Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hopeless

3. 7. 2008

HOPELESS

 

            Seděl tam. Seděl uprostřed louky a sledoval západ slunce zahalený v šeru bouřkových mraků. Tak krásný, tak roztomilý s tím dlouhým naježeným ocáskem, mrskajícím se podél těla. On. Mě tolik nepodobný a přesto nesoucí stejné příjmení. Jeho záda se prohnula, když se s úsměvem protáhl a pak nechal své tělo dopadnout do vlhké trávy.

            Začínalo pršet. Kapka po kapce se déšť pomalu snášel k zemi jako podzimní listí; jako peříčka andělů, letících nad mraky. Příjemný, teplý letní déšť, a přece možná poslední, který nám bude dopřáno zažít. Nechtěl jsem na to myslet. Vždycky ho budu chránit. Jeho jemnou krásu, jenž se vytrácí, jako raní opar, s každým dalším bojem, a přesto stále zůstává. Poskvrněná, zase trochu zničená, ale pořád jen jeho – ta, která by jiným neslušela.

            Byl tak odlišný…. Společně jsme tvořili dokonalý protiklad. Yin a Yang; světlo a stín; noc a den; dobro a zlo; láska a nenávist. Přísná, nikdy neporušená rovnováha. Jen já a on. Můj bratr; můj bůh; můj ochránce; má láska. Proč on? Proč ne nějaká hezká holka? Nevím, možná proto, že on doplňuje mě a já jej; možná proto, že to tak někdo vyšší chtěl.

            Nádherný…. Černá růže, jež pomalu schne, přesto zůstává svěží a na její kráse se nic nemění. Vím to; vím, že se pomalu blížíme ke konci. Nemáme tolik času – téměř vidím, jak se poslední lístečky na stromě našich životů drží jen stěží. Chci být s ním. Zůstat mu po boku do posledního nádechu; být mu oporou; být mu matkou; přítelem; láskou…. Chci být vedle něj až budeme odcházet – půjdeme společně. Vždy budu s ním, jednou jsem to slíbil – sám sobě; tiše – musím to splnit.

            Možná , že je náš život krátký, ale já si ho užívám. S ním. Přestože je někdy krutý, jindy je milý. Tak milý…. K pomilování. Ale teď…. Jeho srdce tíží smutek; bolest; strach ze smrti. Nedokáže to unést. Je moc křehké na to, aby mohlo snášet všechnu tu váhu neštěstí, co na něm leží. Až moc křehké….

            Nepláče. Jeho oči nikdy nezvlhčila jediná jiskřivá slza; jeho rty nikdy nezkřivila stížnost na život, který vedeme, ale já to vidím. Vidím, že by chtěl plakat; vidím, že by si chtěl stěžovat; moc by chtěl ze sebe dostat všechno, co cítí. Nemůže. Naučili ho necítit nebo aspoň předstírat, že necítí. Naučili ho neříkat co si myslí, jen dělat, co má za úkol. Řeknou „zabij“ – zabije. Řeknou „muč“ – mučí. Nedá najevo, jak moc ho to trápí; jak rád by přestal. Vidím na hladině jeho potemnělé duše, že touží přestat; vymanit se ze spárů podřazenosti nemyslícího otroka. Nechce, skrývá to, podle příkazu, přesto to z něj sálá. I přes ten jeden z mála úsměvů, vyjadřujících radost z volnosti, je znát, že ho to sžírá zevnitř. Provinilost, hanba, touha po trestu za bolest, kterou způsobil – nedostaví se, nikdy. Možná je smrt vykoupením; možná věčným zatracením v temnotách. Dokáže však být něco temnější, než život, který bolí; láska, kterou nesmíte mít….?

            Teď byl volný. Světlo v něm zářilo duhovými barvami. Štěstí…. Tak relativní slovo, s ním dostávalo podobu, tvar. Tolik vytoužený lidským vědomím. Proč on? Proč byl mou láskou? Proč se tolik trápil? Proč si nezasloužil šťastný, obyčejný život? Nic neudělal…. Nikdy nic neprovedl, tak proč tolik trestů předem? Není špatný člověk….

            Jeho smutný, zářivý pohled upřený do prázdna, tváře hlazené větrem, hvězdy zářící na nebi jako střípky zrcátka, jež někdo ze vzteku rozbil – všechno tak pochmurné, všechno tak nadějné. Noc plnící nitro prázdnem, tmou, samotou, a přece i vědomím, že přijde další den; že tma i chmury zmizí; že bude zase dobře.

            Ležel v trávě, nehýbal se, jakoby tušil, že pro nás už slunce nevysvitne; že už dobře nebude. Ležel jsem vedle něj a poslouchal tichou melodii, kterou si broukal. Smutnou, pohřební, jako by se loučil se světem; jakoby věděl, že už dnes…. Chtěl jsem mu říct, ať toho nechá, že my ještě neumřeme, ale nemohl jsem. Cítil jsem to taky. Tak nepříjemně sebejistě mi to hlodalo do vědomí….

            Jako čistý list papíru, smáčený slzami matky, jež chtěla napsat synovi do války, ale už je pozdě. Tak chladno; tak temno všude kolem, jako by už smrt číhala za rohem. Ještě ne; ještě chvíli – jen do rána. Chci mít možnost ještě jednou jedinkrát projít louku po jeho boku. Smilování, šance znovu se nadechnou, možná naposled pustit vzduch do plic. Smrt není krutá. Je laskavější než život. Zná soucit; zná bolest, dává naději na lepší život. Jako my. Já a má láska, protiklad ten nevýznamnější – život a smrt; krutost a slitování; zoufalství a naděje.

            Nádherná, jasná noc pomalu ustupující temnotě dne. Ani rudozlaté paprsky slunce ji nedokázaly zahnat. Proč je den temnější než noc? Proč je bolest v srdci horší, než když se pořežeme? Tolik otázek a žádná odpověď. Tolik krásných míst, která už nikdy neuvidíme….

            Jemný dotek konečky prstů na dlani. Miloval jsem chvíle, kdy mě vzal za ruku a vedl vlhkou trávou, na níž se třpytily kapky rosy jako slzy štěstí, jež sem dopadly z tváře někoho, kdo poznal, co znamená láska; jaký význam má ‚milovat a být milován‘. Ty slzy roztříštěné na tisíc drobných kapiček naděje, blyštících se na stéblech, lechtajících nás na bosých chodidlech, se v záři slunce rozplývaly jako sny o krásné budoucnosti po první hádce. Už to nebylo štěstí, byl to nekonečně hluboký smutek, co se v nich odráželo, než zmizely úplně. Jako odraz našich srdcí; jako promítnutí celého našeho život – od krásného dětství, po temnou přítomnost – se ty kapky zaleskly a vsákly se do našich šatů.

            Nečeká. Plní slib, dohodu, co jsme si dali. Jen do rána…. A to teskné, šedé ráno právě přišlo. Oslepující slunce, snažící se dávat život a místo toho ho bere. Je tak krásné, když ho zahalí rudé skvrny. Už nikdy ho neuvidíme. Jen já a on. Krása a ošklivost; cíl a bloumání; sen a můra; plno a prázdno; Youji a Natsuo.

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Natsuo a Youji

(Yori Osaku, 16. 2. 2009 20:31)

Je to nádherná povídka,smutná ale ale přesto s Happyendem...Myslím že to vypráví Youji o Natsuovy.

........

(Jun...sss , 3. 7. 2008 18:30)

To je tak krásný..moji miláčci..moje dvě Zera *má chuť je obejmout*
Moc děkuji že jsi to napsala..Zatím se mi z tvých povídek tahle líbí nejvíc. je tak bolestně krásná.. Protože jsi tak skvěle vytsihla tu špatnou stárnku na tom že jsou Zera.

Není to veselé ale je to smutné, krásné něžnoučké..

Že sama nevím z kterého je to pohledu mě ani nevadí.. Četlo se to dobře i tak..

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA