Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zvolit

18. 4. 2009

ZVOLIT

 

Jeho tělo cosi pálilo. Nevěděl, co to je, ale bylo to příjemné. Krásné teplo – ne, horko! Takové horko…. Svíjel se v nafialovělých plamenech, víčka pevně semknutá, končetiny přitisknuté k trupu. Co to je? Kde jsem?

Šedá jiskřička rozdmýchala nový žár. Bojoval s tím prvním, ničil ho a zároveň jím byl pohlcován. Proč? Nedalo se to snést. Ležel uprostřed takového množství energie a nedokázal se hnout. Otevřel oči a pohlédl do plamenů, jež ho halily. Jak nenáviděl bezmoc!

 

Tmavovlasý chlapec seděl na břehu řeky a zamyšleně sledoval jemné vlnění její hladiny. Nesnášel ho. Tak moc ho nesnášel, ale nedokázal na něj přestat myslet. Na jeho průzračné oči, světlé vlasy, věčný úsměv…. Ne, nemohl říct, že ho nesnáší, aniž by lhal. Nesnášel sebe. Za to, že se nedokázal ovládat natolik, aby na něj nemyslel.

Rozzuřeně mrštil do vody kámen, s nímž si dosud hrál. Její modrá jiskřivost se rozevřela, pozřela oblázek a se vší opatrností ho uložila na dno, aby byl omílán proudy spolu s ostatními. Byla tak jemná, laskavá…. Proč on to nedokázal? To kvůli němu. Kvůli bratrovi!

 

Stáhl si z hlavy huňatou kapucu, zapřel se o ruce a pohlédl do nebe. Bylo tak nádherné, když ho brázdilo jen několik bělostných obláčků. Cosi hebkého se dotklo jeho ruky. Jen se pousmál. Nebyl sám. Nebyl, přestože se tak cítil. Byl tu jen pro něj, ale on ho přehlížel. Zajímal se o toho druhého. „Tak zůstaneme sami…,“ zašeptal a znovu pozvedl pohled k obloze. Také toužil být tak svobodný. Mít vše, dohlížet na něj tak, jako ti nahoře dohlíží na všechno dění na zemi. Nevěřil, že tam nic není. Nevěřil, že nad ním nikdo nebdí; nevěřil, že ho získá. Nevěřil sám sobě. Jak by mohl on mít tolik štěstí?

„Tohle nedokážeme…. Akamaru.“

 

Toužil se toho zbavit. Tolik světla kolem. Chtěl temnotu, chtěl klid. Proč tohle všechno? Musí přece být způsob, jak se toho zbavit! Vzepřel se celým tělem, všemi myšlenkami proti tomu, co ho poutalo k podlaze toho divného místa. Vzepřel se a nepřestal, dokud okovy nepovolily. Pomalu se postavil na nohy a znovu pohlédl na bitvu kolem něj. Fialová proti šedé. Zloba proti bezmoci. Hleděl teď zpříma, přesto nedokázal uniknout. Cítil se jako nahý; jako by viděl vše uvnitř něj….a nejen něj….

Nový záblesk světla, tentokrát jasně žlutého, vyšlehl a opět uhasl v okamžiku pochopení. Viděl vše uvnitř něj. Byl uvnitř sebe sama…. A sledoval boj – koho? Proti komu?

 

Hleděl na opět uzavřenou hladinu řeky. Proč jim překážel? Kdyby nepřišel, mohli teď být spolu. Proč se všechno pokazilo? Nikdy nic nešlo dobře. Vždycky musely nastat potíže! Dokonce ani se svou volbou si nebyl jistý. Jak by se na něj díval Itachi? Nemohl to dovolit. Byla by to jeho slabina. Mohli by ho díky tomu dostat a to si nemohl dovolit. Přesto nedokázal přestat. Musel ho dostat za jakoukoli cenu! Jenže…. Je msta důležitější než láska?

 

Co vlastně chtěl? Svobodu a přitom svázanost něčím tak…. nemožným? Stal by se z něj téměř vyhnanec. Dostal by se na samý okraj společnosti. A přece to byl ochotný  riskovat. Vše jen pro něj. Pro člověka, s kterým sotva občas promluvil a přesto mu společné chvíle přinášely tolik radosti. Nepotřeboval nic jiného. Jen letmý úsměv a jediné slovo. Nebo snad dvě? Ne, nemohl. Nedokáže to. Nemůže…. Nemůže mu to jen tak říct. Takhle to nepůjde. Ale co mám dělat?

 

Musí si vybrat. Jiná cesta není. Ale co? Koho? Copak mohl vědět, kdo se za plameny skrývá? Mysli, hlupáku! Otevři svou mysl a zjisti to! Náhlé zjištění, když se obě tváře zjevily v záblescích vlastních barev, způsobilo, že zavrávoral. Ti dva…. Každý se svým citem…. Jak si mohl vybrat jen jednoho? Věděl, že když se nerozhodne, ublíží, ale bylo tak těžké rozhodnout se mezi nimi. Sasuke. Měl ho rád jako nikoho. Byl to skvělý kamarád a…. vždy když ho viděl, cítil, že ho možná i miluje. Cítil se s ním tak krásně nejistě. A na druhou stranu…. Kiba. Mluvil s ním jen zřídka kdy, přesto s ním dokázal vydržet dlouho a pořád se smát. Byly to chvíle nekonečné pohody, když se s ním byl o samotě. Bylo tak těžké zvolit. Slzy mu stékaly po tvářích, když se otočil a vkročil do plamenů.

 

Věděl, že prohrál. Cítil se slabý, a přitom ho to zvláštně posílilo. Teď konečně bude mít volnost pro všechno, co musel udělat. Nic už ho nevázalo. Smutek jím proplouval s vítězoslavnou radostí, ale ani to mu nezabránilo mít pocit, že teď dokáže cokoli.

 

Otočil se po hlase, volajícím jeho jméno. Běžel k němu a už z dálky mu mával. Srdce mu poskočilo štěstím. Zvolil! Vybral si jeho! Vyhrál. „Zvládli jsme to….“

„Kibo!!!“ zvolal Naruto s širokým úsměvem, skočil druhému chlapci do náruče a nechal se obejmout. Dokáže ho milovat. Budou spolu a nic je nerozdělí. Tak jako ve filmech.

 

-FIN-

 

Omlouvám se, že jsi musel tak dlouho čekat. Je to moje chyba a je mi to moc líto. Gomenasai.

 

S upřímnou lítostí nad vlastní demencí

 

Vaše Kira®

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nevýslovně ti děkuji

(kopodon, 17. 7. 2009 0:51)

bylo to skvělí,díky ti moc,že jsi ji napsala.Líbilo se mi to moc.Já se ti taky omlouvám,že tak dluho čekala.a ještě jednou díky,líbil se mi rozboj mezi Sasukem a Kibou
skvělí,skvělí skvělí

..............

(akyra, 20. 4. 2009 17:42)

wau fakt pěkné další povídku pls:)

hezke

(Kumiko, 19. 4. 2009 7:37)

je to pakna poviedka. aj ked som zo zaciatku nevedela o co sa jedna. velmi pekne.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA