předávajících si je přes počítače nebo ústně. Všude to šumělo a blikalo všemožnými barvami diod.

„Pěkný,“ zhodnotil Jimmy nezaujatě.

„Je to tu…. Zvláštní…,“ zašeptala Emily, jako by se bála, že by ji i tady mohli agenti najít, kdyby promluvila hlasitěji.

„Tento kryt je odolný proti výbuchu atomovky, a kromě odboje o něm nikdo neví,“ odpověděl řidič na její nejistý výraz.

„Takže nás tu nenajdou?“ zeptala se spíš sama pro sebe. „Ach, omlouvám se. Nepoděkovali jsme.“

„Není za co. Zajděte za doktorkou Francis, mohla by vám pomoct,“ pokynul jim.

„Doktorkou? Ona léčí? Roboti se dají léčit?“ otevřela pusu, aby se ještě na něco zeptala, ale Jimmy ji za ruku odtáhl pryč. „Pojď. Neměla by ses tolik vyptávat.“

„Ne, jen my jí říkáme doktorka. Ona je vědec,“ křikl za nimi řidič ještě než zmizeli za rohem.

Jimmy s Emily prošli chodbou k jediným dveřím, které se v ní nacházeli a tiše zaklepali. Když se ozvala tlumená výzva, opatrně vešli do malé místnosti s několika počítači, přístroji, spoustou věcí na operování a velkým doktorským lehátkem uprostřed.

„Zdravím. Kdo jste, co chcete?“ zeptala se dívka v lékařském plášti s příjemným úsměvem na tváři. Mohlo jí být sotva osmadvacet. Veselé oči zářily do příšeří místnosti, skryté za clonou světlých vlasů, jako hvězdy na jasné obloze.

„My…,“ začala Emily, ale Jimmy ji přerušil. „Jsme roboti. Vaši muži nás zachránili před agenty. Poslali nás sem.“

Doktorka si je se zájmem prohlédla. „Chápu…. Máte baterie?“

„Baterie? Namáme…. Aspoň já ne,“ povzdecha si a ztěžka se opřela o zeď. Měla pocit, že jí brzy znovu zajiskří voku a vybije se.

„Probudila se nedávno, ještě potřebuje dobíjet….,“ vysvětlil Jimmy. „Já jsem vzhůru už tři roky, ale baterii nemám.“

„Tak jo, malá, lehni si tady a nechcej mě pracovat, okay?“ s úsměvem poklepala nalehátko.“Neboj, nebude to bolet.“

„Co budete dělat?“ nedůvěřivěsi lehla na břicho a vyděšeně střelila pohledem po Jimmim.

„Najdu tvůj zdroj a vyměním ho za fůzní baterii. Měla by vydržet asi pět let,“ začala jí sundávat tričko a mikinu. „Hele, mladej, pokud ti to nebude vadit, jdi pryč, okay?“

„Když jsem ji potkal, byl nahá. Vím, jak vypadá,“ ušklíbl se s náznakem nechuti nad tím, jak se k němu chová.

„Nemohl by tu zůstat?“ zakňučela tiše Emily, ale doktorka zavrtěla hlavou. „Jen jdi,“ pokynula Jimmimu a on tiše vyšel na chodbu.

Doktorka se pousmála a sklonila nad Emily. „Tak, teď by to mohlo bolet, tak se nelekni,“ rozřízla jí kůži na zádech a odhalila napájecí zdroj. „Teď tě otevřu, ju?“ rozevřela jí zadní pláty a na místo původního zdrohe zasadila baterii, pak ji zavřela a zalepila sintetickou kůží. „Hotovo,“ usmála se.

„Bylo to…. Zvláštní. Nikdo se ve mně takhle nerýpal. Mimo to, když mě vytvářeli,“ sedla si a protáhla se.

„Hmmm….,“ Francis si ji zamyšleně prohlédla. „Uděláme ti ještě něco s tím okem. Nechceš přece pořád chodit s obvazy, že?“

Emily se tiše zasmála. „Nechci.“

„Tak pojď, vyber si nějaké,“ chvíli štrachala v poličkách a pak postavila na stůl několik skleniček.

„Vybrat si oko?“ Emily znechuceně zaťukala na jednu ze skleniček. „Je to tak…. Jakou mám barvu očí? Ať to aspoň trochu sedí….“

Doktorka na ni s úsměvem mrkla a ukázala na jednu skleničku, „Barva se přizpůsobí. Tohle má teplotní režim a tohle,“ ťukla do další, „má dalekohled.“

„Ale já nic takovýho nepotřebuju!“ Emily zavrtěla hlavou tak razantně, že jí vlasy sešlehaly tváře.

„Takže tohle,“ žena vytáhla jedno z očí z úplně plné lahve. „Sedni si a sundej to. Za chvíli to bude okay.“

Dívka nejistě odmotala obvaz. „Vy si tady pěstujete části těla?“

„Ale ne, tohle jsou mechanické oči. Jsou to vlastně kamery, zapojené do nervového systému. Fungují jako normální oko.“

„Je to nechutný,“ zasvěceně pokývala hlavou.

„Chceš být bez oka nebo si necháš dát dokonalou náhrádu?“ tentokrát se usmála doktorka. Znala odpověď ještě než vůbec položila otázku. Bylo jí jasné, že kdyby se někde ukázala s obvazem, skenery by ji okamžitě poznaly, takže si nechá dát nové oko už jen v rámci vlastní bezpečnosti.

„Můžu se na něco zeptat?“ zamumlala Emily tiše, když jí Francis začala vyoperovávat oko a na jeho místo vkládat nové.

„Ale jistě.“

„Jimmy mluvil o schopnostech. Říkal, že na ty své ještě nepřišel. Vy…. Víte, co to znamená?“

„Každý robot je vyráběn účelně, Emily, takže má jinou schopnost v boji, než ostartní. Někdo je bomba, jiný kulomet. Bohužel, se to nedá poznat, dokud se to neprojeví,“ vysvětlila. „Tak, hotovo. Funguje to?“

Dívka nejistě zamrkala. „Výborně.“

„Klidně mi tykej. Jsem Klarisa.“

„Já Emily,“ stydlivě jí podala ruku.

„Těší mě.“

„Mě taky. Mám sem poslat Jimmiho?“

„Ještě si vem tohle. Monitoruje to tvou energii, takže když začneš docházet, přijď za mnou,“ podala jí malý stříbrný medailonek, uvnitř nějž modře blikal displej, uakzující hodnotu energie. „A někdy se zase stav.“

„Jistě. Děkuju.“

„A teď mi sem pošli toho chlapce. Podívám se, proč mu nedochází energie.“

 

„Lehni si a ukaž mi záda. Já se kouknu, proč se nám nevybíjíš, okay?“

Jimmy si neochotně lehl. Tahle žena se mu nelíbila. Nevěděl proč, ale nedůvěřoval jí. Už od pohledu se mu nějak nezdála. „Když jsem utekl, vzal jsem si napájení s sebou. Tehdy jsem se musel dobíjet skoro pořád, ale teď už nemusím.“

„Hmm….,“ otevřela ho a pevně se chytila křesla, aby neupadla. „Chlapče, ty máš vlastní fůzní článek. A dostal se do provozu teprve nedávno…. Asi v té době, kdy ses přestal dobíjet.“

„Cože mám?“ zvedl se do sedu, zděšen tím, co slyšel. „je to něco špatnýho?“

„Ale ne,“ usmála se, „máš vlastní fůzní článek. To samé, co jsem teď dala tvé kamarádce,“ znovu ho položila a slepila kůži stejně jako předtím Emily. „Ty si vezmi tohle. Nebudu ti dávat přívěšek, to by se k tobě nehodilo. Hodinky ti budou sedět víc,“ podala mu měžič ve tvaru náramkových hodinek.

„Co znamená, že mám vlastní baterii?“ Jimmy se zastavil ve dveřích a upřel na ni nechápavý pohled.

„Že se vybiješ až tak za dva nebo tři roky. A pak přijdeš za mnou a já ti dám novou. Mimochodem, pochval Emily to nové oko. Myslím, že si není jistá barvou. Potěší ji, když jí řekneš, že to vypadá dobře,“ mrkla na něj.

Jimmy trochu znejistěl pod tím zkoumavým pohledem doplněným milým úsměvem. „Dobrá…. Naschledanou,“ s tichým klapnutím zavřel dveře a ocitl se znovu v jen tlumeně osvětlené chodbě vedoucí do temnoty.

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hmmmmm...

(Broskynka, 18. 11. 2008 19:36)

Tak ja si myslím že je to dobré.... síce o sci-fi ništ neviem ale keby som to mala hodnotiť len tak neodborne XD.... (čo vlastne robím vždy) tak to bolo super velmi ma to bavilo... je to niečo iné už sa TEŠÍM NA ĎALŠIU Xd

Super

(Memphis, 18. 11. 2008 17:39)

Jo sklonuješ mě dobře. Je to lepší než jsem čekal.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA