Jdi na obsah Jdi na menu
 


Půlnoční sen budoucnosti

6. 10. 2008

PŮLNOČNÍ SEN BUDOUCNOSTI

 

            Slunce zapadalo v kombinaci rudé, zlaté a růžové. Vesnice pomalu utichala, obchody se zavíraly, lidé se vraceli domů z práce – všechno bylo tak, jak se očekávalo. Až na nás.

Stáli jsme tiše na kraji lesa nad vesnicí, stejně jako předchozí večery. Byli jsme tam spolu, přesto nás dělilo několik metrů a hluboká propast stydlivého mlčení, jež nás zároveň spojovala nekonečným souzněním.

Nikdy mě nevzal tam dolů, do vesnice, a nikdy mi nenabídl, že bychom mohli jít jinam. Vždy jsme se sešli tady a tady také strávili dlouhé hodiny pozorováním jeho domova.

Záviděl jsem mu to. Měl se kam vrátit, měl přátele, měl domov. Já měl jen jej a jeho kradmé úsměvy, vysílané mým směrem skrz neprostupnou tmu, rozdělující nás navždy a spojující pevnějším poutem, než svatba nebo rodina.

Dnešní večer byl stejný jako ty předchozí – v ničem se nelišil - ale přesto byl jiný. Byl tolik jiný, že už ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, jsem věděl, že na něj nikdy nezapomenu.

Přišel jako pokaždé, lehce se usmál a sedl si přímo vedle mě. Bylo to tak zvláštní, že už nás nedělily ty dlouhé metry. Sledoval hvězdy se šťastným úsměvem a hladil mě po vlasech. Jen ke mně sklopil pohled, když jsem se k němu přitiskl.

Naklonil se nade mě. Srdce mi začalo splašeně bušit do žeber. Byl tak blízko. Tak….  Dotýkal se mě a já směl sáhnout na něj. Po tolika dnech, kdy jsme jen cítili přítomnost toho druhého, to bylo jako sen.

Tak krásný a navíc můj. Jemné světlé vlasy, konečné nestažené čelenkou, splývavě lemující obličej; zářivé, jasné oči a rty tak blízko mým….

Začervenal se a ucukl. „Promiň….,“ zašeptal. Jen jsem se usmál. Pořád byl tak plachý, ale já ten krok udělat nedokázal.

Leželi jsme společně na kraji lesa, padalo na nás listí a tiše šustilo ve větru. Nad námi zářily hvězdy jako připomínka toho, jak dlouho už tu jsme. Cítil jsem jeho dech pod svou hlavou, složenou na jeho krásném břiše a on mě bázlivě objímal, jako by se bál, že kdyby mě chytil pevněji, zmizím.

Tato noc měla být prvním krokem k naší společné budoucnosti. Věděl jsem to a věděl to i on. Byl to krásný začátek po všech těch nocích. Jednou se dostaneme k tomu, že mě vezme do vesnice, všechno mi ukáže a….

Myšlenky přetnul dívčí hlas. „Naruto? Co tady děláš tak pozdě?“ tichá otázka zničila celou tu krásnou atmosféru.

„Jsem tu s ním,“ jemně mi stiskl ruku.

„S kým?“ dívka vyšla ze stínu a na okamžik se v měsíčním světle zablýskly její stydlivé fialové oči a nejistý úsměv.

„Ty ho neznáš….“

„Ale Naruto…. Nikdo tu není.“

„Samozřejmě, že je. Haku…,“ v jeho očích zazářila nezměrná láska, jež ke mně choval, ale ani to nezabránilo tomu, že jsem uvnitř plakal.

„Naruto,“ zašeptala smutně, „ je to už pět let…. Haku umřel při vaší první velké misi, vzpomínáš?“ sedla si vedle něj. Ano, měla pravdu. Bylo to už pět let.

„Ne, on neumřel, je tu se mnou!“ rozkřikl se na tu dívku a v tu chvíli jsem pochopil, že pro mě není v jeho životě místo. Pomalu jsem se vracel lesem na místo, kde jsem ho poprvé viděl ještě jako živý; na místo, kde jsem mu odevzdal srdce a pokračoval na most, kde jsem dal Zabuzovi svůj život. V uších mi zněla jeho slova. Ta, jež mi řekl zaživa i ta, která ke mně pronášel po mé smrti.

Věděl jsem, že pláče, když jsem z jeho mostu pozoroval řeku. Věděl jsem, že mě bude hledat a věděl jsem, že mě nenajde a že ho to zlomí. Ale představa, že by celý život žil jen s vlastním snem….

Rozhodl jsem se. Na místě, kde jsem opustil svět, opustím i jej. Bolelo to. Víc než jsem si dokázal představit. Už s ním nikdy nebudu večer pozorovat hvězdy, neuvidím jeho úsměv, nepůjdu s ním do vesnice, nikdy mě nepolíbí….

Bylo to kvůli němu. Zaslouží si tu dívku, ne jen představu pět let mrtvého chlapce.

Zavřel jsem oči a letěl. Letěl tam, kde jsem měl být už dávno – na druhou stranu, do nicoty, zpátky k Zabuzovi.

 

Naruto vyčerpáním usnul v Hinatině objetí. Nechtěl uvěřit, že Haku není skutečný, ale když ho uviděl odcházet, mysl mu zaplnil zvláštní pocit jistoty, že na tom už stejně nesejde, protože to nic nezmění na tom, že dnešní noc byla poslední, kterou s ním strávil. Už ho nikdy neuvidí.

 

Slunce vycházelo v kombinaci modré, zlaté a růžové. Lidé mířili do práce, obchody se otevíraly a vesnici pomalu začal zaplňovat obvyklý denní ruch. Všechno bylo tak, jak se očekávalo, jen jeden chlapec stál na kraji lesa nad vesnicí a smutně sledoval jak se místo, kterému říkal domov, probouzí.

Už to nebyl domov. Ne takový, jaký ho znal. Minulou noc přišel o víc, než kdy dohromady za celý život, přesto ho hřálo vědomí, že to jednou znovu najde.

Setřel jedinou slzu, jež mu stékala po tváři a zamířil zpět do vesnice za svými povinnostmi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nechápu....O.o

(...., 21. 7. 2009 10:35)

já z toho nemuzu jeto moc hezké...

^_^

(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 13. 3. 2009 19:45)

Krásně napsané... =)

pro to nejsou slova

(suzu-chan, 9. 2. 2009 20:53)

Pro tohle vážně nemám slova možná jen že je to dech beroucí , protože nádhera je na to ještě moc slabé

oh...

(AidrienAssagir, 25. 10. 2008 19:51)

nevím, co na to říct... prostě nádhera...

ode me:

(Andrejkaa, 22. 10. 2008 17:55)

moc pekny :) smutny, ale zajimavy....;)

:'-(

(Amanda, 21. 10. 2008 19:48)

Tohle je první povídka co čtu na tenhle pár :'-( A je nádherná :'-( jen kdyby tam nebyla Hinata xD *ďábelský úšklebek*

T_T

(Broskynka, 9. 10. 2008 19:33)

... Veľmi smutné,ale to nič nemení na tom ,že je to pekné. Bolo to precítené a skvelo napísané, že som mala pocit akoby som tam bola a všetko to videla. ... Aj keď ja mám radšej štastné konce a veselé poviedky ,neľutujem že som si to prečítala. ...

...

(haru, 7. 10. 2008 11:23)

tak to som vážne nečakala, kto by to bol povedal Haku...hm, no nič ale fakt moc hezká poviedka a smutná T_T

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA