Loveless
LOVELESS
„Soubi!“, zakřičel ze spaní. Jeho zoufalý křik se rozlehl místností ponořenou do hluboké, neproniknutelné tmy. Křičel tak dlouho, dokud jsem mu neobtočil paži kolem pasu a přitiskl jeho malé tělo ke svému. Ocásek se z neklidného škubání ukonejšeně stočil přesně podle křivek jeho zad.
„Jsem tu s tebou.“, zašeptal jsem mu, abych přidal další hrst uklidňující jistoty k té, kterou mu už nabízelo mé objetí.
Na jeho tváři se objevil lehký úsměv. Netušil jsem, jestli to bylo schválně nebo se mu jen zdálo něco veselého. „Soubi….“, usmál se ještě víc. Stále jsem tápal v nejistotě dvou možností, ale téměř určitě jsem věděl, že procitá z hlubin spánku do temnot reálného světa, plného předsudků, kde není místo pro sny.
Chtěl jsem mu říct, aby zase spal, ale jeho upřímný, milý úsměv a upřený pohled těch velkých, lesknoucích se očí, mě uvrhl do němoty. Místo toho jsem mu úsměv opětoval a pohladil ho po tmavých vlasech. Na chvíli jsem prsty spočinul na jeho kočičích ouškách. Byly tak krásné a hebké. Těžko jsem potlačoval chuť zbavit ho jich, ale překonal jsem se. Bylo mu přece teprve dvanáct! Nemohl jsem ho jen tak připravit o ten roztomilý ocásek, ladně obtočený kolem jeho skrčeného těla.
„Soubi?“
„Ano?“
„Co tu děláš?“, optal se napůl překvapeně, napůl výhružně.
„Volal jsi mi, abych přišel.“, vlastně jsem ani moc nelhal. Chodil jsem za ním každou noc od té doby, co mě tu jednou nechal. Tehdy jsem poprvé uslyšel jeho zmučené sténání do ticha nočního pokoje a rozhodl se, že už budu vždy s ním, aby už nikdy nemusel takto naříkat smutkem ze samoty, která ho naplňovala po ztrátě Seimeie.
Zamyslel se. „Nevolal.“, prohlásil rozhodně. Sebral svůj mobil, chvíli něco hledal a pak mi ho strčil před obličej. Z displeje na mě výhružně svítil výpis posledních hovorů, s usvědčujícím důrazem upozorňující na fakt, že mi volal naposled před týdnem.
„Chtěl jsem tě vidět.“, přiznal jsem.
„A proto musíš přijít uprostřed noci a vlézt mi do postele?“, usmál jsem se jeho marné snaze shodit mě z ní. Zamířil jsem na balkon zapálit si. On pořád seděl na posteli, displej mu ozařoval obličej namodralým světlem. Tiskl k sobě lem peřiny, jakoby to byla jediná známá věc v celém jeho pokoji.
Noční vítr rozvlnil závěsy a shrnul fotografie, položené na stole, když jsem vešel zpátky do pokoje a posadil se vedle postele, jako už tolikrát.
„Jdi.“, ozvalo se tiše z postele.
„Dobře.“, odpověděl jsem tomu prosebnému tónu. Vyšel jsem zpátky na balkon. „Miluju tě, Ritsuko.“, zavřel jsem těsně před tím, než na skleněné dveře s těžkým žuchnutím dopadl polštář. Nechtěl jsem odcházet. Nechtěl jsem ho tam nechat samotného. Do dne zbývalo ještě několik hodin a já měl nepříjemné tušení, že nebude spát klidně.
Vytáhl jsem mobil, abych si přečetl kdo mi co napsal. DOBROU NOC. Jen tato dvě slova a odesilatel na druhé straně stěny, o kterou jsem se opíral. Usmál jsem se. Šlo mu to pořád líp. Poslední dobou se v zacházení s mobilem opravdu zlepšil. Schoval jsem ten svůj a seskočil z balkonu. Hlavou mi proudily myšlenky na Ritsuku, mísící se se vzpomínkami na Seimeie a pocitem, že něco není, jak má být.
„Jsi v pořádku?“, volal jsem mu hned ráno. Nemohl jsem kvůli tomu spát. Ten pocit mi nahlodával už tak dost nepěkné sny, svými jedovatými zuby. Byl neodbytný, jako hladová zvěř v zimě.
„Samozřejmě, že jsem.“, odpověděl mrzutě. Asi si myslel, že se zbytečně moc starám, ale má péče byla oprávněná. Ve vzduchu se vznášela tíha nervozity. Dusivé ticho před bouří nebo před bojem.
Rozběhl jsem se k jeho škole. Chtěl jsem ho mít na očích, pohlídat si, že se mu opravdu nic nestane. Byl jsem zvyklý, že všechno zlehčoval. Zastavil jsem se před branou. Měl jsem chuť vytáhnout si cigaretu, ale dobře jsem si pamatoval Ritsukovo věčné napomínání, že u školy kouřit nemám.
Chvíli jsem popadal dech a pak běžel dál, až dokud jsem se nedostal do jeho třídy.
„Ritsuko. Ritsuko! RITSUKO!!!!“, musel jsem ho najít. Letěl jsem o patro výš a přitom míjel každý druhý a třetí schod. Možná bude v učebně chemie. Býval tam často, když chtěl přemýšlet nebo trávit přestávky o samotě.
„Soubi? Co děláš ve škole?“, vyšel zpoza rohu. Tvářil se rozzlobeně. „Nemáš tu být. Před bránou klidně stůj, když nemáš celý den nic jiného na práci, ale do školy nechoď.“
„Měl jsem pocit, že se ti může něco stát, tak jsem přišel.“
„Nic mi není. Okamžitě jdi.“
„Loveless?“, někdo vešel. Dva kluci, možná o trochu starší než Ritsuka. Jeden vysoký, tmavě rudé vlasy mu sahaly do půli zad, přestože je měl spletené do spousty malých copánků. Na nose se mu blyštěly hranaté brýle. Zelené kalhoty po kolena napůl překrývala dlouhá bílá košile. Za ním, jako tichá stráž, kdykoli připravená ochránit ho, stál ten druhý. Krátké hnědé vlasy, působící jako už měsíce nečesané, mu padaly do tváře, skrývaje tmavé oči, lesknoucí se bojechtivostí. Černý svetr a kalhoty na něm visely, jakoby patřily spíš jeho otci.
Můj pocit nebezpečí ještě zesílil. Postavil jsem se před Ritsuku, v instinktivním popudu, ochránit ho za každou cenu. „Vy jste kdo?“, znovu jsem si je přeměřil pohledem.
„Unknown….?“, zasmál se ten červenovlasý. „Přijímáte naši nabídku na boj?“
Zadíval jsem se na Ritsuku. Byl jsem rád, že jsme už poměrně dlouho nebojovali. Měl odhodlaný výraz. Otočil jsem se zpátky k těm nečekaným návštěvníkům. „Přijímáme.“
Znovu jsme se ocitli v hluboké tmě místa – pokud se tomu tak dá říkat - , kde se bojovalo. Přitiskl jsem si Ritsuku k boku. „Zvládneme to.“, usmál jsem se, ale v žaludku mi hlodal nepříjemný výsměch okolního světa, který jakoby spojil všechny své síly proti mně.
Než jsem se stihl rozhodnout, čím tento boj začnu, už se proti Ritsukovi řítily desítky zkumavek. „Obrana!“, vykřikl jsem na poslední chvíli. Zkumavky bezpečně dopadly na zem, kde se roztříštily na drobné střípky. Chtěl jsem je poslat zpátky na Unknowny, ale to už se znovu vznášely ve vzduchu a vytvářely pouta na Ritsukových zápěstích a krku.
Zase ta pouta. Neměl jsem je rád. Tím spíš, když obepínaly Ritsuku. Ucítil jsem je i na svých rukách. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo políbit ho. Přitisknout rty k Ritsukovým. Něco ve mně křičelo, že to může být naposledy. Vše bylo špatně. Nic nešlo, jak mělo. Nedokázal jsem bojovat.
„Soubi!“, jeho hlas. Byl tak vzdálený a úpěnlivě prosebný. Až pozdě jsem si všimnul dalších střepů, letících k nám. Postavil jsem se před něj. Jemu se nesmělo nic stát. Zakřičel jsem bolestí, když se střepy zaryly do mé hrudi. Rozmazaně jsem spatřil Ritsuku, jak se ke mně sklání.
„Soubi….“, další proud střepů zasáhl jeho malé tělo po celé délce. Všude se rozstříkla jeho krev a pak se pomalu sesunul do mé náruče.
„Ritsuko…. Ritsuko. Ritsuko!“, nechtěl jsem tomu uvěřit. Kvůli své vlastní bolesti jsem umožnil těm klukům, aby ji způsobili i Ritsukovi. Vyčítal jsem si, že jsem nebyl schopen jim ublížit.
„Soubi….“, usmál se. Nemohl jsem tu zůstat. Věděl jsem, že tím se vzdám, ale bez něj jsem bojovat nemohl, zvlášť když se mi teď žaludek uzloval mimo toho pocitu i předtuchou, že může umřít. Kolem se rozletěly spousty malých modrých motýlků a o pár vteřin později jsme byli zpátky v učebně.
„Ritsuko…. Ne…. budeš v pořádku.“, vzal jsem ho do náruče a nesl ze třídy. Jeho modré tričko pomalu chytilo fialovou barvu o tolik odstínů tmavší, než jeho oči. Snažil jsem se nemyslet na nejhorší, ale krvavé kapky, značící cestu, kudy jsem s ním vybíhal ze školy, mě až moc důvěryhodně ujišťovaly o tom, že už moc času nezbývá.
„Soubi…. Seimei….“, znovu se usmál. Zastavil jsem se. Na to jsem nedokázal nic říct. Odcházel za ním. Zavřel jsem oči, abych zahnal vytvářející se slzy, přesto se prodraly semknutými víčky a kanuly po tvářích, až dopadly na jeho drobné tělo.
Klekl jsem na zem a opatrně ho objal, nedbajíce na vlastní bolest v hrudi. Nebyla to jen fyzická bolest. Byla i psychická. Střepy se zaryly hlouběji do kůže, ale to byl jen zlomek. Mnohem víc mě hruď bolela z toho, jak se mi rvalo srdce každou vteřinou, kterou se Ritsuka blížil Seimeiovi.
„Miluju tě.“, musel jsem mu to říct. Musel. Kdyby umřel….
„Mám tě rád….“, na jeho tváři se znovu rozlil úsměv. Zůstal na ní navždy. Zemřel mi v náruči a to jen proto, že jsem nebyl schopný ochránit ho. Z mého hrdla se vydral zmučený, nešťastný ryk. Přitiskl jsem jeho tělo ještě víc ke svému. Měl jsem pocit, že mu tím stiskem skoro lámu kosti.
Bylo mu dvanáct. Dvanáct, když umřel kvůli mé hloupé chybě. Kvůli tomu, že jsem podlehl nepříjemnému pocitu, místo abych se soustředil na boj. Dvanáct…..
Komentáře
Přehled komentářů
That means you'll get the idea some new features and suffer with access to additional channels where you can forward movement visibility, without having to modify import of some ornate, manual migration process. https://googlec5.com
:´(
(Eclair (www.eclairsstories.estranky.cz), 12. 2. 2010 21:46)mocinky hezké, ale smutné:)
*POPOTAHUJE*
(Mysticia-sama, 14. 10. 2009 20:17)*slyzy jí z očí vytryskly a nechtějí se nechat utišit* J-já jen zírám. Tohle mi úplně vzalo všechnu mou hrdost. Odplula s těmi litry slz které jsi ve mně vyvolala. Kawaiii opravdu. Chudinka malý Ritsuka. Jsou tak rozkošní....
béééééééééééééééé
(Suzu-chan, 9. 2. 2009 20:32)Beeeeee *už jí došly všechny kapesníky co má v bytě * kawai beeeeeeee
*marně se snaží mrkáním zahnat slzy*
(Amanda, 21. 10. 2008 19:26)....... T_T!!!!!!!! *hysterický záchvat, pomalu zaplavuji pokoj*.. ach, to bylo krásný T-T
nevadilo ti to :P
(Šáša, 21. 5. 2008 22:17)říkala si, že pokud umře se Soubim nebude ti to tak vadit ^^
Já tě varovala....
(Fussi-chan, 21. 5. 2008 21:18)Nechalas ho umřít.... Pomsta bude sladká! Zítra ve škole! Teš se! Muhehehe....
How to fritter away Google
(Davidabump, 26. 12. 2022 11:35)