Suki na mono wa Suki dakara Shouganai
Suki na mono wa Suki dakara Shouganai
Sora to Sunao no parto
S úsměvem vyhlédl z okna. Cesta ubíhala zoufale pomalu, ale zdálo se, že on si ji užívá. Vypadal sladce. Obdivuhodně dlouhé vlasy pro jednou opět svázal do drdolu a na červené stužce pečlivě vytvořil mašličku. Sledoval, jak se za proskleným otvorem ve stěně vlaku míhají pole a lesy střídané silnicemi plnými aut.
Jak to bylo dlouho, co jsme naposled někam společně vyrazili? Možná kamsi do parku s Matsurim a Sei, ale sami…. Snad nikdy. Natáhl jsem se a jemně pohladil jeho nadšenou tvář. Téměř jsem se ho nedotkl, přesto překvapeně ucukl. O vteřinu později překvapení opět nahradil úsměv. Chytil mě za ruku, stále nataženou k němu, a sevřel ji ve svých dlaních. Kdybych se tak od něj dokázal odtrhnou, ale nešlo to. Hypnotizoval mě. Leskem v jeho nádherných očích; mírnou vlnkou jeho rtů, jíž mi dával najevo, že se cítí stejně krásně jako já; celým jeho tělem. Nemohl jsem si pomoct. Kdo by dokázal snést ten pohled? V tu chvíli jsem opravdu uvěřil, že mi už odpustil. Konečně. Po tolika letech….
Oplatil jsem mu úsměv veselým úšklebkem a přesedl si k němu. Roztomile se začervenal, když jsem ho přitáhl k sobě a objal. S radostí jsem z hlavy vytlačil obraz rudého měsíce a nahradil ho obrazem jeho tak, jak byl teď. Letmá vzpomínka na Yoru mě donutila pocítit vděčnost. Díky němu a Ran jsem se mu mohl tahle přiblížit. Už je to dávno, co odešel. Je vůbec možné, že byl někdy skutečný?
„Na co myslíš?“ krásně hluboký hlas mě vytrhl ze vzpomínek. Usmál jsem se a naklonil k němu, ale on se odvrátil. Cosi hnusného mě udeřilo do srdce. Udělal jsem mu něco?
„Stalo se něco, o čem bych měl vědět?“
Zavrtěl hlavou. „Jsem rád, že jsme spolu.“
„Já taky,“ chtěl jsem to říct, ale ta slova nevyšla z mých úst. Byl jsem vlastně doopravdy rád, že jsem s ním? Přestože se to všechno stalo tak dávno, pořád mě to v noci budilo ze spaní a přes veškeré jeho přesvědčování, že se opravdu nic neděje jsem měl občas pocit, že na mě stále hledí tak jako tehdy. Tak chladně, nenávistně proto, že vytvořil Ran kvůli mně. Proto, že já měl Yoru. Proto, že já ho nedokázal chránit sám. Nechtěl jsem věřit tomu, že to v něm stále zůstává. Nechtěl jsem věřit tomu, že jediný způsob, jak ho těch vzpomínek zbavit, je zmizet z jeho života.
„Nemohl bys jednou vypnout mozek a jen si užívat?“ zabručel rozmrzele. Potřásl jsem hlavou. Měl pravdu. Proč by tu teď se mnou byl, kdyby mě stále nenáviděl? Soro, ty blázne….
„Kam to vlastně jedeme?“ už dlouhou dobu mi to vrtalo hlavou, ale až teď jsem se odvážil zeptat. Byla to asi hodina, co mě naložil do vlaku, posadil do kupé a odmítal mi říct, kam se to vlastně snažíme dostat. Čím déle jsem o tom přemýšlel, tím mi to připadalo podezřelejší a tím míň mě bavilo snažit se na to přijít. Nakonec jsem rezignovaně zapadl zpátky do sedadla a nechal se odvážet vlakem do neznáma.
„To je překvapení!“ zašklebil se na mě, natáhl se přes všechny sedačky a položil mi hlavu na klín. Zmateně jsem zamrkal. Předtím mě nenechal na něj sáhnout a teď….
„Chtěl jsi to udělat ne?“ zahihňal se a obtočil mi paži kolem krku, čímž mě donutil sehnout se k němu. Skoro jsem se ho dotkl rty, když mi v tom další vzpomínka zabránila. Yoru…. Kolikrát jsi tohle udělal Ran? Odtáhl jsem se s pocitem dokonalého pokoření a viny. Copak ho nedokážu ani políbit? „Promiň…,“ špitl jsem a on jen zavrtěl hlavou. „To nevadí…. Máme spoustu času. Hned tak tam nedojedeme,“ usmál se a zatáhl za jeden konec stužky, čímž rozvázal mašličku a nechal své nádherné vlasy splynout přes ramena a záda v celé jejich délce až ke kolenům. Nemohl jsem tomu odolat a on se potěšeně usmál. Zatáhl jsem závěs na dveřích našeho kupé a přitáhl ho k sobě. Opravdu - miluju ho, nedá se nic dělat.
*** ->sukisyo<- ***
Nanami to Shinichiro no parto
„Usměj se.“
„Co?“
„No tak, usměj se!“ pobídl mě a lehce do mě šťouchl. Stáli jsme společně na mostě někde uprostřed města a sledovali plynoucí vodu. Nevím, proč chtěl jít sem, ale ať už byl důvod jakýkoli, stáli jsme tam a on do mě pořád ďoubal a opakoval tu jednu větu. „Pořád se jen mračíš, copak je tak těžké se usmát?“
Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se. Víc jsem ze sebe nezvládl vymáčknout. Ta voda byla prostě až moc nostalgická. Vracela vzpomínky a ne jen ty krásné. Jak krutě mi připomínala, kolikrát jsem mu ublížil; kolikrát jsem mu nevěřil a přitom měl vždycky pravdu. Jak je to dlouho, co jsme naposled viděli Soru a Sunaa? Existují stále Ran a Yoru? Vždycky jsem ho zraňoval kvůli nim dvěma. Mohl jsem vůbec doufat, že mi to jednou opravdu odpustí?
„Nepřemýšlej o nich, jsou v pořádku. Teď jsme tu jen my dva,“stulil se mi náruči a já ho pevně objal. Věděl jsem, že si to niky nepřestal vyčítat, přestože jsem ho tolikrát ujišťoval, že to není jeho vina. Pořád tvrdil, že kvůli němu se dostali Sora a Sunao pod ruku Aizawovi. I kvůli tomu v ně oba tolik věřil; aby nemusel myslet na to, že jestli se jim ještě někdy něco stane….
Políbil jsem ho do vlasů a stočil pohled zpátky k řece. Byla tak velká, plynula tak pomalu…. Ne, některé rány čas nikdy nezhojí. Sunao…. Jizva vytvořená tím nožem byla ještě stále hodně zřetelná.
„Nanami….“
Zvedl ke mně tázavý pohled nádherných modrých očí. Chvíli jsem do nich jen hleděl a nedokázal se odtrhnout od těch oceánově zbarvených posmutnělých hloubek. „Není to tvoje vina,“ přitiskl jsem ho ještě blíž a sklonil se k němu. Byl tak roztomile malý a jeho dívčí obličej, lemovaný vlasy, výjimečně rozpuštěnými, se smál, přestože on sám mlčel a uhýbal pohledem, ve kterém se zračila bolest.
„Shinichiro…,“ umlčel jsem ho dřív než dokázal cokoli říct. Nechtěl jsem slyšet omluvy, slova jako „kdybych neodešel nikdy by se to nestalo“; nechtěl jsem poslouchat, jak se obviňuje ze všech těch věcí, přestože ví, že i kdyby to neudělal, Aizawa by si našel jiný důvod, proč ty dva unést. Chtěl jsem, aby byl chvíli tiše a zůstal v mém objetí.
Odtáhl se a opřel se o zábradlí. „Proč je všechno tak těžké?“ zamumlal tiše, očima provrtával asfalt na silnici. Jeho tvář brázdil tak bolestný výraz, že jsem měl chuť odpovědět mu něco jako „Proč jsi tak citlivý? Proč bereš všechnu vinu na sebe? Copak jsi to byl ty, kdo je mučil? Kdo Sunaa topil a Soru pálil?“, ale nemohl jsem. Zakázal jsem si to už ve chvíli, kdy se ta myšlenka zrodila. Znovu bych mu ublížil; znovu bych ho donutil prožít ve vzpomínkách všechno to, za co se nenáviděl. Jak kdyby už teď nebyl uvržen do děsivé minulosti.
„Nanami, odpusť mi….“
Pousmál se. „Ne, odpusť ty mě, Shinichiro.“
Znovu jsem se k němu natáhl a chytil ho za bradu. Znovu jsem ho políbil a znovu objal. Znovu jsem propletl své prsty s jeho a znovu ho odvedl domů jako svého milence. Propadl jsem mu. Co se dá dělat…?
*** ->sukisyo<- ***
Ichikawa to Nagase no parto
Zhluboka jsem se nadechl vlhkého vzduchu. Byl tak úžasně těžký a provoněný létem, lesem a deštěm. Celý zmáčený jsem ležel v trávě a on seděl vedle mě s tím svým mírným tajemným úsměvem. Vypadal tak nádherně a já znovu pochopil, proč ho tolik miluji. Vím, nezačalo to nejlíp. Jeho otec na něj měl až moc velký vliv, ale když konečně pochopil; když otevřel oči a poprvé i svou náruč mně….
Letmý dotek jeho prstů na mém těle mě rozechvěl. Spokojeně se usmál a položil se na mě. Objal jsem ho a vydechl mu do ramene, když mi proklouzl rukou pod zmáčené tričko.
„Buchou…,“ vmáčkl jsem paže mezi naše těla a odstrčil ho od sebe. Trochu se nadzvedl, takže nade mnou klečel, ale stále moc nebezpečně blízko. Sklonil se ke mně a políbil mě. Lehce, jemně, něžně. Dokud jsme nezačali být spolu, nedokázal jsem si představit, že líbá tak úžasně. Má fantazie nebyla zrovna neplodná, ale o tomhle jsem nikdy ani nesnil. Možná, že tehdy bylo až moc věcí, o kterých jsem musel přemýšlet a nezbýval čas na vymýšlení co by kdyby.
Tehdy, když se svým otcem testoval bůh ví co na Sora-senpai a Sunao-senpai…. Nevěřil jsem tomu, když jsem se to dozvěděl, přesto…. Doufal jsem, že to bylo jen kvůli tomu, že ho otec nutil; doufal jsem, že se změní.
„Gaku,“ zašeptal mi těsně vedle ucha a já měl pocit, že se snad nikdy nepřestanu chvět. Cítil jsem, jak se červenám a on to umocnil ještě tím, že velice pomalu přenesl část váhy dopředu a tím se ke mně ještě víc přitiskl. „Teď nepřemýšlej.“
Opět se trochu odtáhl a posadil se na mě. Tiše jsem zasténal. Co to se mnou dělal? Jak to, že mu stačilo jen chytit mě za ruku a já už se cítil tak…. nádherně? Za celou tu dobu, co ho znám, kolikrát jsme byli spolu sami? Jak se mi vlastně podařilo zamilovat se do něj? Natáhl jsem ruku a sundal mu brýle. Bez nich vypadal ještě líp. Mnohem otevřeněji, příjemněji než za těmi chladnými obroučky; než za odtažitými sklíčky.
„Buchou….“
„Šššš…,“ znovu mi vtiskl polibek. Objal jsem ho kolem krku a přitáhl k sobě. Nedokázal jsem mu odolat. Jeho slovům, jeho tělu, jeho chladnému způsobu lásky. Chladnému a přece tak…. nevěděl jsem, jak to popsat. Na okamžik se náš polibek prohloubil, ale to jen zhoršilo moje myšlenky. Přetočil jsem se pod ním na bok a schoulil se do klubíčka. Byl jsem šťastný, ale jedna maličkost mi chyběla. Nikdy to neřekl. Nikdy jsem ho neslyšel říct, že by mě potřeboval, že by mě miloval. Třeba jen trochu. Objímal mě, líbal mě, ale neřekl to. Nikdy.
„Zase přemýšlíš?“ jemně mi otočil hlavu a letmo se dotkl rty mého čela. S lehkým úsměvem, v němž se zračila i trocha nejistoty, se překulil do mokré trávy vedle mě a schoval mě v náruči. „Neublížil jsem ti?“
Zavrtěl jsem hlavou s obličejem zabořeným do jeho hrudníku. Kdyby jen řekl…. Řekni to, prosím, jen jednou…. Řekni to, Kai.
„Tak co se stalo?“ v jeho hlase zněla starost. Toužil jsem smýt ten smutek z jeho tváře tak, jako déšť, smazat pocit viny z jeho srdce, ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem nic říct ani udělat. Promiň mi….
Zabořil tvář do mých vlasů. Cítil jsem jeho zoufalství, jeho potřebu udělat pro mě cokoli. Věděl jsem to. Miloval mě, přestože to nikdy neřekl a teď jsem byl na řadě já s mými slovy.
„Miluju tě, Kai.“ Tak moc tě miluju….
*** ->sukisyo<- ***
Ran to Yoru no parto
Prohrábl jsem si vlasy a s povzdechem zavřel oči. Nechal jsem Sorovo tělo padnout na postel a přemýšlel. Ran…. Jak dlouho jsme se neviděli? Přestože Sunao ležel jen kousek ode mě, nedokázal jsem k němu jít a donutit ho probudit v sobě Ran. Ani jsem nevěděl proč to vlastně nechci udělat. Toužil jsem ho vidět, ale….
„Ran…,“ zašeptal jsem do ticha toho pokoje. Co se stalo, že jsem se na něj nebyl schopný podívat? Tolik mi na něm záleželo a přece….
„Yoru?“ ozvalo se stejně tiše z protější postele. Zvedl jsem své – jeho – tělo z pohovky a dvěma kroky překonal tu vzdálenost mezi námi. Otočil se a upřel na mě nejistý pohled těch nádherných rudých očí. Vzpomněl jsem si, kdy jsem je viděl poprvé. Byli jsme tak malí a já ho chtěl chránit…. Ne, to Sora chtěl chránit Sunaa.
Odmítal jsem věřit, že jsme jen něco jako vedlejší produkt; uměle vytvoření, aby dokázali snést to, co jim tam dělali. Věděl jsem, že to tak je, ale nechtěl jsem si připustit, že Ran; že i já nejsme skuteční. Měl pravdu, byli jsme odrazem toho, co opravdu cítili. Jak mohl Sunao tvrdit, že Soru nenávidí, když ho miloval tak, jako Ran miluje mě?
Prohrábl jsem mu dlouhé prameny růžových vlasů - Sunaových vlasů. Ne, teď nebyl čas zabývat se minulostí. Teď jsme to byli já a on, ne Sora a Sunao. Nesměl jsem na něj hledět skrz ty dva. Byl to on, Ran, a jeho bych měl vidět, přestože sdílí tělo s jiným.
„Yoru…,“ mluvil tak tiše, tak nejistě, jako bych mu znovu ublížil. Jako tehdy, když jsem místo něj líbal Sunaa. Jak to bylo těžké. Stejné rty, stejné tělo a přesto jiná osoba. Ran…. Co vlastně jsme? Proč žijeme jen po nocích? Proč si svou chviličku spolu musíme tak těžko vybojovávat? Proč nás sebemenší vyrušení uvrhne zpátky do pozadí? Naposled když jsme byli opravdu spolu, říkal jsi, že sněží. Jak je to dlouho? Sakury už znovu opadaly a za celou tu dobu….
„Yoru, jsme tu jen my, že ano, Yoru?“ seděl na okraji postele a posmutněle sledoval mě, klečícího před ním. „Nejsou tu ti dva, vidíš jen mě, že ano, Yoru? Řekni, že ano!“ zakřičel zoufale. Bolelo to slyšet znovu ta slova. Ne, neviděl jsem jen jeho. Věděl jsem, že Sora skrz mě cítí Sunaa a Sunao skrz Ran Soru. Vždycky tu ti dva byli. Nikdy nezmizeli, nikdy jsme nebyli jen my dva.
„Ran…,“ trochu jsem se nadzvedl a chytil jeho tvář do dlaní. „Neplač, Ran….“ Nikdy to nepochopíš, ale nemohu ti to vysvětlovat. Chceš, abych viděl jen tebe a přitom i ty sám cítíš, že oni stále zůstávají. Ani ty nevidíš jen mě a o to víc si přeješ, aby tu nebyli. Budou tu navždy, Ran, to my časem odejdeme. Nedokážeme je úplně přemoct.
Políbil jsem ho na čelo a uložil zpátky do postele. Dnes nebyl ten správný čas dělat něco víc. Bylo až moc myšlenek; až moc vzpomínek na to, abychom mohli prohloubit ten okamžik; abychom mohli zopakovat tu noc.
„Obejmi mě, Yoru…,“ zamumlal do polštáře. Ochotně jsem se k němu natáhl a splnil jeho přání. „…. A nikdy mě neopouštěj.“
Pousmál jsem se jeho slovům proneseným v polospánku, znovu ovládaném Sunaem. Přece jen Soru miloval. Ať tvrdil cokoli, polovina jeho srdce patřila díky Ran mně, polovina Sorovi. Potřásl jsem hlavou a vylezl na postel za ním. Přitáhl jsem si ho do náruče a znovu políbil na dobrou noc. Už zase jsem přemýšlel o nich dvou. Zlobil by se, kdyby to věděl. Byl tak citlivý, křehký…. A proto jsem ho miloval.
*** ->Suki na mono wa Suki dakara Shouganai<- ***
Komentáře
Přehled komentářů
Wau tak tohle opravdu něco, tyhle povídky se ti oprvdu moc povedly. moc se mi to líbilo
O....O
(Broskynka, 3. 7. 2009 13:34)pekne s to čítala .. mám rada toto anime xD... heheheh nemám čo dodať proste bolo to kawai xD tá prvá sa mi páčila asi najviac xd.. neviem ... všetky sú dobré xd
Pěkne
(Memphis, 28. 6. 2009 19:00)Opravdu velice povedené. Čte se to velice pěkně. Nemohu nic vitknout.
úžasný *jen zírá*
(Mysticia-sama, 15. 10. 2009 17:11)