Kyber War
Kyber War
Dívka ztěžka otevřela oči. Její tělo pohlcovala tma, rušená jen mrzutým blikáním zelených světýlek na nějakých přístrojích.
Jsem v nemocnici? Proč? Co se stalo?
Posadila se na lehátku, jako bývá v ordinaci, a zděšením vykřikla. Z rukou, nohou a břicha jí trčely dlouhé dráty připojené právě k těm blikajícím přístrojům.
Takže to je laboratoř. Ale co tu dělám?
Tiše slezla z lehátka a vyšla na chodbu. Pleskání jejích nohou o kamennou podlahu se tlumeně rozléhalo. Přidržujíc se stěny pomalu procházela neznámou budovou. Necítila se stabilně. Tělo ji nechtělo poslouchat a ač chtěla sebevíc, nemohla si na nic vzpomenout. Navíc byla nahá.
Dlouho bloumala po chodbách, ukrývajíc se ve stínu pokaždé, když se ozvalo nějaké zašramocení, než konečně našla velké dvoukřídlé železné dveře, za nimiž vysoko nad zemí oslnivě zářilo zlaté kolo.
Natáhla ruku po klice a zatlačila do dveří. Nic – byly zamčené. Nejistě se rozhlédla kolem. Jak to, že tu nikdo není? Podivila se tiše. Znovu se rozhlédla a pak zastavila pohled na okně ve vedlejší místnosti, oddělené od chodby jen skleněnou stěnou. Bylo tam snad jediné nezamřížované okno. Takže kancelář….
Prošla stěnou, jako by tam ani nebyla a to samé udělala i s oknem, nedbajíc na řinčení rozbíjeného skla. Bolest necítila, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Mnohem víc ji zajímalo, proč se probudila v prázdné budově s dráty v těle.
Vešla do opuštěné uličky plné odpadků a smradu. Mezi tím se válelo několik bezdomovců opilých do nevědomosti, upírajících na ni lačné pohledy a brblajících nesrozumitelnou kombinaci slov, jež měla vyjadřovat jejich touhu po ní.
„Děvče…. Poď sem a ukaž mi tu svou bledou tvářičku…,“ zahuhlal jeden z nich, ale ona se na něj ani nepodívala. Pokračovala na hlavní třídu, ponořená do vlastních myšlenek tak hluboce, že si ani nevšimla, že vrazila do nějakého chlapce.
„Koukej, kam šlapeš, kozo blbá!“ osopil se na ni a naštvaně vyrval sluchátko z ucha, než se vůbec podíval s kým mluví. Když jeho pohled konečně dopadl na nahou kůži dívky s nádhernou postavou, jež hyzdilo jen těch několik otvorů na dráty, zůstal stát s otevřenou pusou.
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. „Nemůžeš tu chodit jen tak nahá. Na, vem si tohle,“ navlíkl na ni vlastní mikinu. „Vlastně bys tu takhle neměla chodit vůbec,“ zamumlal si pro sebe, „máš kam jít?“
Neodpověděla.
„Můžeš kývat hlavou nebo krčit rameny?“
Přikývla.
„Dobrá, pojď se mnou,“ vzal ji za ruku a odvedl k jedné z vysokých budov, kterých bylo město plné. Vyjeli výtahem do třetího patra a vešli do velkého bytu. „Máš hlad? Umíš psát?“
Zavrtěla hlavou.
„Mluvit taky ne…,“ povzdechl si. „Obleč si to,“ vyhrabal ze skříně volné dlouhé kalhoty a podal jí je.
„Vzpomínáš si na něco z minulosti?“
Znovu odpověděla záporně.
Je tak milý…. Jak mu jen poděkovat beze slov? Kdyby tak věděl…. Kdybych mu mohla všechno říct….
„Pane? Výzkumný objekt číslo 235891 zmizel. Našli jsme po něm jen zničená skla a dráty na zemi. Ano, pane, myslím, že se brzy vrátí, bude potřebovat napájení. Ano, pane, najdeme ji, omlouvám se, pane,“ muž s povzdechem zavěsil a upřel pohled na rozbité sklo. Celou dobu říkal, že se něco může stát; že mají dát mříže všude, nebo pořídit alarmy místo dalších zbytečných přístrojů.
Musím ji najít…. Je to naše jediná naděje….
Znovu si povzdechl. Dnes ho čeká náročný den.
„Máš jméno?“
Přikývla.
„Dokážeš ho říct?“
Začala ukazovat na prstech.
„235891? Copak nemáš normální jméno? Jak ti říkají?“
Znovu ukázala čísla.
„Dobrá, budu ti říkat Emily, ano? Můžeš tu chvíli zůstat, ale potom mi buď něco řekneš a já ti pomůžu, nebo budeš muset jít….“
Omluvně se usmála. Dělá mu tolik problémů a ani mu nedokáže poděkovat…. Otevřela pusu, ale zase ji zavřela. Možná, že ani nechce mluvit.
V oku jí přeskočila jiskřička. Pomalu se zhroutila na zem.
„Emily! Emily!“ chlapec ji opatrně zvedl z podlahy. „Proč jsi neřekla, že jsi robotka, holka bláznivá? Vsadím se, že jsi právě utekla z nějaký laborky. Potřebuješ napájení…,“ povzdechl si a začal hledat v poličkách, dokud nenašel několik drátů a velkou krabici se spoustou světýlek. Opatrně je připojil k dívčině tělu a nakonec do zásuvky.
„Přes to oko budeš potřebovat nějakou pásku. Zatím ti dám obvaz….“
Ležela a přemýšlela, proč to pro ni dělá.
„Jsem taky robot…,“ odpověděl tiše.
„Taky robot?“ ani nevěděla, jak to dokázala říct.
„Vidíš, že dokážeš mluvit. Jmenuju se Jimmy. Taky jsem utekl. Už před pár lety. Budou tě hledat, ale když tě dobře schováme, nakonec to vzdají a vyrobí si novou.“
„Oni? Vyrobí novou?“ byla z toho zmatená. Takže ty dráty…. jsou kvůli tomu, že je robot…. A navíc nějací „oni“, kteří ji teď budou hledat….
„Naši stvořitelé,“ usmál se.
Procházel městem a rozhlížel se po ní. Pochyboval, že by ji našel – mohla být kdekoli – ale zkusit to musel. Poznal by ji, pokud by byla stále nahá, avšak v to mohl jen doufat. S tím, kolik v tuto dobu bylo na ulicích lidí, se jí už musel někdo ujmout. Snad ji pozná aspoň podle schopností – jestli se už projevily.
Neviděl ji. Potkal už několik dívek jí podobných, ale žádná z nich to být nemohla. Snad jen ta jedna s obvazem přes oko. Šla s nějakých chlapcem. Byla pozorná, přestože se snažila působit přirozeně. Najednou se k ní chlapec otočil a políbil ji.
Takže ani tahle to není. Roboti se nelíbají. Ale proč má ten obvaz? Třeba se jí jen něco stalo. Nech ji být a jdi hledat 235981.
„Jimmy?! Co to děláš?!“ osopila se Emily.
„Byl tu. Agent pána stvořitelů. Hledá tě,“ vysvětlil.
„A to‘s to nemohl vyřešit jinak? Mohli jsme…,“
„Utíkat? Byli bysme nápadnější. Roboti se nelíbají, proto jsem to udělal. Abychom vypadali jako obyčejní lidi.“
Emily se mírně pousmála, ale pak zase zachladla. „Můžeme jít domů?“
Přikývl.
„Jimmy? Můžu se na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Jaké bylo tvoje jméno. Tedy…. Myslím číslo.“
„Moje? Proč to chceš vědět?“
„Jen tak….“
„186482.“
„Pěkné…,“ zašeptala. „Jak jsi to myslel s tím, že si vyrobí novou?“
Jimmy se trochu zarazil, ale pak se usmál a začal vysvětlovat: „Vyrobí náhradnici se stejnými schopnostmi. Vzhledem k tomu, jak krátce jsi vzhůru bych řekl, že jsi na ty své ještě nepřišla. Já vlastně taky ne…. a to se na ně snažím přijít už tři roky. Od té doby co jsem utekl. Ale to je teď jedno.
Vytvářejí je z obyčejných lidí. Seberou někde nějaký dítě a udělají z něj robota. Smažou mu vzpomínky a tak…. Problém je v tom, že je to nezákonný, nemůžou použít mrtvoly, takže dělají roboty z živých…. A spousta takových robotů se rychle zničí. Zbudou z nich jen kolečka, kůže odumře a nakonec se celí rozpadnou. A taky často utíkají hned po probuzení….“
„Takže…. Než jsem byla robot…. normálně jsem žila?“
Přikývl. „A já taky. Jediný způsob, jak přežít, je nechat je starat se o tebe. V tomhle světě dlouho nevydržíme. Možná…. Deset let, ale víc určitě ne. A pak už se ani nebudeme moct ukázat venku. Půjde to vidět…. že jsme roboti.“
„A proč se jim tedy nevydáme?“
„Přemýšlela jsi, proč nás vytváří? Jako piloty do letadel co bourají do výškových budov, jako sebevražedný atentátníky…. Jako bojový zbraně! Tohle chceš? Nechat si poroučet a umřít ještě dřív než bys umřela jako svobodná?“
„Ne…,“ hlesla.
Komentáře
Přehled komentářů
Originání nápad... Báječný ;)
MENŠÍ OZNÁMENÍ
(Kira, 25. 10. 2008 16:10)tedy, vzhledem k tomu, že Sci-fi není zrovna můj obor, s dalšími díly mi pomáhá Memphis. zatím jen sbíráme nápady a stavíme osnovu, takžena další dílek si ještě chvilku počkáte :)
..............
(Broskynka, 25. 10. 2008 12:00)No to je perfektné§ Ja síce čitavam vetšinou len yaoi ,ale to sa zmeni pretože toto ma skutočne veľmi zaujalo. Rýchlo dopíš pokračko... už sa moc teším...
ode me:
(Andrejkaa, 22. 10. 2008 21:16)dobre dobre;) jen tak dal...pokracovani urcite ocenim:)
dvě a půl stránky XDXD
(Kira, 15. 10. 2008 19:58)a co se diplomu týče.... plyšový pedvídky, kráslíčky a něco z junjou romantica? XDXD misakiho a usagiho XDXD
...
(haru, 15. 10. 2008 16:55)áno máš pravdu veľa sa tu toho za tie (typujem) dve stránky vo worde nestalo...ale inak pekné a hodilo by sa pokráčko xD jo a ešte: čo by si chcela na diplomík za spriatenie?
Zajímavé
(Maudie, 1. 11. 2008 16:16)