Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nevěrná smrt

25. 8. 2009

Nevěrná smrt

„Proč?“ zavrčel do ticha pokoje. Hlas se mu třásl a šla v něm slyšet směsice smutku a vzteku. Ani netušil, co převažovalo. Byl prostě zoufalý. Unavený životem. Nutně potřeboval pryč a ona mu to slíbila. Slíbila, ale odmítala splnit.

„Proč?“ zasmála se tiše. Nebyl v tom posměch, jen možná trochu škodolibá radost. Z jeho bezmoci, touhy a přitom strachu. Vesele se zatočila na místě, až jí splývavé černé šaty rozpustile zavlály. Nehodily se k ní. Byly moc dívčí - nebo přesněji dětské – na to, jak stará byla ona sama. Tmavé vlasy zapletené do dvou dlouhých copů věrně následovaly její pohyby v rozmáchlých gestech. „Nechce se mi. Je příliš brzy. Ještě nejsi na řadě.“ Z malé kapsičky vytáhla notýsek s roztomilým obrázkem lebky, jaké kreslí děti, a otevřela ho. „Napřed musím vyřídit…. Asi dvě-tři stovky zákazníků, pak si na tebe udělám chvilku. Slibuju.“

„Ale já tolik času nemám!“ zhroutil se na podlahu tmavého pokoje. Nebavilo ho to. Toužil jít s ní, ale ona mu to nedovolila. Už dlouho, dlouho ho takhle trápila. Trýznila jeho potrhanou duši, nenechala ho spát, ani bdít. Chtěl ji. Chtěl, ale nedokázal si ji vzít. Nedokázal ji donutit vzít si jeho.

„Neboj, bude to jen chvilička,“ mrkla na něj a shovívavě se usmála. Víš, že nemůžu porušit pravidla. Co by bez nich šéf dělal? Měl by tam pořád narváno, už teď nestíhá," bylo jí ho líto. Chápala jeho důvody. Potkala už spoustu těch, co se rozhodli to prostě zabalit a schovat se do bezpečného úkrytu daleko od světa a svých problémů, ale u tohoto jediného to opravdu chápala. Byl jeden z mála, co si její služby opravdu zasloužil, kterého nepovažovala za blázna, když ji poprvé zavolal, přesto musela odmítat. Zažil toho tolik a teď ho i sama Smrt nutí žít ještě chvíli.

Povzdychl si. „Chápu. Snad ti můžu věřit.“

„Mně vždycky!“ zahihňala se a dřepla si k němu. „Mrzí mě to,“ najednou mluvila vážně. Víc, než ji kdy zažil, a že ji znal už pořádnou dobu. „Vím, co všechno sis prožil. Bude to trvat jen den, nanejvýš dva. Zvládni to, prosím. Ale nezapomeň, čím častěji mě budeš volat, tím déle to bude trvat. Přijdu, už brzo a pak tě vezmu s sebou,“ bledými jemnými prsty ho pohladila po tváři a lehce ho políbila na čelo. Byl to jen letmý dotek, přesto mu dodal naději a víru, že tentokrát nebude lhát; že tentokrát ho nezradí.

„Už musím jít…,“ zašeptala nakonec a vyskočila oknem z šestého patra. Když měkce přistála na zemi, na okamžik se ohlédla. Přijdu, slibuju. Pomyslela si a vyrazila do ulic znovu veselá a hravá. Milovala svou práci, i když někdy byli zákazníci opravdu problémoví. Naposled musela toho starého dědu hodiny přemlouvat, aby si konečně natáhl bačkory a šel s ní. Chudák bláznivá si ani neuvědomoval, kolik jiných kvůli němu muselo čekat. Další temnou stránkou byly případy jako on. Ti, co ji volali každou chvíli jen z nudy. Ty musela zase přemlouvat, aby to jen tak nevzdávali. Jak malicherné a sobecké byly jejich důvody. Většina z nich nakonec cukla, když jim řekla, ať s ní tedy jdou. Rozchody, smrt přítele, hloupá nehoda zaviněná jimi samotnými nebo prostě svědomí, že někomu nepomohli nebo naopak ublížili. Bezvýznamná sebestředná potřeba litovat se, zatímco jiní, kteří opravdu potřebovali, kvůli těmto nemohli odpočívat.

Tiše procházela městem a broukala si starou písničku. Přemýšlela, jaké by to bylo stát se jedním z nich. Taky by se snažila umřít, kdykoli by se stala nějaká nepříjemnost? Copak byli všichni takoví strašpytlové? Byl jim dán život, aby se bavili, něco dokázali, a oni ho zahazovali, kde se dalo. Nebyla by taková. Užívala by si to a ve chvíli, kdy by přišel její čas, byla by za to vděčná. Ani dřív, ani později. Odešla by přesně v tu chvíli, kdy by to měla napsané v tom malém deníčku. Jak litovala, že pro ni samotnou nemůže nikdo přijít. Všichni ti lidé si ani neuvědomovali, jak otravné je žít věčně. Malé děti se vzdávaly životů a snů a ona žila dál a dál. A nemohla s tím udělat nic. Ani dát hloupou výpověď. A proč? Protože Smrt v jejím oboru nikdo nenahradí. Smrt je jen jedna a nedá se ji prostě propustit. Co by pak dělali takoví staří dědové, nebo hoši jako on? On….

 

Čekal na ni hodiny, dny, týdny. Nevracela se. Přestal doufat, že by mu konečně splnila jeho přání. Říkala, že ji nemá volat. Nevolal. Ale slíbila to. Slíbila a teď se prostě vypařila. Už jí nevěřil. Neodvažoval se sáhnout po telefonu na věčnost a zavolat na recepci kvůli objednávce pokoje, když neměl povolení. Musel ji najít.

Líně, nebo spíš smutně, vklouzl do bot, přetáhl si kapucu mikiny přes hlavu a vykročil do deště, jež tak ochotně máčel všechny, co byli nuceni vystavit mu tvář. Slzy boží…. To sotva.

„Ne, nechoď!“

Zaslechl ten známý hlas, slyšitelný jen těm, kteří ji už někdy zavolali. Stála uprostřed silnice a natahovala se pro jiného. Nevědět, že je to ona, možná by se rozběhl a snažil se ji zachránit, ale takto jen stál a přihlížel, jak skrz ni projelo auto a srazilo toho chlapce, jež se snažila zastavit, ale on ji neslyšel. Protože ji nevolal. Protože chtěl žít a něco dokázat. Měl sny a naději a příjemnou minulost a možná by měl i budoucnost, kdyby jeho jméno nebylo na tom prokletém seznamu. Jenže bylo až za ním. Daleko za jménem hocha, který na chodníku opřený o lampu sledoval počínání své dlouholeté společnice a čekal, jestli si všimne, že on přišel za ní, když ona zanevřela na něj.

Otočila k němu tvář, na níž výjimečně nezářil veselý úsměv. Tentokrát byla smutná a zamlklá. Ten chlapec toho měl tolik před sebou, toužil splnit si tolik snů. Chtěl jen zajít do knihovny a půjčit si další knihy, kterými by se posunul blíž svému cíli. S povzdechem otevřela notýsek a pečlivě ho prolistovala. Pousmála se, když zjistila, že toho bezohledného řidiče, bude mít na starost už za pár měsíců. Doufala, že mu ten strom aspoň dobře poslouží jako šmirglpapír, když už do něj v opilosti nabourá.

„Tak pojď,“ natáhla ruku se štíhlými prsty k onomu mladíkovi, jež právě tak nevábně ukončil svou existenci.

„Nechci jít,“ povzdechl si.

Nevesele se pousmála. „A kdo chce?“

Hoch se odlepil od lampy a přešel přímo doprostřed silnice. Nikomu to nepřišlo divné, kolem těla bylo stejně mnoho lidí a v tom panickém šumu jeho tichý hovor s tou jiným neviditelnou slečnou zanikl. „Někteří ano.“

„Ach, to jsi ty,“ zasmála se zvesela. Mrtvý chlapec na ně překvapeně koukal, ale neodvážil se nic říct. „Vyber si pěkné místo, jen odvedu tohodle a vrátím se pro tebe. Podle záznamu bys…. Měl umřít na pád z okna. Máš jich doma dost, běž je zatím omrknout, budu tam hned."

„Stejně hned, jako když jsi odcházela minule? Proč ses nevrátila za dva dny, jak jsi slíbila? Proč jsi mě vynechala. Znáš mé důvody. Víš, proč chci jít s tebou a přesto raději chodíš za těmi, kteří nepoznali nic z toho, co já? To mě tolik nenávidíš?“

Dívka sklopila pohled k asfaltové cestě pod jejíma nohama obutýma v těžkých páskových botách pod kolena. „To mě tolik miluješ?“

Chlapec se jen usmál a vešel do jednoho z domů vedle silnice. „Ano, miluji,“ zašeptal, než se zadíval na nebe a posledním výdechem načechral lístky muškátů v květináči.

 

 

Pozn.: Autorka nenávidí muškáty. Pokud nechcete přijít o hlavu, necpěte je k ní

blíž, než na dva kilometry.

 

 

Obrazek

 

nezlobte se na mě, prosím, ale tohle byla povídka více méně na rozloučenou. neznamená to, že stránky ruším, nebo přestávám psát, znamená to jen to, že potřebuju trochu vydechnout. vím, že to zní hloupě, když sem už pěkně dlouho nic nepřibylo, ale je to tak. mám toho hrozně moc. stále dlužím Keiro-sama spoustu ilustrací - moc se omlouvám - a nějak se k nim nemám kdy dostat, teď navíc ještě kreslím pro Kagome-neechan, potřebuju začít s kalendářem pro "Něco, aneb otce vynech" a k tomu ještě knížka, se kterou jsem nepohla už skoro rok a teď mě konečně napadlo, jak navázat. vím, slíbila jsem SFS, slíbila jsem spoustu jiných věcí. všechno si to pamatuju a přísahám, že dodám, jen asi trochu později a do té doby tu s moc novými povídkami nepočítejte. samozřejmě do soutěží psát budu, dál se hodlám účastnit všeho, co se kde šustne, ale.... tady to na chvíli pozastavím. doufám, že to pochopíte.

s láskou Vaše Kira®

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

***

(Keiro, 27. 8. 2009 21:33)

Ta povídka, mi vzala dech. Nádhera a to jako fakt... Moc krásné pojetí, velice zajímavé téma a až mrazivě realistické.

K tomu, že pozastavuješ činnost se já nemám moc co vyjadřovat... Jsem na tom stejně... :(

...

(Amami cryingfairy.blog.cz, 25. 8. 2009 18:29)

jasne v poho... ani mne sa v poslednom case nic nedari a vsetko sa mi kopy... inac perfektná poviedka... ale zislo by sa jej pokracko

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA