Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zase trochu jinak....

29. 12. 2008

ZASE TROCHU JINAK….

 

            „Tak pojď…,“ natáhl jsem ruku a on se jí vděčně chytil, přestože měl v očích stále stín nedůvěry. „Neboj se, neublížím ti,“ pomohl jsem mu vstát. Jemně se pousmál. Slušelo mu to, i když byl celý špinavý a z koutku úst mu stékal pramínek krve.

„Jak se jmenuješ?“ vedl jsem ho do svého domu, podpíraje jeho křehké promrzlé tělo, jak nejpevněji jsem si dovolil.

Neodpověděl. Sledoval zem, mizící pod jeho těžkými kroky, přes hustý závoj dlouhých zcuchaných vlasů. Nechápal jsem to. Jak mohl tak dlouho žít na ulici? Bylo mi ho líto.

„Tak jak ti mám říkat? Můžu Richard? Bylo to v jednom filmu.“ Pokrčil rameny. Tělem se mi rozlil absurdní pocit úlevy. Potěšilo mě, že aspoň rozumí tomu, co říkám.

„Bydlím tady za rohem, můžeš se umýt a půjčit si něco na sebe. Vlastně…. Jestli chceš, můžeš zůstat. Rodiče skoro nejsou doma a když přijdou, jsou sotva schopní najít ložnici. Nevšimnou si tě.“ Sotva znatelně přikývl. Bylo to tak zvláštní…. Měl jsem najednou pocit, že se o něj musím postarat; ochránit ho před nebezpečím ulice. Jak jsem ho tam mohl nechat tak dlouho? Chodil jsem kolem něj často, ale pomoc jsem mu nabídl až teď. Proč? Mohl být asi stejně starý jako já. Pitomých sedmnáct let. Vlastně skoro osmnáct.

Už za pár dní se ze mne měl stát plnoprávný občan, ale rodiče tento drobný fakt nějak zapomněli vzít na vědomí. Stále mi diktovali život a stále se snažili určovat mi, co dělat a co ne. Mimo jiné samozřejmě. Taky se snažili najít mi tu pravou budoucí manželku. Co na tom, že už dlouho vím, že ženy mě  vůbec nezajímají? Oni tuto orientaci nepodporují a říct jim o tom by se rovnalo sebevraždě. Ne, bylo by to horší. Byl by to teror.

„Tak jsme tu,“ usmál jsem se a vytáhl klíče od domu, zatímco on se opřel o zeď a mlčky sledoval kachličky těch dvou schodů před dveřmi.

„Nemusíš se stydět, klidně se pořádně najez.“

Upřel na mně velké nevinné oči barvy jarní oblohy a já jen přikývl. Chvíli jsem sledoval, jak do sebe hází špagety od včerejšího oběda, pak se tiše zvedl a odešel pro nějaké oblečení, ručník a šampon.

 

Usmíval se. Celou dobu, kdy mé rozlámané tělo táhl k sobě domů se usmíval. Nemohl jsem. Nemohl jsem mu říct pravý důvod toho, proč vypadám takhle. Nemohl jsem mu říct o své minulosti ani o tom malém tajemství, které jsem zjistil. To, kvůli kterému jsem se ocitl na celé týdny na ulici. Až doteď. Až do chvíle, kdy se objevil a podal mi ruku. Proč? Proč si mě vlastně všiml? Proč mě nepřehlížel, jako ostatní? Nechápal jsem.

Byl jsem na sebe naštvaný. Zanedlouho mi mělo být osmnáct a místo abych to někde zapíjel s kamarády nebo rodinou jsem tvrdl uprostřed špinavé ulice, kterou chodili jsem ti, co si potřebovali zkrátit cestu do města. Bastard. Moc dobře věděl, že tady to neznám. Moc dobře věděl, že tady nebudu nic než jen žebrající děvka. Tam jsem měl všechno na co jsem jen pomyslel, ale on je dost vypočítavý na to, aby mi to nechal. Proto mě tu vyhodil. Jen si zkuste vydržet o samotě jen v tričku a kalhotách a neznámé čtvrti, zvlášť když je půlka podzimu.

Opravdu jsem mu byl vděčný, když mě zabalil do deky, dal mi najíst a dokonce mi půjčil vlastní postel. Už od pohledu působil mile, ale zkušenost s ostatními mi velela nevěřit mu hned od začátku, přestože když ke mně na ulici natáhl ruku, nemohl jsem odmítnout. Něco v jeho průzračně modrých očích mi říkalo, že jemu věřit můžu.

Přijal jsem nabízenou pomoc, ale říct mu jméno jsem se ještě neodvážil. Přesto jsem cítil, že on je jiný; že on mi nic neudělá. Byl to zvláštní pocit. Jako bych našel něco, co jsem celý život neměl. Někoho, kdo mě nezradí pro pár stovek. Nebo to bylo tím, že jsem ty stovky neměl?

Ukázal mi koupelnu, dal šampon a ručník, připravil horkou vodu. Po tak dlouhé době jsem byl za možnost koupele víc než vděčný. Smýt ze sebe všechnu tu týdny starou i čerstvou špínu a krev z mnoha škrábanců bylo nádherné. Cítil jsem se tak…. nově, když se mé dlouhé tmavé vlasy spustily přes nahá záda, aniž by byly zacuchané a slepené prachem a blátem.

Byl jsem unavený. Dlouho jsem nespal a on to nejspíš poznal, protože hned po tom, co jsem vyšel z koupelny, přispěchal ke mně a starostlivě mne uložil s tím, že musím spát. Nic jiného jsem sice v plánu ani neměl, přesto byla tahle věta…. Uklidňující.

Byl tak hodný. Úplně jiný než ostatní. Nemyslel jen na sebe. Vlastně…. Dělal vše pro to, abych se měl co nejlépe já. Ale proč?

 

Seděl jsem na kraji postele a sledoval jeho spánek. Vypadal už líp, přestože modřiny byly ještě stále až moc zřetelné. Usmál jsem se. Tulil se k peřině jako dítě a mě napadlo, že už mu chybí jen ten velký plyšový medvídek do vzhledu nevinného dítka s duší ďábla. Přemýšlel jsem. Proč jsem ho vlastně dovedl k sobě domů? Neměl jsem jediný důvod natáhnout k němu ruku.

Když jsem tam tak seděl, všiml jsem si drobnosti, jež mi předtím ušla. Ta zvláštní podobnost. Tak zanedbatelný detail, jako že jemné rysy jeho tváře jsem odněkud znal; že nebeská modř jeho očí na mě už někdy odněkud hleděla. Byl snad někdy v televizi? Nebo v novinách? Odkud jsem ho mohl znát?

Zavrtěl se a pomalu otevřel oči. „Dobrý ráno…,“ zamumlal rozespale než si stačil uvědomit, kde je, co se stalo, a že vlastně nemá mluvit. Ne, že bych se nějak zlobil za to, že konečně otevřel pusu. Byl jsem rád, že slyším jeho hlas. Byl tak nějak…. Zvonivý. Vyvolával chvění a já netušil proč. Na rtech se mu mihl stín úsměvu, když viděl, jak jsem sklopil pohled k fialovému koberci na podlaze.

„Omlouvám se, ostražitosti není nikdy dost, zvlášť v téhle branži. Nebude ti vadit, když ti prozatím neřeknu svoje jméno?“ škodolibě se šklebil. Věděl jsem, že to dělá schválně. Klidně by mluvil celé hodiny, jen abych se cítil takhle. Musel jsem ho umlčet. Nějak, jakkoliv.

„Jistě, chápu,“ ani jsem se nezajímal o to, jakou branži měl namysli. Jediné, po čem jsem toužil bylo uniknout jeho hlasu, „já…. Donesu ti něco na jídlo. A…. jmenuju se Tomáš,“ rychle jsem se zvedl a zamířil ke dveřím. Možná bych se k nim dostal v poměrně krátkém čase, nebýt prostěradla, které se mi zamotalo kolem nohy, když jsem si s ním nervózně hrál. Kruci, nevšiml jsem si ho! Měl jsem jen vteřinu na to, abych se řádně připravil na dokonale ponižující pád a hodlal jsem ji náležitě využít, ovšem, když jsem se i po třech vteřinách stále neválel na zemi a žádná ohlušující rána se neozvala, začal jsem přemýšlet, co je špatně. Pak mi to došlo a málem jsem se z toho skácel znova. On mě chytil! Během té jediné vteřiny před pádem mě zachytil a přitiskl na své tělo skryté pod vytahaným tričkem. Vypadal křehce, přesto byl neuvěřitelně silný a pod volným oblečením skrýval úctyhodné svalstvo.

Na okamžik jsem se nemohl hnout a nejen proto, že mě stále svíral v náruči. Překvapil mě. Jeho objetí nebylo nepříjemné, přesto jsem se ve chvíli, kdy mne bylo tělo opět ochotno poslouchat, od něj odlepil a tentokrát už bez problémů vyplul na chodbu.

„Měl by sis dávat větší pozor,“ zamumlal za mnou a já měl pocit, že jestli se rychle nedostanu pryč, asi zešílím. Odkud jsem ho jen znal? Proč jeho hlas tolik zvonil? Proč jeho tělo tolik hřálo? Proč jsem se nebyl schopný pohnout, když poprvé rozespale promluvil?

Skákal jsem do přízemí, vynechávaje tři schody, a hrnul ke koupelně. Potřeboval jsem se zchladit. Bože, co ještě udělá? Čím ještě mě připraví o chladnou mysl, možnost pohybu…. O dech?

 

Byl zvláštní. Choval se zvláštně. Proč se najednou tak zasekl, když jsem ho chytil? Padal a mně přišlo přinejmenším slušné oplatit mu jeho milou pohostinnost aspoň tím, že ho nenechám spadnout. Tomáš….. měl i zvláštní jméno. Jen jsem na něj promluvil a on už se vyhrnul ven z pokoje tak překotně, že jsem měl strach, aby si na schodech neublížil.

Líně jsem se zvedl a sešel do kuchyně za ním. Nebyl tam, ale z koupelny jsem slyšel téct vodu. Zastavil jsem se ve dveřích a sledoval, jak si horlivě oplachuje obličej, mumlaje něco nesrozumitelného. Byl mi povědomý. Jeho rozházené vlasy, trčící na všechny strany bez ladu a skladu mi něco připomínaly. Měl jsem dojem, že ho znám. Ale odkud? Prudce se otočil a s výkřikem uskočil zpátky. „Neděs mě, prosím….,“ zašeptal vystrašeně. Zasmál jsem se. Nemohl jsem to vydržet. To, jak se mě lekl mě upřímně pobavilo.

„Omlouvám se,“ nevím, jestli jsem to myslel vážně. Líbilo se mi, jak  si není ničím jistý a měl jsem takový dojem, že to je částečně díky mně.  Co se s ním za tu dobu stalo, že se najednou tak bál přiblížit? Napůl jsem to nechápal a napůl jsem z toho měl dětinskou škodolibou radost. Bylo tak zajímavé sledovat jeho výraz, když mě míjel cestou z koupelny; když si se mnou sedal ke stolu; když se ze mě snažil vypáčit, jak jsem se dostal na ulici a já zatvrzele mlčel. Musel jsem uznat, že byl vytrvalý, ale nakonec to vzdal a rezignovaně si nacpal do pusy kus pizzy.

Nechtěl jsem o tom mluvit. Byl to nepříjemný zážitek a ještě ho umocňovalo to, že to byl můj přítel, člověk, kterému jsem věřil, kdo mě zradil jen kvůli mým penězům. Byl můj manažer, zařizoval mi pochůzky, focení, přehlídky, měl na starost všechny věci okolo financí, kterým jsem nerozuměl. A když už měl dost, nepotřeboval mě, vyvezl mě sem. Na druhou stranu města, kde jsem snad v životě nebyl a nenechal mi ani cent. A já mu říkal přítel.

Usmál jsem se na svého hostitele a on zase tak roztomile stočil pohled na stranu. Bál se mi podívat do očí? Skrýval něco? Provrtal jsem ho zkoumavým pohledem. „Měl bych něco vědět? Něco zásadního pro mé přebývání tady? Jako třeba že jsi masový vrah a sbíráš oběti po ulicích nebo pedofil, co si večer vodí malé chlapečky domů nebo tak něco?  Řekni to dřív než na to přijdu sám. Nerad bych byl nepříjemně překvapen,“ myslel jsem to z legrace. Napůl jsem se usmíval, když jsem vymýšlel další nechutnosti, ale to, co potom zamumlal mě překvapilo.

„Jsem na kluky….“

„Ach tak,“ dávalo to smysl. Proto ty pohledy do stran a ten útěk, když jsem ho chytil. Ovšem stále to nevysvětlovalo, proč se snažil zmizet, když jsem na něj promluvil. „A máš aspoň přítele?“ nechtěl jsem se ptát přímo, jestli náhodou nějak nepomýšlí na mě. Nevypadal nejlíp. Dost znatelně zbledl.

„Ne….,“ zachrčel a zvedl hrnek čaje v třesoucí se ruce, „rodiče by mě zabili.“

„Tak to chápu,“ povzbudivě jsem se usmál. Přešel jsem na druhou stranu stolu, kde seděl on, klekl si na zem před něj a hlavu si podepřel rukama na jeho kolenech, „ale už máš na to věk…,“ sledoval jsem ho přivřenýma očima. Vyděšeně na mě zíral a na tvářích se mu rozléval ruměnec. Vypadal sladce. Tak nějak zranitelně ve své bezbrannosti. Možná bych ho měl nechat být, přestat ho takhle trápit, ale touha urvat si ho jen pro sebe soupeřila se vším, co bylo správné…

Co asi cítí? Co ho uvnitř spaluje, když před ním takhle sedím? Co mu bloumá hlavou? Chtěl jsem to zjistit.

 

Klečel přede mnou a já měl pocit, že každou chvíli umřu. Kolena se mi třásla a s nimi se pohybovaly i jeho ruce a hlava o ně přená. Mám na to už věk. Věděl jsem to. Já to kruci věděl, ale ono opravdu není tak snadné mít přítele, když vás rodiče neustále kontrolují jako malé děcko a navíc by vás asi ukamenovali a veřejně upálili i s tím mužem, kdybyste si ho přivedli domů. Upřímně jsem pochyboval, že by tomu nebohému chlapci stačilo jen to, že bychom stále byli u něj.

Provrtával mě nenasytným pohledem a můj dojem, že po mně brzy skočí jako kočka po myši, jestli něco neudělám, se nepříjemně stupňoval.

„Kolik ti je?“ broukl tiše tím zvláštním hlasem. Nemohl jsem jinak, očima mě vybízel k odpovědi a tón jeho hlasu říkal, že jestli nic neřeknu, bude na mě mluvit, dokud neuteču a to on mi nedovolí.

„Osmnáct…. Za měsíc.“

„Myslel jsem si to,“ sebevědomě se usmál a sedl na paty, čímž přesunul celé své tělo o několik rozhodujících centimetrů směrem dolů. Chápal jsem to. Tak dlouho klečet by mě taky nebavilo, ale tohle byla tak…. vražedná pozice pro celý můj krevní oběh, že jsem si začínal myslet, že ten pocit, že veškerá má krev se nachází jen v hodní a dolní části mého těla, není zas tak úplně nepravdivý.

Ještě víc přivřel oči a teď na mě samolibě koukal skrz řasy. Přemýšlel jsem, o co mu jde. Nebo spíš, jestli už mu došlo, že když nemám přítele a on dělá tohle, není to zrovna nejbezpečnější, co se mé sexuální touhy týče. Klouzal očima po mém těle, prozkoumával ho a jako by hleděl skrz něj. Nebo snad jen pod oblečení? Mírně zaklonil hlavu a upřel nekompromisní pohled přímo do mých očí. Viděl jsem v něm, na co myslí. Chtěl to všechno vědět. Všechno o mě i o tom, co se mnou tohle dělá. Jak kdyby to neviděl sám.

Tváře mi hořely a já už to nedokázal snést. „Nech toho…. Prosím…,“ prudce jsem se zvedl a shodil jeho ruce z mých kolen. Ukřivděně se zamračil, ale nešel za mnou. Byl jsem mu vděčný. Opravdu jsem teď potřeboval být sám. To, co se mnou dělal jen pohledem se mi vůbec nelíbilo, ovšem mému tělu bylo evidentně jedno, co si myslím. Potvrzoval to i fakt, že kdybych tam ještě chvíli seděl, nemohl bych ručit za čistotu svého oblečení. Tím spíš, kdyby se pohnul, což měl dle mého v nejbližší době v plánu.

Byl to zvláštní kluk. Seděl na ulici a přitom – podle toho, jak jsem pochopil jeho slova – dělal něco tajného a důležitého, kvůli čemu nemohl prozradit, jak se jmenuje. Dokázal to, co ještě nikdo jiný a to jen jediným pohledem a navíc…. Byl mi tak známý. Proč někdo naprosto cizí otřásl mým světem takovýmhle totálně neuvěřitelným způsobem?

Prásknul jsem za sebou dveřma a sedl si za ně, aby vážně nikdo  nemohl dovnitř mého milovaného pokoje. Taky byl zvláštní. Kdo by řekl, že osmnáctiletý kluk bude mít na stěnách… úplné prázdno. Všichni mají aspoň něco jako nástěnku nebo plakáty skupin, nahotinek nebo tak něco, ale já neměl nic. Jen dokonalé bílo a velkou postel s nebesy. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si ji vyprosil. Nechtěl jsem ji kvůli Harry Potterovi ani kvůli Princezně na hrášku nebo kde to všude bylo. Líbil se mi ten pocit, že na mě nikdo nemůže; že jsem všem skryt….

 

Seděl jsem stále vedle stolu, kde mě nechal. Věděl jsem, co jsem s ním dělal tím zkoumavým pohledem a neměl jsem mu za zlé, že utekl. Na jeho místě bych to asi udělal taky. Zvláštní, jak jsme si byli podobní. Ale byl to on, kdo byl provrtáván mýma očima, ne já. Najednou jsem si připadal hloupě. Proč jsem to udělal, když jsem věděl, že to nesnese?

Vydal jsem se po schodech za ním a přemýšlel o nějaké správné omluvě. Tiše jsem otevřel dveře jeho pokoje a vešel. Přes poloprůhledné závěsy na jeho posteli bylo vidět, že v ní leží. Původně jsem měl v plánu spustit už ode dveří, ale teď jsem se musel ujistit, že mě uslyší; že nespí. Došel jsem k němu a opatrně odhrnul jemný závěs. Měl zavřené oči a vlasy bláznivě rozhozené na polštáři, z pootevřených úst mu vycházel pravidelný dech. Zase vypadal tak sladce. Přepadl mě pocit zahanbenosti. Znamená snad toto, že kvůli mně celou noc nespal?

Posadil jsem se na postel vedle něj a chytil ho za chladnou ruku. Nebyla mu zima? Opatrně jsem ho zabalil do deky až po bradu. Chvíli jsem ho sledoval. Jeho pravidelné dýchání, chvějící se víčka, drobné vrásky na čele, jak se mračil z nějakého snu. Najednou začal něco mumlat a pak vykřikl. Takže nejen nějaký sen. Bylo to něco ošklivého a já mu neměl jak pomoct. Nechtěl jsem ho přímo budit některým z drastických způsobů, zahrnujícím zmáčení celé postele, bouli na hlavě, jak bych s ním třásl či jiné anomálie. Noční můra…. Ale co jsem pro něj mohl udělat, než ho vzbudit?

Nahnul jsem se a přitiskl rty k těm jeho pootevřeným. Nic lepšího mě nenapadlo, navíc to i umírnilo mou touhu vzít si kus jeho čisté duše. Méně poeticky řečeno, krotil jsem touhu vyspat se s ním. Nevím, kde se ve mně najednou vzalo tolik jistoty, že to je opravdu to, co chci, ale něco mi říkalo, že on je ten, s kým bych to měl zkusit. Snad kvůli té jeho plachosti….. ať už byl důvod jakýkoli, políbil jsem ho. Nalepil jsem se na něj a vlasy se mi svezly přes rameno, když jsem ho stále odmítal pustit.

Možná, že to bylo tohle, co způsobilo akci možnou pojmenovat ‚let přes půl pokoje‘ a reakci s názvem ‚rozbití té vázy, co stála na poličce, do níž jsem při přistávání narazil‘. Bez fyziky, prostě se probudil, s jekem mě od sebe odstrčil a já vletěl do nějaké skříně a rozbil vázu. Mračil se na mě a má pošetilejší část nehodlala pochopit proč. Vždyť jsem mu chtěl jen pomoct a jak se zdá, podařilo se mi to. Avšak boule na mém zátylku mi bolestivě připomínala, že z toho přece jen nebyl tak nadšený, jak jsem očekával. Třeba bych se neuhodil, kdybych vybral ten drastičtější způsob, jak někoho probrat.

Každopádně, probuzen byl, a já měl zvláštní dojem, že se svou už zbytečnou kariérou a aktuálně nulovými financemi budu muset ještě platit tu vázu.

„Stejně se mi nelíbila…,“ vylezl z postele a znovu ke mně natáhl ruku. Vzpomínka na předešlý večer mě donutila usmát se. Bylo to tak divné, nechat se zvednout ze země dvakrát během necelých dvaceti čtyř hodin. Přemýšlel jsem, jestli mu mám říct pravdu, ale pak se ze mě vysoukala jen tichá prosba.

„Můžu tu zůstat…. Prosím?“

Vytřeštil na mě oči a pak se rozesmál. „Jistě, že můžeš. Stejně nemáš kam jít.“ Taky jsem se usmál. Nemohl jsem tomu odolat. Byl tak…..

 

 

„Musím ti něco říct. Vlastně je toho hodně,“ zamumlal tiše, zatímco jsme uklízeli střepy té pitomé staré vázy. Byl jsem mu neskonale vděčný za to, že ji tak ochotné rozmlátil. Kdysi mi ji dala máti a já neměl nejmenší ponětí, co s tí dělat. Snad až na jednu věc, kterou jsem zavrhl po tom, co jsem zjistil, jak úzké má hrdlo. Nechápal jsem ji. Sama ze mě dělala teplouška a přitom jsem si byl víc než jistý, že by mě neminulo ukřižování, kdyby jen tušila…..

„Jen klidně mluv,“ usmál jsem se. Měl jsem neodbytný pocit, že se konečně něco dozvím.

„Jsem model. Fotím různý kolekce pro ty pitomý módní časopisy, co si pak ženský kupujou a rozplývaj se nad nima,“ bingo! Tak proto mi připadal tak povědomý. „Měl jsem kamaráda, co se mi staral o všechny pochůzky a peníze. Byl můj manažer, ale pro mě byl spíš…. Spřízněná duše. Jenže po tom, co si nahrabal dost z mých peněz mě vyzvedl před domem a místo na přehlídku mě vyvezl tam, kde jsi mě našel. Už asi před týdnem.“

Týden…. Tak dlouhá doba na přežití v téhle otravné zimě na ulici…. A navíc bez peněz. „Přepokládám, že ti nic nenechal.“

„Ne,“ přisvědčil suše.

„A co chceš dělat?“ stále mi nedocházelo, co má v plánu. Chtěl pokračovat v modelingu nebo začít s něčím jiným? Ale v jeho věku nemohl mít ani střední školu. Pokud by ovšem nezačal někdy teď, což mi přišlo krajně nepravděpodobné a možnost studia zároveň s modelingem mi taky připadala krajně nemožná.

„Nevím, opravdu nevím,“ pokrčil rameny. Naše oči se znovu střetly. Měl jsem mu to říct? Vždyť jsem ho znal sotva den, ale přišlo mi ho tak líto. Věděl jsem to už ve chvíli, kdy jsem k němu natáhl ruku. Vlastně jsem to udělal kvůli tomu. A navíc, byl tam týden. Týden než jsem si uvědomil, že dívat se do jeho očí je jako sledovat dalekohledem dění přímo v ráji.

„Já….. mrzí mě to,“ vymáčkl jsem ze sebe s řádnou dávkou sebezapření. Ne, nemůžu. Je na to příliš brzy….

Usmál se. „Mám jen ten pocit, nebo přemýšlíš, jestli mi neříct něco, co se mnou úzce souvisí?“ zvedl se a tentokrát to byl zase on, kdo ke mně natáhl ruku, pomohl mi vstát a odešel odnést střepy do koše, čímž mi dal čas všechno si srovnat.

„Takže na mě přece jen pomýšlíš,“ mrknul na mě ve dveřích, když se vrátil. Ne, nepodařilo se mi všechno v hlavě urovnat natolik, abych se netvářil jako velikonoční králík právě vytažený z kbelíku rudé barvy, do níž byl ponořen celou hlavou.

Než jsem si stihl uvědomit, co dělám, přikývl jsem. Sebevědomě se pousmál. „Věděl jsem to. Už od začátku,“ uchichtl se a pak se svalil na zem v záchvatu smíchu. Nechápal jsem to. Koukal jsem na něj jak veverka z dubu a neměl ani tucha o tom, proč se mi tu tlemí na prahu, jednou polovinou těla na chodbě a druhou v pokoji. Jeho smích byl ale tak nakažlivý, že jsem se brzy sesunul podél zdi a taky se otřásal smíchem. Co to se mnou kruci bylo, že jsem nemohl přestat?

Doplazil se ke mně a políbil mě, jak jen to přes naše rozšklebené úsměvy šlo.

„Tak to je gól,“ držel se za břicho a snažil se vydýchat. Taky mě bolelo, ale nebyl jsem si jistý, jestli to bylo z hladu nebo smíchu. Možná z obojího…. Pozvedl jsem obočí a usmál se na něj. Co tím měl na mysli?

„Nechápu,“ opáčil jsem.

„Taky se mi líbíš. Což je ostatně důvod, proč jsem tě z té noční můry budil polibkem a ne pomocí kýblu studené vody.“

Usmál jsem se. Nic jiného jsem nedokázal.

 

Leželi jsme společně v jeho posteli a šeptali si něžná slovíčka. Nevím, jestli bylo nejrozumnější udělat to hned první den, ovšem stalo se. Nemůžu zapřít, že v orálu byl bůh, ale moje obavy, jestli to bylo správné ten zážitek trošku ničily. Pomohlo to sice uvolnit všechnu tu touhu, co se ve mně za tu dobu nashromáždila, ale bál jsem se. Bál jsem se, že jsme to moc uspěchali, i když to byla jen poloha 69, co jsme zatím z celé kamasutry vyzkoušeli. Že by on byl ten pravý pro splnění mého snu, projet ji celou?

Zahnal jsem všechny tyhle myšlenky a věnoval se jen jeho unavenému žhnoucímu tělu, ležícímu ani ne pět centimetrů ode mě. Byl tak nádherný a já tak chtěl mít ho jen pro sebe, avšak něco v mém podvědomí mi odporovalo. Co jen to mohlo být? Co kazilo můj dokonalý dojem, že celý svět patří jen jemu a všechno co bylo mizí pod krásou tohoto okamžiku?

Možná to, že se ve chvíli, kdy jsem se znovu blížil k jeho rtům s úmyslem ukrást si další polibek, rozrazily dveře a dovnitř vešla malá oplácaná žena, zřejmě jeho matka, a hned začala láteřit, jaký je v naprosto čistém pokoji nepořádek. No dobře, úplně čistý nebyl, ale co čekáte od pracovně vytíženého člověka, stiženého utrpením povinnosti s názvem studium? Přesněji řečeno, láteřila, dokud si nevšimla, že v posteli jejího syna, skryté za závěsy se nachází o siluetu víc, než by mělo.

„Tomáši, ty sis přivedl slečnu do takovýho bordelu?! Děláš si srandu? Okamžitě vstaň a ukliď si to! Počkat…. Neříkal jsi, že máš přítelkyni. No, to je jedno, měl jsi nám říct, že tu někoho máš. A vypadni už z toho pelechu a ukliď to!“ vyrazila k posteli a zarazila se. Zřejmě jí překvapilo, že nikde nevidí válet se přinejmenším podprsenku a jakožto žena domácnosti, žehlící úplně všechno, nachází cizí pánské kalhoty.

Proklínal jsem se za svou pitomost. Říkal, že by ho rodiče zabili, ale já nebyl natolik při smyslech, abych jen otočil klíčem. Teď tu byla jeho maminka, brala moje věci ze země a šinula se přímo k nám. Děkoval jsem pánu bohu, že jsem byl aspoň tak prozíravý a oblíkl si trenky, když jsme skončili.

Jeho vyděšené oči našly moje. Naznačil, abych se schoval až po bradu. Měl jsem tedy dělat holku, jo? Fajn, bylo to kvůli němu. Zahrabal jsem se do peřiny a poslouchal, jak vylézá z postele.

„Prosimtě neřvi, právě usnula.,“ osopil se na matku a začal sbírat věci a ledabyle je házet do skříně, což jsem odtušil z faktu, že se zavřela necelé tři vteřin po tom, co se otevřela.

„Nebuď drzej!“ zvuk mlasknutí na jeho tvář, když ho uhodila, mi vypálil do duše otisk její ruky, jako bych dostal lepanec taky. Slabě bolestně jsem zakňučel, což byla osudová chyba.

„Tak spí, jo? A kdy nám ji představíš? A proč se u tebe válí klučičí oblečení, prosimtě?“

„Mami, jdi už, jo? Někdy ti ji ukážu, vážně spí, jen má nějakej špatnej sen,“ schválně minul odpověď na poslední otázku. Bál jsem se. Strach mi pulzoval žilami a srdce bilo tak hlasitě a zběsile, že ho musela slyšet i ona. Ne, určitě se to nedozví. Určitě to dokážeme skrýt na ten měsíc, než mu bude osmnáct. Zvláštní…. Taky mi mělo být osmnáct. Za měsíc. Začínal jsem mít zvláštní pocit, že něco není, jak má být. Proč mi připadal tak povědomý? Proč se jeho oči tak vesele leskly, stejně jako moje? Proč jsem na polštáři nerozeznával své vlasy od jeho? Ne, oh bože ne, musela to být jen náhoda. Vytřeštil jsem oči. Nemohli jsme přece být…..

„Chci ji vidět. Vidíš, už nespí.“ Usmála se a znovu se začala šinout k posteli a to z jediného důvodu. Ve svém zděšení z té možnosti jsem si, já idiot, sednul. Viděl jsem její ruku, chytající závěs i zoufalství v Tomášových očích. Viděl jsem překvapení, rozčilení a nepochopení v očích jeho matky, když mě uviděla; slyšel jsem koktání své lásky, že jsem jen kamarád a že jsem tu jen přespal; slyšel jsem nadávky a další mlaskavý zvuk, když se rozkřičela, že jí lhal a že je posranej buzerant a jestli jo, tak ať si nemyslí, že ho bude dlouho živit….. všechno jsem to zaznamenal, ale má mysl se upínala jen k tomu, že možná….

„Neměla jste dva syny?“ ozval jsem se a můj pohled byl zastřený.

Prudce se otočila. „Měla. Ale nedokázala jsem je vychovávat. Bylo to těžké, ale musela jsem dát jednoho adoptovat. Proč se ptáš?“

Nevěřícně jsem se rozesmál. Jednoduše proto, že jsem právě dělal orál…. Svému bratrovi. Proto byl tak stejný; proto jsem mu tolik rozuměl; proto on rozuměl mně.  Je vůbec možné, že jsem se zamiloval…. Do svého bratra?

Zmateně zamrkal, ale pak mu to asi také došlo, protože si přejel prstem přes rty, zrudl a rozplakal se. Chápal jsem to. Byl trošku víc emocionálně založený. Ne, že mě by se nechtělo brečet, ale nějak jsem to dokázal potlačit. Co jsem však nedokázal potlačit, byla touha utěšit ho. Zvedl jsem se a objal ho, stíhaje slzy z jeho sváří svými vlasy. Jeho – a vlastně i moje – matka na náš překvapeně zírala a nebyla schopná jediného slova.

„Lukáši?“ dostala ze sebe nakonec. Jen jsem přikývl a dál se věnoval svému bráškovi. Bylo to tak zvláštní. Já byl model a on studoval, já měl dlouhé vlasy a jemu trčely na všechny strany. On byl křehký a stydlivý a já drsný vyzyvatel. A přesto byl můj bratr.

Přesto jsme byli…. Dvojčata.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(assira, 9. 4. 2010 21:01)

To bylo úžasný, nádherná povídka. Ten konec byl dokonalý. Opravdu jsem hodně dlouho nic tak pěknýho nečetla. Obdivuji, že jsi dokázala vymyslet takovou zápletku. Opravdu okouzlující povídka!

No to me polejte

(sisi/ctenar, 22. 2. 2009 13:43)

N ofakt že jo studená sprcha!

..............

(.............., 13. 2. 2009 16:33)

hezoulinký !!! doufám, že bude pokráčko !!! mohlo by to být zajímavé podle toho jak to zajímavě skončilo

Jejky

(Keiro, 3. 2. 2009 23:59)

Tak to bylo úžasné, dokonalé. Já jsem se tlemila jako blázen. Dostal mě velikonoční králík s červenou hlavou. A samozřejmě veverka a dub. XD

Jinak moc hezoučké, ale nakonec mi bylo moc líto Tomáše, protože mi tak trochu připomíná mě. Ale to je jiný příběh.

Nádherná povídka. :D

Maudie

(Kira, 3. 2. 2009 23:32)

mě se tvůj názor náhodou líbí. a moc :D

....

(akyra, 15. 1. 2009 15:53)

já tě varovala abys netrhala partu xDD

Pche :D

(Maudie, 14. 1. 2009 16:17)

Já si říkala, že se tu můj názor nebude nikomu líbit :D

.....

(akyra, 11. 1. 2009 23:57)

Sašo komentář Maudie ignoruj a napiš pokráčko tenhle příběh si to fakt zaslouží

to akyra

(Maudie, 8. 1. 2009 16:50)

jo, to jsem... :D Ale za svým názorem si asi budu stát pořád...

Maude

(akyra, 8. 1. 2009 14:32)

prosím tě netrhej partu je sice fakt že by to takhle mohlo skončit,ale já jsem hrozně zvědavá jak se jeho mama s toho vykroutí a jestli vůbec ti dva spolu budou chodit. a ruku na srdce nejseš taky napnutá?

No nevím...

(Maudie, 7. 1. 2009 20:14)

Pravda, pokračování by si to "zasloužilo", protože je to fakt krásný. Ale já musím souhlasit s Kirou (tedy pokud už nezměnila názor, že). Myslím, že nic víc (a nic míň) by v této povídce být nemělo.

(je to jen můj osobní názor, tak mě tady neukamenuje nebo tak něco...)

...

(Dena, 6. 1. 2009 14:50)

To je úžasný... připojuju se, to si zaslouží pokračování

pokracovat

(Kiro, 5. 1. 2009 21:44)

tak tohle si jiste zaslouzi pokracko...kdybych mohl plazil bych se ti u nohou abys pokracovala...

...

(Chris, 4. 1. 2009 13:45)

Šmankote to bylo ..... krásný, krásný, krásnýý

Nezbývá mi nic jinýho než se připojit do demonstace za pokračování, a tudíž du s nadějí výkřikovat: POKRAČOVAT, POKRAČOVAT, POKRAČOVAT, ........

....

(akyra, 3. 1. 2009 19:53)

souhlasím s Aki tohle si pokračování zaslouží

A JO!

(Aki, 2. 1. 2009 21:14)

Prosím, tohle si pokračování zaslouží, vymysli něco!!

.....

(akyra, 2. 1. 2009 11:16)

tak to neberu!ty určitě na něco přijdeš.na tomhle téhle povídce je vidět, že zápletky zvládáš na jedničku.takže výmluvy neberu OK?

neeee

(Kira, 1. 1. 2009 16:43)

žádný nebude. necci tím kazit příběh. navíc vůbec nevim co by tam jako asi tak bylo? nemůžou být spolu protože 1. sou dvojčata a 2. pochybuju že by to jejich maminka překousla. a psát povídku založenou na tom jak studujou nebo se někde promenádujou popř. jak to tají a jestli teda budou spolu či nikoli je NUDA.

takže prostě NE

Nutno pokračovat

(Althalus, 1. 1. 2009 2:52)

Nezlob se na mě, ale musím se připojit k děvčatům. Tohle si prostě zaslouží pokračování.

....

(akyra, 31. 12. 2008 20:22)

ahoj Sašo komentík píšu na tenhle článek podruhé kvuli jedinému POKRÁÁÁÁČKO!!!!!!!!!Rozhodně nemužeš napsat tohle a pak říct že nenapíšeš pokráčko! ROZHODNĚ PROTESTUJI tak ho napiš OK?



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA