Žít dál
ŽÍT DÁL
Ohlušující rána. Srdce vynechávající jeden tep. Strach. Ne, panika. Zoufalý výkřik. Běh. Schody brané po dvou, někdy třech. Nedostatek vzduchu. Tělo poháněné představou nejhoršího. Třesoucí se ruka sahající po klice bráškových dveří….
Ze spodu se ozývalo tiché volání. Kdoví která sousedka zase zapomněla klíče nebo nesla rodičům buchty? Ruka mi zabloudila k ovladači. Přidal jsem hlasitost nějakému dílu Simpsnových, který už jsem stejně znal zpaměti. Televize přehlušila volání a zvonění.
Začínala být tma. Kde asi vězí? V té době mu bylo devět. Můj malý bratříček…. Jak moc jsem ho nesnášel…. Pořád mě otravoval, ve všem jsem mu musel ustupovat jen proto, že byl malý. A rodiče stáli vždy při něm.
Prásknutí dveří značilo, že se vrátili mí drazí, neustále naštvaní rodičové. Nesnášel jsem je všechny. Do jednoho. Snad jen kromě Mayujiho, našeho myšáka, který taky patřil bratříčkovi.
„Kiochi! Kiochi!“ maminka. To ona vždycky nadávala.
Neochotně jsem se odlepil od televize a sešel dolů. Čekala pod schody a v náruči držela mého spícího bratra. Na tváři jí zářil vražedný výraz.
„Proč jsi mu neotevřel?! Seděl přede dveřmi!“ tak o tohle šlo…. Maminčin mazánek zůstal venku….
„Neslyšel jsem zvonek….,“ vyrazil jsem zpátky do pokoje.
„Kam jdeš?! Ještě jsme neskončili! Žádná televize, počítač ani rádio! Celej týden!“ už to tu bylo zase. Zákazy, co stejně nic neřeší a nikdo je nedodržuje. Prásknul jsem za sebou dveřma a zatímco se mé tělo bořilo do peřin, zdola se ozýval klasický řev, že ona nový dveře platit nebude; fňukání probuzeného bratra a žalování matinky otci, který se ani neuráčil přijít mi vynadat taky.
Celá tahle rodina…. Měl jsem chuť povraždit je všechny. Je, nebo sebe. Nevím, co by mi pomohlo víc.
Vrazil jsem si sluchátka do uší a zahrabal se do peřin. Co jim na mně tolik vadí? Proč mě taky nemají rádi jako jeho?
Škola byla ještě horší. Fajn, možná by bylo lepší zabít sebe.
„Kiochi! Zase si hraješ na EMO? Co ty vlasy?!“ a pak salva smíchu. Jako pokaždé. Nechápu, co se jim na mých vlasech do půlky zad nelíbilo. Spousta anime postav má dlouhý vlasy a jsou to kluci. A ohledně toho černého oblečení…. Ne EMO, gothic, ale to oni nikdy nepochopí. Ani rodiče – ti by mě nejradši viděli v růžových volánkových šatech s velkou mašlí v hlavě.
Byl jsem tak rád, že konečně můžu vypadnout. Bylo mi jedno, že mám jít domů. Potřeboval jsem aspoň chvíli klidu, ne jen samé urážky ve škole a nadávky doma.
Zamířil jsem do parku se složkou v rukách. Miloval jsem kreslení. Uvolňovalo to, dávalo pocit, že pořád ještě není všechno ztraceno; že je důvod žít. Když už pro nic, aspoň kvůli snům. Sny…. To ony mě držely; dodávaly mi vůli zvládnout ještě ty poslední tři roky, co mě čekaly do dospělosti. Už jen tři….
Bezmyšlenkovitě vytvořené čáry, co se spojily v obraz kluka. Kluka nožem; kluka, co hodlá zabít. Hodil jsem papír do kabely a vyrazil k domovu.
Dalo se tomu říkat domov? Malý dvoupodlažní domeček, kde mě sekýrovali za to, že nepomáhám i za to, že pomáhám. Místo stejně chladné a prázdné jako opuštěná ledová kra na moři. Místo, kde nebyl prostor pro lásku, ani pro mě.
Vrznutí pantů. Prkenné, vyděšené kroky. Jeden, druhý, třetí…. Prázdná místnost. Nikde nikdo, jen závěsy na okně vedle dveří na balkon se smutně vlní. Těžké polknutí. Strach, strach, strach. Nic jiného, jen strach zaplňující tělo ledovým horkem a ticho, umocňující ho. Další krok blíž k balkonu. Hodiny tiše odpočítávají vteřiny, dělicí mě od dveří ven a pohledu dolů. Varovné blikání ICQ na počítači, jako by se mě celý pokoj snažil chránit před tím, co mě čeká.
Musím; musím jít dál a zjistit to….
„Jsem doma!“ vyrazil jsem pro rohlík, ale cestu mi zatarasil živoucí kombajn v podobě mé matky.
„Jdeš pozdě!“ zavrčela.
Protočil jsem oči. „Nikdo neřekl, že musím hned domů. Byl jsem venku,“ neměl jsem náladu se hádat. Vytáhl jsem láhev od svačiny, abych ji umyl, a s ní vypadlo ještě něco. Malý obrázek hocha s nožem.
Bohužel matinka byla rychlejší než já. „Tak tímhle se bavíš?! Okamžitě s tím přestaneš a začneš se pořádně učit!“ zaječela a rozcupovala to nejlepší, co jsem kdy nakreslil.
Prolila se mnou vlna vzteku. „Ne!“
„Cože?“
„Nepřestanu s tím!“
„Nebuď drzej!“ napřáhla se a vrazila mi facku.
„Nepřestanu, protože to je jediná věc, co mě opravdu baví! A už vůbec na to ani nepomyslím, přesně proto, že to chceš!“ sebral jsem rohlík a vyrazil do pokoje. Do pokoje, kde mě přivítala melodie „vláčku“ a můj malý bratr. Hodil jsem sebou na postel a vytáhl jedinou mangu, co se mi podařilo před matkou uchránit. Zbytek…. Se už teď nejspíš zpracovával na nové knihy z recyklovaného papíru. Měl jsem jich hodně…. Zbyla jedna.
Pohled, z kterého se chce zvracet. Jak se mu to mohlo podařit? Všude je zábradlí, ale on přesto leží dole v louži krve. Jak jen….? Nechci tomu věřit. Nemůžu. Můj malý bráška, kterého jsem tolik nesnášel…. Ten co ještě před chvíli hrál „vlak“…. Znovu schody brané po třech, jiné dveře a ruka na jejich klice, zima proudící venku, ale mnohem věší chlad uvnitř. V mém těle.
„Kiochi! Jdeme pryč, postarej se o Mikiho!“ otec. Tentokrát jeho hlas, který o mě projevoval aspoň špetku zájmu, když se to týkalo hlídání bráchy.
„Jo….,“ moje mrzutá odpověď a pak už jsem zase myslel jen na tu čáru uprostřed papíru.
„Kiochi….,“ ozvalo se tiše, sotva utichl randál, co vydávalo naše auto.
„Co je, Miki?“
„Pojď se dívat na hvězdy!“ nadšení v jeho hlase mě odrazovalo víc, než hvězdy samy o sobě.
„Nevidíš, že kreslím?“ zvedl jsem se a sešel dolů pro pití. Chvíli jsem tupě zíral do prázdné lednice a pak….
Ohlušující rána….
Hvězdy…. Vždycky je miloval a nakonec kvůli nim umře….
„Miki!“ bezmocný výkřik a ztuhlé pajdání k jeho tělu.
„Kiochi….,“ tichá odpověď. Kleknutí na tvrdé dlaždičky, slzy na tvářích, prázdno v duši. „Miki….,“ pohlazení po tmavých rozcuchaných vlasech.
„Kiochi…. Jaké to je…. Políbit někoho?“
„Však…. Se to dozvíš, až budeš starší….,“ nesmyslné huhlání, zatímco jeho oči ztrácejí lesk. Snaha nepřipustit si možnost, že by mohl umřít, přestože opak je téměř jistý. „Miki…. Neumírej…..,“ mé rty na těch jeho. Aspoň poslední přání mu splnit.
„Je to…. Zvláštní….“ Vyčerpaný úsměv, pomalé zavírání očí….
Komentáře
Přehled komentářů
Pěkné! Ten konec trochu zvláštní. Mám strach, co se s ním stane! :(
:D
...
(haru, 11. 10. 2008 8:41)to bola sila...neviem čo povedať, mno jo- ten koniec, máš pravdu trochu divný. Koľkože to mal ten malý? 9...no nič ale inak fakt dobré, človek sa v tom normalne vidí(miestami)...aj keď to je vlastne trochu smutné
A sakra...
(Keiro, 6. 10. 2008 18:12)tak tohle mě fakt dostalo. Hodně dobrý příběh, dost realistický, co se týče pocitů patnáctiletých kluků. Škoda, že to muselo dopadnout takhle. Ale doufám, že se aspoň poučí ze svých chyb.
Hmm!!
(Aki, 31. 12. 2008 0:28)