Jdi na obsah Jdi na menu
 


Správný pán démonů

18. 7. 2008

„Eklipsi?“

„Přejete si, pane?“ zvedl hlavu od knih, které se právě snažil uložit do obrovské knihovny.

„Máš mě vážně rád, Eklipsi?“ seděl na zemi vedle velkého okna a díval se do zad svého sluhy.

Odmlčel se. Chtěl říct, že je příšerný, ale…. „Miluji vás, sire.“ Snažil se, aby nebylo znát, že to myslí vážně, ne jen jako formální záležitost. 

Obrazek

 

Raenef se zářivě usmál.

„Pochopil jste, pane?“ začal horlivě přikyvovat. Že by opravdu konečně pochopil, jak se používá Černý šíp? Pomyslel si Eklips, ale jeho výraz plný naděje pomalu zchladl, když uviděl Raenefův nepřítomný pohled, prozrazující, že nepochopil ani slovo – pokud vůbec vnímal.

„Sire, takto se nikdy nestanete pravým Pánem démonů. Snažím se vás něco naučit již skoro rok a vy stále nedokážete ani správně použít nejjednodušší zaklínadlo. Jak se chcete vyrovnat ostatním Pánům démonů?“ Eklips se snažil krotit nával vzteku, který se prolil jeho tělem. Na co je všechna ta snaha něco ho naučit, když on stejně nevnímá? Ani se to nesnaží pochopit!

Tak zabedněného Pána démonů jsem ještě neučil. Pousmál se Raenefovu výrazu doslova překypujícímu neštěstím z toho, jak mu to nejde. Byl tak roztomilý…. Ty velké oči – zářivé, přesto smutné – vlasy v malém culíčku – světlounké, trčící za tlustou gumičkou na všechny strany – všechno to patřilo jen k němu. I Eklipsovo srdce měl jen on. Za celé ty roky neměl žádného Pána démonů tolik rád. Vlastně…. Miloval ho.

„Sire?“ Raenef zvedl stále stejně nešťastný pohled. O chvíli později se utápěl v utěšujícím objetí svého sluhy. „Časem se to naučíte, sire, musíme být trpěliví a vy musíte poslouchat.“ Znovu se usmál. „Uděláme si přestávku.“

Raenef přikývl a následoval Eklipse spletitými chodbami paláce do zahrady.

„Když jsi takovej ‚génius‘, tak mi laskavě vysvětli, proč nejsi schopnej zapamatovat si jedno jediný zaklínadlo?!“ zařvala Erutis s mečem v ruce  na Chrise, který se právě zahanbeně krčil pod stromem a doloval z paměti, jak že to vlastně vyvolal Raseda.

„Ale já jsem génius!“ zamumlal uraženě. Erutis nad ním jen mávla rukou. „Jak je to dlouho, co se tu objevila Liči?“ prohodila k Raenefovi.

Zmateně zamrkal. „Půl roku?“

„Myslíš, že ještě nezapomněla?“ zamyslela se Erutis.

 

 

U LIČI DOMA

„Když jsem říkala deset let a už je půl roku pryč, tak zbývá devět a půl….“ Zadívala se do zrcadla, zatímco jí služebná rozčesávala vlásky. „A když to předtím bylo 3650 dní, tak teď to bude…. 3467!“ zavýskla vesele. „Doufám, že jsi nezapomněl, Raenefe.

 

 

ZPĚT NA HRADĚ PÁNA DÉMONŮ

Raenef se s tichým povzdechem posadil vedle Eklipse pod velký strom. Chris s Erutis se zase hádali někde za rohem a jejich výkřiky tlumeně doléhaly až sem.

„Myslíš, že se to někdy naučím, Eklipsi?“ opřel si hlavu o démonovo rameno.

Eklips ho lehce objal. „Myslím, že ano pane.“ Téměř neznatelně se usmál. Tolik se pořád stará o to, abych se na něj nezlobil….

„Sire?“ zašeptal, ale Raenef neodpovídal. Jen zhluboka vydechl, jak se propadal do klidného spánku. Démon ho jemně pohladil po vlasech a složil si jeho hlavu na klín, aby se mu líp spalo. Přemýšlel. O svých citech, které by vlastně neměl mít; o tom hlásku, co mu našeptával, že by si ho přece jen mohl vzít…. Jen jednou; přemýšlel o Raenefovi samotném. Byl…. Bláznivý, milý, přátelský – pravý opak opravdového pána démonů, ale nechtěl zklamat. Nešlo mu to, přesto, když potřeboval, dokázal použít mnohem složitější zaklínadlo, než jen Černý šíp. Sire Raenefe…. Raenef IV. byl jiný. Byli tak odlišní a přesto byli otec a syn. Raenef IV. – nejlepší Pán démonů a Raenef V. – až moc důvěřivý kluk z ulice…. Nejroztomilejší Pán démonů, jakého kdy potkal. Co je od sebe tak odlišovalo? Proč byli tak jiní? Zase se zabýváš minulostí, Eklipsi….?

 

„Co byste řekl koupeli, sire Raenefe?“zeptal se tiše, když jeho pán s mohutným zívnutím otevřel oči.

„Koupel?“ zopakoval zmateně, ale pak si uvědomil, co to slovo vyjadřuje. „Koupel…. Ano, Eklipsi, koupel.“ zamumlal rozespale.

„Půjdu vám ji připravit, pane.“ Zvedl se, zamumlal: ‚Jdu‘ a zmizel.

Raenef se pomalu odšoural do zahrady, kde se zrovna váleli Chris a Erutis, dokonale vyčerpaní svou hádkou. Vsadil by se, že si každý cosi tiše mumlá a za chvíli se začnou hádat zase.

Zrovna ve chvíli, kdy jim chtěl oznámit, že se jde koupat, se objevil Eklips. „Vše je připraveno, pane.“ Pokynul mu směrem k paláci.

Pomalu vklouzl do teplé vody. Byla příjemná. Tak příjemná, že se mu nechtělo vylézat. Eklips stál u dveří a srovnával mu oblečení.

„Eklipsi?“

„Ano, pane?“

„Zdálo se ti někdy o rajčatech?“

„Narážíte tím na váš sen před půl rokem?“

„Ne, jen se ptám.“

„Ne, pane, nezdálo.“

Chvíle ticha, tak líbezného pro Eklipsovy démonní uši, se rozlehla místností a on se znovu ponořil do svých myšlenek.

„Eklipsi?“

„Ano, pane?“

„Neříkej mi ‚pane‘, Eklipsi.“

„Dobrá, sire.“

„Ani ‚sire‘.“

„Jistě, mistře.“

„Eklipsi….!“

„Promiňte. Jak si tedy přejete, abych vás oslovoval?“

„Jménem.“

„Ano, Raenefe.“

„A nemusíš mi vykat.“

„Jak si přeješ, Raenefe.“

Ten podivný hlásek se mu zabodl do mysli. Co všechno mi ještě dovolí? Jakoby neovládal své tělo, došel až k prohlubni s vodou a schod za schodem do ní sestupoval. Jeho plášť se přitom barvil ještě tmavší černí, jak nasával vodu.

Pomalu se přibližoval k Raenefovi, který totálně nechápal, co se děje, tak jen čekal. Eklips došel až k němu a natáhl ruku, aby si ho mohl přitáhnout k sobě a….

Dveře se rozletěly dokořán a dovnitř vrazil Chris v závěsu s Erutis. „Eklipsi, jsi tu? Máš poštu!“ až potom si všimnul Raenefa s Eklipsem, jak proti sobě stojí v ‚bazénku‘. Omluvně se usmál.

„Zase jsi to zkazil!“ zavrčela Erutis a přetáhla ho pěstí po hlavě.

„Hned si to vyzvednu.“ Zamumlal Eklips otráveně.

 

„Mám pro vás ještě jednu lekci, mistře.“ Ozval se Eklips ve dveřích Raenefova pokoje. S trhnutím se otočil a rychle si zapnul přezky na napůl svléknutém plášti. „Jakou, Eklipsi?“ udiveně sledoval, jak Eklips tiše zamknul dveře.

„Zopakujeme si, co musí umět každý správný pán démonů.“ Eklips k němu pomalu došel a trochu ostýchavě – jako by si uvědomil, co dělá, ale nešlo to vrátit – ho políbil.

Raenef se zmateně zamračil. Nechápal to, ale ta lekce se mu začínala líbit.

„Tak zaprvé….“ Pokračoval démon, rozepínaje mu plášť, „…. musí být zlý. To znamená žádní otravní, příživní kamarádi, co jen ruší.“

Raenef přikývnul. „A když mám být zlý, mohu svého sluhu svléknout naprosto neromanticky, ne-li hrubě?“

„K lidem, pane, ale samozřejmě můžete.“ Dva pláště ztěžka dopadly na kamennou podlahu.

„Zadruhé…. Měl by umět něco víc, než jen Černý šíp. Tedy, musí umět zaklínadla.“ Přetáhl mu tričko přes hlavu, zatímco si Raenef pohrával s jeho vlasy.

„To bude trochu problém…. Víš, Eklipsi, pamatování si nějakých dloooouhých formulí není moje silná stránka.“ Zašeptal mu do ouška a jemně přes něj přejel jazykem.

„Ovšem to bude opravdu problém.“ krotil chvění svého těla, které ho najednou odmítalo poslouchat ještě víc než předtím. „Složitější zaklínadla si vyžadují složitější vyvolávací formuli. A také více energie, jak je vám jistě známo.“ Stáhl mu kalhoty až ke kotníkům a s nimi i spodní prádlo.

Raenef je odkopl stranou a odtáhl Eklipse na ohromně velkou postel. Věděl, co bude dál, ale jeho bláznivá povaha mu zabraňovala udělat cokoli, aby tomu zamezil. „A zatřetí?“ zašeptal mu do rtů v dalším z mnoha polibků patřícím nejen jeho rtům, ale i celému tělu.

„Musí umět přikázat sluhovi.“ Přesouval se níž a vlhkými polibky cejchoval již prozkoumaná místa.

„Pak ti tedy přikazuji, abys nepřestával.“ Vydechl pod náporem vzrušení, když se Eklipsovy rty dostaly k jeho slabinám.

„Ano, pane.“ Častoval ho polibky po celém těle. Jemně sál Raenefovy bradavky, žmoulal je mezi zuby a přitom poslouchal jeho tiché, přidušené vzdechy, deroucí se přes semknuté rty.

„Eklipsi?“

„Ano, pane?“

„Eklipsi, prosím…. Už to neprotahuj!“

„Pán démonů nemusí nikoho prosit. Tím spíš ne sluhu. Ostatní by měli prosit jeho.“

„Když to ne- přikazuju ti to. Neprotahuj to!“

Eklips se takřka nezřetelně usmál. „Bude mi potěšením, sire.“ Pomalu, něžně do něj vstoupil. Ze začátku to bolelo, ale potom bolest stejnou mírou nahradil nádherný pocit uspokojení. „Děkuji, Eklipsi.“

„Neměl bystě děkovat sluhovi, mistře.“ Malinko se pohnul, ale pak pohyby prodloužil, skrývaje vzdechy v hlubokých polibcích.

„Ty bys neměl dělat tohle, přesto to děláš.“ Rozzářil se Raenef. „Jsem přece tvůj pán….“

„Přikázal jste mi to, pane.“

„Řekl jsem, abys nepřestával. Začal jsi sám.“

Eklips se zarazil, ale pocit rozkoše, který se přitom začal vytrácet, mu nedovolil přestat na dlouho. „Vadí vám to, pane?“ vydechl najednou nejistý si sám sebou i tím, co dělá.

„Kdyby mi to vadilo, byl bych přece zlý.“ Usmál se.

„Raenefe?“

„Ano, Eklipsi?“

„Já…. Už budu, pane.“ Jeho tvář polil ruměnec z vypětí sil, jak se snažil ještě chvíli vydržet a ze studu, protože použil to slovní spojení, do jeho slovní zásoby tak nesedící.

„Tak…. Buď, Eklipsi.“ Zasmál se.

Nevydržel to. Raenefovým tělem se rozlilo horko, když do něj vytrysklo Eklipsovo sperma. Unaveně se na něj zhroutil.

„Vy ne, mistře?“ oddechoval mu na zpocenou kůži.

Raenef jen pokrčil rameny, ale v tu chvíli z něj Eklips vystoupil. Sehnul se k jeho penisu a vzal ho do pusy. Olízl ho po celé délce, Raenef tiše zasténal. Jen chvíli trvalo, než vyvrcholil Eklipsovi do úst. Ani si v tu chvíli neuvědomil, že z nevinné hry s démonovými vlasy se stal tlak na celou hlavu, takže musel polykat.

„Omlouvám se.“ Zašeplat, studem celý rudý, když Eklips konečně dostal možnost odtáhnout se.

„Není za co, pane.“ Eklips se převalil na bok vedle něj. „Děkuji, pane.“

„Není za co, Eklipsi“ zopakoval s téměř stejným tónem Raenef a složil hlavu na Eklipsovo břicho. „Co bys řekl na koupel, Eklipsi?“

„Až později, pane….“

 

 

MEZITÍM O TŘI CHODBY DÁL TAM, KDE SI MYSLÍ, ŽE JE RAENEFŮV POKOJ A ON TAM ZROVNA, MRCHA JEDNA, NENÍ ^.^

„Chrisi?“

„Hmm….?“

„Co myslíš, že tam dělají?“

„Nechtěl bych to vědět, Erutis.“

„Jsou tam nějak dlouho….“

„Je noc, Erutis, spí.“

„Ale Eklips nikdy nespí.“

„Zato na Raenefa pořád dohlíží. Vždyť je u něj pořád.“

„Ale teď je to jiný!“

„Není to jiný, pojď spát.“

„Počkej, Chrisi, co kdybychom tam koukli?“

„Nech je být, Erutis.“

„Já? Ty to vždycky zničíš!“ rozkřikla se a stěny jí to ozvěnou potvrdily.

„Tak to nemusíš zničit ty, ne?“

„Chrisi, já tě….!“

„Jsem přece génius!“

„Chrisi!!!!!!!!!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Fialový.Puntík, 30. 9. 2010 14:59)

Trošku pozdě psát komentář u dva roky staré povídky, ale nedalo mi to :-)
Deník pána démonů byl vlastně první asijský komix, se kterým jsem se setkala, takže nebýt něj, kdo ví, co bych těď dělala. Zůstala bych ochuzená o ten perfektní svět mangy a anime a to by byla vážně hrůza!!!!!
Jinak pěkná povídka

úžo

(Eclair, 4. 1. 2010 22:06)

fakt jako nevím co máš s tím tvým neumím psát ani kreslit:Ddokonce aji ty obrázky...tohle je vážně supr, fakt se ti to povedlo, ani nevíš jak:D...zatím se mi tu vážně mocinky líbí a to jsem nečetla ještě všechny:Dale neboj to časem spravím:Djen tak dál...těším se na víc:D:Dasi budu tvůj velkej fanda, protože smiř se stím, že sem budu chodit hodně často dokud všechno nepřečtu:D:D:Dtak ti přeji hodně štěstí v psaní aji kreslení:)

hustě ty

(suzu-chan, 9. 2. 2009 20:48)

Joo dobře ty to vážně kawaiiiii máš vážně talent:D

boombaa

(Esarina, 12. 1. 2009 13:15)

Wow! Tak to je fakt hustý! Předpokládám, že už ti hafo lidí řeklo, že máš talent, co?
Tohle je fakt mistrovský dílko!
=^-^=

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA