Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kyber War 4 [poslední]

27. 5. 2009

KW 4 [poslední ]

 

Pětka na digitálních hodinách vedle Emilny postele se s tichým cvaknutím změnila na šestku. Ani to ve svém kybernetickém spánku nepostřehla, ale když se jen o několik vteřin později ozvala vojenská trubka hlasitostí gongu, od nějž nestojíte ani na dva kroky, s trhnutím se probudila.

„Co to má být?!“ zamumlala rozespale a přidala pár kleteb, zatímco se snažila navléct do prvního oblečení, co jí přišlo pod ruku – tedy jediného, jež vlastnila.

Jimmy nebyl o nic nadšenější. Vyškrábal se z postele a vyšel z pokoje s otráveným výrazem, jež se mu na tváři usadil už před několika dny. „Nevíš, co to má znamenat?“ zabručel směrem k Emily, ale ta jen pokrčila rameny.

„Ahoj, děcka!“ na druhé straně chodby stál Drobeček a vesele na ně mával. Vypadal naprosto čile. „Tohle je tu každý den. Budíček,“ výmluvně se pousmál.

„Na co je v protiatomovým krytu budíček?“ zívla Emily rozmrzele.

„Zapomínáš, že jsi u armády, děvče, ta má nějaká pravidla….“

Společně nastoupili do výtahu, jež je pomalu vyvezl nahoru. „Teď bude rozcvička, pak snídaně a práce,“ pokračoval.

„Hýbat se hned po ránu….“

Jack se pobaveně ušklíbl. „Vede to kapitán. Pořád se hýbe jako za mlada.“

Emily se uchechtla. „Tak to se docela těším.“

Výtah cinknutím oznámil dojezd do stanice a pomalu otevřel dveře. Do těch tolik typických zvuků se ozvalo Jimmyho pohrdavé odfrknutí.

 

„Tak padesát kliků a makejte!“ zařval kapitán a všichni se ve stejném okamžiku odporoučeli k zemi. Ovšem kapitánovi nestačil snad nikdo, tím spíš ne Emily, která hned po prvním kliku padla na betonovou podlahu. „Ale to nejde!“ vykřikla naštvaně.

„Jistě, že jde,“ ozval se Jimmy posměšně. Sám klikoval se stejnou lehkostí, jako cvičení vojáci.

„To stačí!“ zavelel kapitánův rozhodný hlas po chvíli, která dívce připadala snad nekonečná.

„Nebylo to zas tak hrozný,“ ušklíbl se chlapec a překročil ležící robotku na cestě zpátky do pokoje. Emily na něj jen vyplázla jazyk.

„Zvykneš si,“ Drobeček jí řádným trhnutím pomohl na nohy.

„Zvyknu si i na to, že mi budeš rvát ruce?“

„Ty máš dneska náladu…,“ zabručel Jimmy od výtahu a ani se nenamáhal na ni vůbec pohlédnout.

„Taky nejsi nejpříjemnější!“

„Přestaňte na sebe štěkat! Máme tu místnost, kde si to můžete pěkně vyříkat,“ Drobeček je oba nacpal do jedné z nesčetného množství chodeb, tvořících systém bunkru.

Co to do ní vjelo? Pomyslel si Jimmy a poslušně šlapal před silným mužem, jež ho i dívku držel za límec a tlačil před sebou šerem krytu.

Zastavili se u velkých železných dveří v nejzasutější části stavby. Panovalo tam naprosté ticho. Drobeček otevřel dveře a najednou chodbu zalilo sluneční světlo. Místnost za dveřmi byla dokonale prozářená díky počítačově vytvořenému obrazu velkého okna. Se dvěma postelemi působila spíš dojmem dětského pokojíčku než ložnice u armádního spolku.

„Tohle je klidová místnost. Většinou se tu objeví někdo s ponorkovou nemocí. Někde tu jsou míče a stolní hry, tak se tu uklidněte. Já si vás tu vyzvednu, až opravím to auto.“

„Děkuju,“ Emily si lehla na postel zády k celému pokoji.

„Hele, Emily, co se to s tebou děje?“

„Nic.“

„Kdyby ti nic nebylo, nechováš se takhle. Co ti vadí? Všichni jsou tu milí.“

Emily zatvrzele mlčela. Chlapec si povzdechl a hodil po ní jeden z pěnových míčků, které právě vyhrabal z krabic u postele. Dívka se bleskově otočila a chytila ho. „Co je ti po tom?!“

„Jen se chováš jako malá protivná barbína,“ hodil po ní další.

„Nech mě být, Jimmy….“

„Jak chceš,“ zahodil balónky a prásknul za sebou dveřmi.

Emily se posadila, vzala polštář a vší silou jím mrštila o protější zeď. „Idiot.“

Tiché zaklepání protnulo její hněv. „Hmm?“ zvedla se a otevřela.

„Ahoj, můžu dál?“ Klarisa se na ni přívětivě usmála z pod obrouček oválných brýlí.

„Jistě,“ špitla a znovu se schoulila na posteli.

„Slyšela jsem, že se něco děje. Můžu nějak pomoct?“

„To ti řekl Jimmy?“ odvrátila se. Nepotřebovala, abys e o ni staral. Nepotřebovala jeho soucit, ani soucit nikoho jiného. Vystačila si sama. Byla dost schopná, přestože třeba nedokázala dělat kliky na jedné ruce. Od kdy se lidské schopnosti měří podle fyzičky?! Jenže ty nejsi člověk….

„Ne, Drobeček. Má o vás starost.“

„Všichni mají ohromnou starost. Štve mě. Pro něj je pořád všechno v pohodě. Všechno je perfektní a když já zrovna něco nezvládnu, tak jsem hned lemra. Zato když vím něco, co on ne, urazí se a to jsem zase ohromně chytrá a překvapivě je to špatně,“ té ironii se nedokázala ubránit. Nechala jí prodchnout všechny ty věty, co z ní vyletěly, než jim v tom stačila zabránit. Nechtěla, aby do ní někdo viděl.

Doktorka se ulehčeně zasmála. „Je to kluk, Emily. Nesnese pomyšlení, že jsi v něčem lepší. Chováte se jako sourozenci, docela vám to sluší.“

„Jsem ráda, že nejsem jeho sestra,“ znělo to trochu povýšeně, ale té představě se musela pousmát.

„Měla bys mu odpustit. Pro něj jsi jako mladší sestřička, takže ho určitě pěkně štve, že umíš něco víc než on.“

„Asi…,“ připustila Emily a zahleděla se do prázdna. „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“

Klarisa se té náhlé změně trochu podivila, ale pak jen přikývla, „Je tu pár nachlazených vojáků.“

 

O chvíli později už mířily k několika pokojům s nemocnými muži.

„Nevypadá to dobře. Mají hroznou rýmu a kašlou. Nebylo by dobré, kdyby se tu rozšířila chřipka,“ doktorka se na Emily usmála a převzala si od ní brašnu s léky, ale sotva se jí stačila dotknout, ve všech chodbách začaly houkat sirény.

„Ale ne, pojď se mnou!“ popadla Emily za ruku a odtáhla ji zpátky k výtahu.

Společně dojely do haly, kde se už shromáždila většina vojáků v plné zbroji, připraveni na útok.

„Co se děje, Jacku?!“ vykřikla přes hluk alarmu a vytáhla pistoli.

„Útočí na nás. Mám vás a děcka odvést do delty,“ rozběhl se s Jimmym, Emily a Klarisou k zadnímu únikovému východu. Cestou se k nim připojilo několik vojáků, připravených vytvořit jim podmínky pro útěk. Venku už na ně čekalo auto. Drobeček do něj nasedl a nastartoval. „Doufám, že se odsud všichni dostanou včas….“ Ještě než stačil pořádně sešlápnout plyn, kapitán zaklepal na okýnko. „Postarej se o ně, Jacku, my se za váma dostaneme, jen co to tu vyhodíme do vzduchu. A doktorko, zapomněla jste tu králíka.“

„Děkuji, kapitáne.“

 

Vydali se pouští, jak nejrychleji to šlo. K deltě bylo potřeba urazit dlouhou cestu a s nepřáteli za zády to bylo o to horší.

„Kam to jedeme?“ zakňučela Emily vyděšeně.

„Řekl bych, že to ani oni sami neví….“ Zabručel Jimmy téměř neslyšně. Jeho nálada se pohybovala kolem bodu mrazu a ani poušť ji nedokázala rozpustit. Právě naopak.

„K deltě.“

„Do jiné základny,“ vysvětlil Jimmy, sotva uviděl, že Emily opět otevírá pusu. Dívka se zatvářila uraženě a už mu chtěla pěkně od plic vynadat, ale přerušil ji Drobečkův hlas. „Nesleduje nás někdo, doktorko?“

„Dvě auta, jeden skener.“

„Okay, vem to za mě,“ pustil volant a natáhl se pro raketomet, zatímco se doktorka přesouvala na místo řidiče. „Mám to,“ ozvala se a o okamžik později a už začaly ozývat ohlušující rány, jak muž ničil jejich pronásledovatele.

„Tak, a teď do delty!“ zavelel a znovu převzal řízení.

Jimmy se přikrčil u okýnka, když se začaly ozývat Drobečkový výstřely. Tohle už nebyla jen hra; nevinné schovávání se před vládou. Vyskočil z auta, když Jack zastavil na pobřeží. „Nemáme moc času, tak sebou hněte.“

„Co je vlastně delta?“ pípla Emily. Čekala základnu a před ní bylo jen moře a….

„Tohle je delta,“ kývla Klarisa k obrovské ponorce, přistavené opodál, od níž už odplouval člun směrem k nim. Sotva se přiblížil, natolik, aby se do něj bezpečně dostali, všichni se do ní nasoukali.

„Emily…,“ doktorka jí s úsměvem podala králíčka. „Postarej se o něj.“

„Ty jdeš taky, Klariso,“ zavelel rozhodným hlasem Drobeček, ale žena jen zavrtěla hlavou. „Počkám na ostatní.“

„Doktorko….“

„Jeďte, připojíme se k vám později,“ zamávala jim a otočila se zády. Nechtěla už o tom mluvit. Prostě počká na kapitána a zbytek posádky.

„CO TU JEŠTĚ DĚLÁTE?!“ kapitánův hlas, zvuk jeho motorky a tří vrtulníků přeťal posmutnělé ticho. „OKAMŽITĚ VYPADNĚTE!“

„Co to do p-„

„Tohle není dobrý…,“ Emily se skrčila za králíčkovou klecí, jako by ji to snad mohlo zachránit z téhle noční můry.

„Měli bychom ho poslechnout,“ konstatoval skepticky Jimmy a rozhlédl se po nějakém řízení člunu.

„Omlouvám se, Klariso, ale jdeš s námi,“ Drobeček ji silnými pažemi popadl kolem pasu a nekompromisně ji strčil do již nastartovaného člunu. Přes řev motoru zaslechli ránu z kulometů, pak vše zalil proud rudé tekutiny, když se kapitán skácel na zem provrtán nesčetným množstvím kulek.

„Pusť mě, Jacku!“ zaječela hystericky doktorka v záchvatu pláče ve snaze dostat se zpátky na souš.

„Jeď, Jimmy!“ zavelel a člun se dal do pohybu. „Jsi v pořádku, doktorko?“

„Fyzicky ano.“

„Vy, děcka?“

Oba jen přikývli. Všichni cítili smutek ze ztráty kapitána. Dokonce i Jimmy, přestože se jeho výraz nezměnil, uvnitř cítil, že mu bude ten starý muž chybět.

„Ještě to není za náma. Musíme co nejrychleji do delty!“ vystřídal u kormidla Jimmyho, který se přesunul v doktorce. Netušil, co udělat, aby si utěšil, tak ji jen vzal za ruku, zatímco Emily jen seděla s pohledem upřeným do prázdna. Nemohla tomu uvěřit. Od té doby, co tohle začalo; co odešla z té budovy zemřelo tolik lidí…. Proč?

Vylezli z mírně poškozeného člunu, jemuž se palba vrtulníků také zdaleka nevyhnula a nastoupili do ponorky. Poslední, co sledovali byly mizící vrtulníky a jeden řítící se do moře po zásahu rakety, vystřelené z ponorky.

„Připravit k ponoření!“ zavelel voják, který je vyzvedl u vstupu. Doktorka s Jackem se ihned vydali ke kapitánovi. Emily se i s králíčkem zastavila u okýnka a sledovala, jak voda pomalu stoupá. Přišlo jí to tak…. hrozné. Mrtvý kapitán, sestřelený vrtulník, nepřátelský voják ,kterého zastřelil ten spojenecký, jen proto, že se snažil zachránit a doplaval k ponorce….

„Emily?“ ozvalo se za ní. Prudce se otočila a spatřila Jimmyho opřeného o protější zeď. „promiň, jak jsem se choval. Tohle…. Je hodně velkej průšvih, ne jen nějaká hra.“

„No to teda…,“ otočila se zpátky k okýnku. „Už víš, jaký máš schopnosti?“

„Ne…,“ sesunul se podél stěny, objal si kolena a začal se kolíbat dopředu a dozadu.

„Asi umřeme dřív než na to přijdeme, že?“ otočila hlavu jen tak, aby na něj viděla, pak se obrátila celá, došla k němu a objala ho.

„Co to s náma je, Emily? Možná…. Možná by bylo lepší, kdyby nás chytili.“

„Tomu sám nevěříš,“ ozvala se doktorka z chodby.

„Ano, věřím.“

„Copak není lepší zůstat v nejistotě svobodný, než být ovládaný, přestože by vše bylo snazší, protože bys neměl vlastní vůli? Nestojí ti to aspoň za to, že můžeš mít vlastní názor? To, že o něčem přemýšlíš je známka toho, že ti ozubenými kolečky zapomněli zaplnit i hlavu. Pořád jsi člověk.,“ hřejivě se usmála. „A teď musíme najít Drobečka, někde se zatoulal.“

„Já jsem stále tady,“ vyšel z vedlejší chodby. „Mají tu skener, který může určit vaše zbraně, už jsem domluvil, že vás vyšetří.“

„A půjde se jich zbavit?“

„To podle toho, jak hluboko jsou zabudované,“ ten hlas patřil někomu úplně novému.  Vyšel z úst blonďatého mladého vědce v bílém plášti se svářecími brýlemi na hlavě. Zdálo se, že mu nemůže být asi třicet, přesto jeho tvář zdobily drobné vrásky a jedna obrovská popálenina. „Raimond,“ představil se s úsměvem.

„Emily a tohle je Jimmy,“ dívka k němu natáhla ruku. Nějakým způsobem si získal její důvěru jen tím hlasem. Byl zvláštně melodický a hluboký. Možná až příliš k jeho mladickému vzhledu.

„Těší mě. A teď kdybyste mě následovali….“

Vešli do místnosti v mnohém podobné doktorčině ordinaci s krytu. Jen místo skříní v ní stál nespočet různě blikajících přístrojů.

„Tak kdo půjde první?“ na popálené tváři se mu rozlil vřelý úsměv.

Emily váhavě zvedla ruku. Venku se cítila mnohem odvážněji. Snažila se nepřemýšlet o tom, když ji mladý vědec položil na lehátko a nařídil jí nehýbat se. Zavřela oči a pokusila se ignorovat zvuk rotujících prstenců, snímajících data.

„Doktorko?“ jeho hlas byl najednou o tolik vážnější. „Máme problém,“ zašeptal, jen co k němu žena přistoupila. „Je to tajná zbraň. Zakázaná, ale oni ji stejně použili. Dokáže vyvolat gravitační pole tak silné, že rozdrtí město velikosti Tokia na prach.“

„Dá se s tím něco udělat?“

„Můžeme přenést vědomí do jiného těla. Další problém je ten, že máme jen jedno. Buď ona, nebo ten kluk.“

„Vyšetřete ještě jeho,“ s povzdechem se vrátila zpátky k Drobečkovi a všechno mu vylíčila

„To je zlý,“ zhodnotil a doktorka jen přikývla, než se vrátila zpátky k Raimondovi, aby si vyslechla Jimmyho výsledek.

„On má v sobě bombu, ale nedokážeme ji vyjmout. Je v celém jeho těle. Musíte se rozhodnout pro jednoho z nich,“ jeho tvář se zvrásnila obavami.

Klarisa si povzdechla, „Doufám, že nedělám moc velkou chybu…. zkusíme Emily.“

„Souhlasím s doktorkou,“ ozval se Jimmy, stojící za nimi.

 

„Tak, teď tě můžeme přenést,“ Raimond se se zájmem zadíval na obrazovku, na níž si Emily poslední půlhodinu vytvářela svou novou podobu. Vlastně se ani moc nelišila od té současné. „Lehni si.“

 

„Tak, můžete se přivítat s novou Emily,“ hlas přicházel z obrovské dálky. Pomalu otevřela oči a zamžourala na všechny okolo. „C-co to….“

„Necháme tě se v klidu převléknout…,“ Raimond s rozpačitým úsměvem vytlačil všechny muže z místnosti a nechal tam Emily s Klarisou samotné.“

„Taky bych si chtěla nechat tak snadno vytvořit nové tělo,“ usmála se doktorka.

„A já bych chtěla tělo bez šroubků.“

Drobeček nakoukl dovnitř, „Začíná důležitá porada, tak si pospěšte.“

Emily s povzdechem seskočila ze stolu a vrazila ke dveřím.

„Jak se cítíš?“ zastavil ji Jimmy ještě na chodbě.

„Jako obvykle…,“ usmála se.

 

Na velitelském můstku stál kapitán a několik důstojníků, hádajících se nad mapou města. „Zaútočíme zítra v 8:00. Gama a omega jsou na místě a čekají na rozkaz k vyslání oddílů. Pokud vše půjde jak má, ztráty budou minimální.“

„A co když nevyjde?“ ozvala se ostře doktorka. „V poušti to taky mělo vyjít dokonale. Měli jsme odjíždět až za několik dní a mezitím jsme přišli o kapitána a většinu vojáků. Jak si můžete být jistí, že vám sem nedali čip nebo vysílačku, než jste se stihni ponořit?“

„Nic se nepřiblížilo dostatečně na to, aby to bylo schopno něco takového sem dát.“

Doktorka si posměšně odfrkla. „A co ten voják, kterého jste tak ledabyle zastřelili? Záleží vám vůbec na tom, jak skončili ti, co zůstali v krytu, abychom se my dostali do bezpečí? Položili za nás životy, neměli šanci přežít a vy chcete vést útok na vládní centrum?!“ poslední dvě slova pečlivě zdůraznila.

Kapitán zbrunátněl vztekem. „Já vím! Ale jejich jednotky jsou pryč, je to jediná šance, kterou máme, další už nebude. Pokud chcete zůstat, nebráním vám.“

„Moc ráda! Je to pošetilost. Přestože tam nejsou všichni, stále bychom na ně nestačili ani kdyby nás bylo třikrát tolik. Ach, omlouvám se, zapomněla jsem, že máte gamu a omegu. Ty vám jistě – co je Jimmy?!“ zarazila se, když si všimla, že chlapec odchází ohnutý v pase, jako by mu bylo špatně“

„Nic…. Jen potřebuju být sám,“ nepřesvědčivě se usměje.

„Já s ním půjdu,“ ozve se Emily a vyběhne s ním ven.

 

„Klariso?“ zahuhlal Drobeček cestou z porady. „Postarej se o ně.“

„Copak ty jdeš taky?!“ probodla ho smutným pohledem.

„Musím pomstít kapitána.“

Doktorka si povzdechla. „Taky chceš umřít? Tak jako on?“

„Já neumřu.“

Odvrátila se od něj a vyhlédla z okýnka.  „Neslibuj, co nemůžeš splnit.“

„Ale oni mají šanci. Většina armády je robotická. Pokud se jim podaří dostat k řídícímu centru, jednoduše ho vypnou.“

„Pokud někdo nevypne dřív je. A děti do toho netahej!“ dodala, když zahlédla, jak Jack už už otevírá pusu, aby něco řekl.

„Okay, tak se o ně postarej.“

„Postarám,“ přikývla.

 

Netrvalo to ani půl hodiny. Tak krátká doba a už začaly houkat alarmy svolávající vojáky k vrtulníkům. Drobeček se vydal k letadlům, doktorka najít děti, lodě vypluly nad hladinu a první vrtulníky vystartovaly. Jimmy s Emily schoulení ve společné kajutě poslouchali ten hluk a přemýšleli, jak to všechno dopadne.

Najednou se chlapec otočil k vyděšené robotce. „Emily, já půjdu.“

„Jimmy!“

„Musím, Emily, cítím to!“ navlékl se do uniformy a skočil do vrtulníku.

„Počkej, Jimmy!“ provinile se ohlédla po doktorce a vběhla za ním.

Vrtulník odstartoval. Vrtule se roztočila na plné obrátky a s obrovským randálem prorážela vzduch ve snaze zvednout několik tun vážící stroj do vzduchu. Drobeček procházel výbavu a kontroloval počty zásobníků, když spatřil někoho, kdo tam vůbec neměl být. „Co tu kruci děláte! Máte být dole s doktorkou!

„Ona o tom neví,“ pípla Emily statečně“

Jack si setřel pot z bledého obličeje. „Ale takovýmu nebezpečí vás vystavit nemůžu. Zatracený rozkazy…. Držte se vzadu jasný?!“ jeho hlas zněl hrozivě a na tváři zářil vražedný výraz.

„Promiň…,“ Emily se oblékla do uniformy a převzala od Drobečka zbraň.

„Chápete, co jste provedli?!“

„Já-“

„PŘISTÁVÁME NA STŘEŠE BUDOVY! NENÍ ČAS TAKŽE RYCHLE VEN!“, přerušil pilotův hlas Jimmyho omluvu. Všichni se vyhrnuli z vrtulníku, děcka, soukajíc na sebe neprůstřelné vesty, vylezli až jako poslední. Už v tu chvíli začal boj. Vojáci na obou frontách padali k zemi, někteří z výšky dvou metrů, někteří z dvaceti.

„Náš úkol je vyřadit roboty z provozu. Váš úkol je neplést se nikomu pod nohy!“

„Ano, pane!“

Procházeli budovou a prozkoumávali všechny místnosti, na které cestou narazili. Zabíjeli, jako by to bylo běžné a stříleli, aniž by věděli, jestli po svých nebo cizích. Vše, co se hýbalo, bylo terč.

Drobeček zastavil před velkými kovovými dveřmi. „Připravte nálože! Děcka, schovejte se!“ zavelel a všichni okamžitě poslechli. V momentě, kdy i sám Drobeček zmizel za rohem se ozval výbuch. „Tak jdeme a fofrem!“

Nahrnuli se do místnosti a zabili obsluhu počítačů. Krev zatékala do klávesnic, všude jí bylo tolik a nikomu to nepřišlo ani v nejmenším divné. ani Emily už nebyla tolik vyděšená. Dokud se Jack s výkřikem nezhroutil ve chvíli, kdy ho zasáhla kulka, vystřelená nazdařbůh. Byla až moc omámená na to, aby něco vnímala. Výkřik byl tak dlouhý a táhlý, pohyby jí samotné se zdály nekonečně pomalé a přitom čas letěl snad ještě rychleji, než obvykle. Všichni kolem se míhali v rozmazaných skvrnách a ona se snažila pomoct Drobečkovi. Člověku, co jí tolikrát zachránil život….

„Nic to není…,“ zahuhlal na vykašlal krev.

„Nemluv, když máš díru v plicích, zbytečně spotřebováváš vzduch.“

Jimmy si klekl vedle Emily a zadíval se na Jackova zranění. „Bude v pořádku?“

„Já…. Nevím, snad jo. Postarám se o něj. Běžte!“

„Okay,“ chlapec se k ní sklonil a letmo ji políbil. „Pro štěstí.“

Emily chvíli omámeně sledovala, jak Jimmy mizí s jednotkou zpátky na chodbě, ale když uslyšela Drobečkovo sípání, opět se k němu sklonila.

 

Jimmy seběhl po schodech a vrazil do místnosti s počítači. Začal pokládat výbušniny a zapojovat roznětky. Kov narazil na kov a Jimmy strnul. Dop-…. Nechci umřít! Ochromeně stál. Díky kulce v zádech se nemohl pohnout natolik, aby mohl odpálit výbušniny. Zavřel oči. Úkol. Musí splnit úkol. S hlubokým povzdechem rozřízl kůži na hrudníku a otevřel systém ke spuštění bomby. „Hodně štěstí, Emily…,“ pousmál se a zapnul bombu.

Ticho místnosti protnul výbuch. „Zvládli to, Drobečku, zvládli to!“

 

„Doktorko, ztratili jsme Jimmyho signál.

„To není možné, je tady na lodi!“

„Naprosto jsme ho ztratili, ale jeho poslední poloha byla v sídle vlády.“

„Ten idiot…. To ne….“

 

„Nechtěla jsem, aby umřel…,“ Emily vyhlédla z okýnka v kajutě ponorky. Bylo to už pár dní, co se vrátili ze sídla vlády bez Jimmyho. „Měla jsem mu taky popřát.“

„Nemohla jsi tušit, že se to stane.“

„Ale popřát jsem mu měla. Nebo aspoň poděkovat. Za to, jak se o mě staral, víš?“

„Já vím, chápu to. Nikdo nechtěl, aby umřel, ale díky němu jsi teď volná. Obětoval se, aby dokončil úkol. To by mělo být oceněno,“ mladý muž se shovívavě usmál a odhrnul si světlé vlasy z obličeje, na němž zářila velká popálenina. „Víš, Emily…. Život je boj a on ho svým způsobem vyhrál.

 

 

ještě jednou mnohé díky Memphisovi, bez něj by tato povídka skončila prvním dílem a nikdy bychom se nedočkali takového konce, kterým se to může pyšnit jen díky jeho pomoci.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji

(Memphis, 28. 5. 2009 14:21)

Nezasloužím si takovou poctu. Udělala si to celé sama. Je to lepší než jsem byl schopen čekat. Nemám slov. Je to užasné. Ještě jednou ti děkuji za tvou naklonost.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA