Kyber War 3 [nejistota]
Kyber War 3
Stačili se sotva otočit a už málem vrazili do muže, který řídil auto.
„Ahojte, jak bylo u doktorky, děcka?“přívětivě se na ně usmál.
Jimmy s Emily jen přikývli na znamení, že vše proběhlo v pořádku.
„Já sem Jack, ale všici mi říkaj Drobeček,“ tvářil se omluvně. Asi mu bylo hloupé, že se zapomněl představit.
„Výstižná přezdívka,“ posoudila Emily, když si se zamyšleným výrazem prohlédla jeho dvoumetrové svalnaté tělo.
Jack pokrčil rameny, „Chcete provést po základně?“
„Jistě!“ Emily rozzářeně chytila Drobečka za ruku, zatímco Jimmy zůstával kousek za nimi. Netěšilo ho, jak se Emily hned přátelí. Nemohli vědět, jestli je to opravdu odboj ani komu věřit. Kde zůstala její nedůvěra? Povzdechl si.
„Emily a Jimmy se dostaví ke kapitánovi!“ ozvalo se skřípavě z rozhlasu, zrovna když mířili do další tmavé chodby.
„Poďte za mnou,“ Jack zabočil na prvním ‚rozcestí‘ a odvedl je znovu do haly, pak se opět zapletli do bludišť chodeb.
„Co můžou chtít?“ Emily upřela zmatený pohled na Jimmiho, jež jen zavrtěl hlavou. „Netuším,“ zamumlal tiše a nechal ji kousek pozadu. Nestačila jim, takže musela stále popobíhat. Nechápala to. Co to s Jimmim je?
„Tak, jsme tady!“ Jackův hlas ji vytrhl ze zamyšlení tak hlubokého, že do něj málem narazila. Zamrkala na cedulku na dveřích, ale Jimmy jí nedal čas přečíst si ji. Vzal ji za ruku a zaklepal. Nebyl si tím vším tak docela jistý, ale nedával to na sobě znát. Měl pocit, že se každou chvíli něco pokazí, jako by měl už brzy zjistit, k čemu byl stvořen, ale nebyla to příležitost, jakou si představoval. Vlastně žádnou představu neměl.
Když se ozvalo tlumené, hluboké, unavené „Dále“, co nejtišeji otevřel těžké železné dveře. Octli se v poměrně tmavé místnosti, osvětlené jen tlumenou lampičkou na velkém kovovém stole. V celé kanceláři byl pouze jeden stůl a křeslo, ale nedalo se to přesně určit, protože tam vládla tma. V jednom z rohů matně rozeznali siluetu kapitána.
„Takže vy jste ti roboti?“ zeptal se milým, ale přísným hlasem.
„Ano, pane,“ ozval se Jimmy. Nechtěl, aby Emily něco pokazila.
„Je na vás vyhlášeno celostátní pátrání,“ na protější zdi se promítly jejich fotografie.
Jimmy se neúspěšně pokusil skrýt zděšení spojené a překvapením. „Celostátní? Je to už tři roky. Myslel jsem, že už přestali….“
„Asi jsme hodně důležití,“ špitla Emily.
„Máte na výběr,“ přerušil je kapitán, „je to jen na vás. Můžete zůstat a pomáhat nám nebo vám zmateme mysli a odvezeme vás hodně daleko, kde oni nenajdou vás ani vy nás,“ vyšel ze stínů. Byl to starší, ale stále silný muž. Jeho tváře brázdily unavené vrásky a množství jizev z bojů. Přes levé oko měl přetaženou pásku.
„Myslím, že raději pomůžeme,“ vyslovil Jimmy to, čím si byli oba jistí už od chvíle, kdy tato možnost padla.
„Jsem rád, že jste zvolili takto.“ Emily by přísahala, že zahlédla náznak úsměvu. Byl to jen lehký stín, přesto omladil kapitánovu tvář a rozzářil ji v temnotě místnosti. „Už jste se prý seznámili s doktorkou a Drobečkem. Budou se o vás starat,“ kapitán přešel ke stolu a zmáčkl tlačítko rozhlasu. „Jack do kanceláře kapitána!“
o chvíli později se dveře otevřely a do stínu vstoupila mohutná Drobečkova postava.
„Mám pro tebe úkol…,“ oznámil bez jakýchkoli formálností.
„Ano, pane?“
Emily těkala pohledem z jednoho na druhého. Připadalo jí to zvláštní, nikdy v takovéto situaci nebyla. Cítila se nejistě, ale před kapitánem se neodvažovala své pochyby vyslovit.
„Postaráš se o ně. Nesmí se jim nic stát. zodpovídáš za ně, jasné?“
„Ano, pane.“
„Najdi jim nějaký pokoj, ukaž jim základnu, dej jim uniformu a postarej se, aby se nenudili, ano? A teď odchod!“
„Ano, pane! Tak poďte…,“ vyšel s nimi zpátky na chodbu, z níž zamířil přímo do té vedlejší, širší, ze které se chvílemi linulo oslnivé světlo. „Tak co na něj říkáte?“
„Byl zvláštní. Takový…. Milý,“ usmála se Emily.
„Jo, ale je zatím nejlepší. Kde chcete bydlet?“
„Někde, kde je klid, ale budeme mít přehled,“ ozval se rozhodně Jimmy. Bylo to po dlouhé době poprvé, co promluvil. Dlel hluboko ve vlastních myšlenkách a na zbytek mu nějak nezbýval čas. Jak to, že ho znovu hledali? Proč se cítil tak zvláštně? Proč ji najednou nesnášel? Lezla mu na nervy!
„Okay,“ Drobeček se na chvíli zamyslel a pak se zasvěceně usmál. Oči mu zářili nepochopitelnou radostí. „tak to bude druhé patro. Poďte,“ zmáčkl tlačítko vedle výtahu. Chvíli na to už jeli v překvapivě prosvětleném prostorném výtahu do nižších pater.
„Proč je to číslované opačně?“ Jimmy si se zájmem prohlížel ovládání výtahu.
„Tohle není výšková budova, ale kryt. Jedeme pod zem,“ zamumlala Emily, ležérně opřená a stěnu. Překvapilo ji to. Myslela, že takovou základní věc její přítel zná.
„Hele, holka, ty v tý hlavě nemáš jen šroubky. Doktorka by tě toho mohla hodně naučit,“ zahuhlal Drobeček.
„Snad až později….“
„Ona stejně nemá, co na práci, kromě krmení toho jejího fialovýho králíka.“
„Myslela jsem, že když je vědec, má práce dost,“ podivila se, „A kde vzala fialového králíka? Králíci nebývají fialoví.“
Jimmy zamlkle sledoval dveře výtahu. Trochu se ho to dotklo, že ho Emily tak odbla. Nemusí snad znát všechno. Nebo ano? Co když je problém v ní samé? Co když zná vybavení krytu tak dobře proto, že její schopnost je kryty ničit?
„Je to prý nevydařený pokus. A ty,“ zaslechl Drobečká, který se právě otočil k němu, „mi můžeš pomoct opravit ten krám, kterýmu se říká auto.“
Jimmy jen přikývl a vystoupil z výtahu, jež právě kodrcavě zastavil v druhém patře a s tichým cinknutím otevřel tlamu, aby je vypustil ven. Chodby byly snad ještě tmavší než kapitánova pracovna, ale místy je mírně osvětlovaly slabé lampy. Byl to pro ně trochu šok po pobytu ve výtahu.
„Kdo to zase zeslabil?“ Drobeček mrzutě otočil vypínačem a chodbu zalilo trochu silnější světlo. Ukázal na konec chodby, „Vaše pokoje jdou támhle. Kdyby něco, zavolejte 5235 a budete mluvit se mnou.“
„Děkujeme…,“ zamumlal Jimmy a vyrazil k pokoji, v půlce chodby se ale otočil. „Kdy se mám hlásit?“
„Zkus jít tak za půl hodiny nahoru. Zeptej se, pošlou tě za mnou. A ty, Emily, doktorčino číslo je 4523.“
„Děkuji, Drobečku,“ usmála se a vyrazila za Jimmim. „Chci ten zadní!“ křikla na něj.
„Jak chceš….“
Emily vešla do malého útulného pokoje. Byla v něm sice jen postel, stůl a židle, přesto moc místa nezůstávalo. Na stole ležel malý telefon. Ačkoli měl pokoj nízký strop, roh zůstávaly tmavé, i když rozsvítila blikající žárovku naplno.
Otevřela skříň a ušklíbla se. Neměla v plánu soukat se do upnuté už od pohledu nepohodlné uniformy.
Zazvonil telefon. Na displeji zářilo číslo doktorky. Emily váhavě zvedla sluchátko. „Ano, doktorko?“
„Ano, Emily, máš čas?“
„Teď? Jistě, kdy mám přijít?“
„Můžeš hned? Něco tě naučím. Drobeček říkal, že ti to určitě půjde.“
„Už jdu! A doktorko…. Musím si oblékat tu uniformu?“ zamumlala nervózně.
„Nemusíš, já ji taky nenosím. Hrozně škrábe,“ její hlas zněl podivně spiklenecky, až se Emily musela usmát. Položila sluchátko a vyběhla na chodbu. Za pár minut už tiše klepala na dveře ordinace.
„Dále.“
„Ahoj,“ vešla a s třísknutím za sebou zavřela. Výmluvně pokrčila rameny. „Co potřebuješ? Tedy…. S čím mohu pomoct?“
„Naučím tě ošetřovat zranění,“ začala jí vysvětlovat, jak se obvazují rány, jak dezinfikuje a jak zašívá. Emily ji s čím dál větším zděšením sledovala, sedíc na zemi s koleny přitaženými k hrudi.
„Musí to bolet,“ zhodnotila lekci sešívání a trpným výrazem.
„To ano, ale zabrání to infekci. Většinou to ale není potřeba. Nejhorší, co jsem ošetřovala byl Drobečkův ustřelený prst. Někdy si ho pořádně prohlídni. Na levé ruce nemá ukazováček. Bylo to složitý, ale zvládli jsme to skvěle!“ hrdě vystrčila bradu a usmála se.
„To je hrozný…,“ vyděšeně polkla.
„Musíš si zvyknout. Může to vždycky dopadnout i hůř. Dokud je potřeba ošetření, je šance na přežití.“
„Tvůj černý humor mě udivuje,“ zamumlala Emily s náznakem úsměvu.
„Zvládáš to líp než já. Já se napoprvé pozvracela,“ Klarisa vytáhla z klece zářivě fialového králíčka a posadila se s ním do křesla.
„Drobeček říkal, že je to nepodařený pokus,“ Emily pohladila zvířátko a zasmála se, „je roztomilý.“
„Někdo zvoral klonování. Není jen fialový, je prakticky nesmrtelný. Má už sedm let a pořád ne a ne stárnout.“
„Můžu si ho půjčit?“
„Klidně.“
„Má jméno?“
„Já mu říkám Šmudla, ale na základně, kde jdem ho ukradla měl označení XP6951, myslím.“
„Taky mám číslo,“ Emily chytila králíčka za přední packy a postavila ho na zadní.
„Mně se Emily líbí. Tak ti začal říkat Jimmy, viď?“ pousmála se, „nechápu proč musí mít všechno číslo.“
„Asi je to snazší v evidenci…. Já byla 235891.“
„Budu ti říkat Emily. Myslím, že se Jimmimu líbíš, jinak by ti nedal tak pěkné jméno,“ mrkla na ni. „Nechceš se podívat ven?“ zeptala se jakoby nic.
„Tak je jen poušť, ne?“
„Ano, ale v noci je nádherná, nepřipadá to, ale je asi deset večer. Bude chvíli trvat než si zvykneš.“
„Deset večer? Nedá se tu poznat čas…,“ zabublala rozmrzele.
Doktorka pokrčila rameny. „Půjdeme?“
„No…. Klidně,“ vrátila králíčka do klece a pomalu vyšla na chodbu, zatímco si Klarisa oblékla bundu a vzala podlouhlý kufřík. „Tudy,“ zavelela a prošla chodbou ke dveřím označeným jako východ. Emily šla tiše za ní. Pozorně si ji prohlížela, až se pohledem zastavila na kufříku. „Co to je?“
„Teleskop. Dají se s ním pozorovat hvězdy,“ zadala kód a otevřela dveře. Zaplavil je závan ledového vzduchu, až se obě otřásly. „To je ale zima.“
Emily se zabalila do teplé mikiny a vyšla za Klarisou, která se zastavila u jednoho z kamenů a začala rozkládat teleskop. „Dneska je krásně. Nejsou mraky, ani měsíc nesvítí…,“ poznamenala s úsměvem.
Dívka si lehla do písku a zadívala se na nebe. „Je to zvláštní…. Ve městě vidět nešly…. Jsou tak krásné….“
„Jsou okouzlující. Pojď se taky podívat,“ doktorka ustoupila, aby jí uvolnila místo.
„Děkuji, stačí mi to takto…“
jejich tiché souznění s hvězdami protnulo hlasité šumění vysílačky. „Doktorko, máte patnáct minut do večerky. Znáte stráže, nerady otevírají po večerce.“
„Už jdeme,“ odpověděla Klarisa a začala uklízet teleskop. „Tak, musíme jít, jinak nás už nepustí zpátky.“
„Děkuji, doktorko,“ Emily ji neochotně následovala do krytu. Bylo jí líto, že už musí opustit ty nádherně svítící tečky. Líbily se jí.
„Není za co. Víš, kde mě hledat. Kdykoli budeš chtít, přijď.“
„Určitě,“ zamávala a rozběhla se k výtahu.
„Ano, pane. Je mi to líto, už se to nestane,“ mladý agent přecházel chodbou ze strany na stranu. Nervózně tišil hlas, kdykoli zaslechl někoho přicházet. „Ano, pane, ale podařilo se nám zaměřit nějakou aktivitu v poušti, prověřujeme to. Ano, pane, zítra. Děkuji, pane,“ zavěsil a zastrčil telefon do vnitřní kapsy saka. Proč se musel vždy zodpovídat jen on? Nemohl za to že to ti neschopní ňoumové zvorali! Ale on jim ukáže, kdo tu všemu velí. Najde ji i toho hocha. Sám je přivede a sám dostane odměny. Usmál se.
Komentáře
Přehled komentářů
Pekne aj mne sa to moc páči xD... Teším sa na pokračko bo sa to už začína zamotávať... xD
Inak som veľmi rada že ťa napadlo napísať pokračko... Dúfam, že sa k tomu fakt dokopeš... Šak vieš ako milujem tu poviedku XD... Myslím , že som o tom už čo si vyprávala xD... Určo napíš už teraz sa moc teším xD...
...
(Chris, 12. 12. 2008 21:30)Hmmmm proč si všichni komu nco de a to jako že hodne dobre myslí že je to upe strašný, není mormální todleto pff. Ž se ptáš to ye jasná že pokračovat pokračovat pokračovat pokračovat ............ tag a dost. Chris sice radši fantazy a sci-fy jen v hodině literatury, ae toto je fážně super!
Y/_\Y
(Kagome/Kurama, 10. 12. 2008 17:55)CO MÁ KRUCI ZNAMENAT TA ANKETA!!!! *zuří* Není to snad jasný?! Nic by se tím nezkazilo, proboha! O_o Zkazit...zkazit...zkazit...Já ti dám!!!!! Y_Y To by bylo snad to nejlepší, co by mě mohlo teďka potkat! Prosím! Potřebuju nutně něco na rozptýlení, onegai, napiš to pokráčko!!! T_T
*vypustila dušičku*
(Broskynka, 20. 12. 2008 13:55)