Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vánoce

6. 5. 2008

Vánoce

Změnil ses. Býval jsi hravý, usměvavý, pořád jsi měl tolik energie. Teď jen pláčeš do potemnělého pokoje a tvé vzlyky se odráží od stěn v nekonečných ozvěnách.

Je tu prázdno. Nikdo, kdo by tě zachránil. Jsi sám. Se svým smutkem a vzpomínkou na chvíli, kdy jsem tě opustil. Kdy jsem utekl a nechal tě tam. Ale já nechtěl. Stejně mě neposloucháš. Ani Rana.

Je v tobě. Víš to, ale nechceš o něm ani slyšet.

Chtěl jsem být s tebou. Neplakal bys. Usmíval by ses, přestože bychom oba byli zavření v místnosti se zamřížovaným oknem. Smál by ses, protože bys nebyl sám. Nedokážu se ti omluvit tak, abys mi odpustil. Vím, že neodpustíš.

Neměl jsem tě tam nechávat. Jsi teď takový kvůli mně.

Jsi sám. Naproti je jen prázdná postel. Vzpomínáš, jak jsme tu byli spolu. A přitom mě začínáš nenávidět. Protože jsem tě tu nechal. Protože jsem utekl bez tebe.

Ale možná…. Kdybych tu zůstal, jednou by ses přestal smát. A samotnému se utíká líp. Navíc, pomáhá ti přece Ran. Ten by tě vedl a ani by tě nezdržoval.

Pořád ta samá místnost. Kolik už je to let, co jsi tu sám? Nepočítáš to. Na třech měsících jsi přestal. Stejně ti to přijde jako celý život.

Prázdná postel v rohu. Spávali jsme tam spolu, když jsme se báli a byla nám zima.

Rudý měsíc jako tehdy. Voda kape z vlhkého stropu. Běžíš. Jen růžové vlasy se zalesknou v zatáčce. Už nebudeš sám. Utíkáš, kam ti říká Ran. Za Yoru. Abys byl znovu s ním, abychom byli spolu.

Potemnělá místnost s jediným oknem. Obě postele prázdné. Utekl jsi před samotou, ale před vzpomínkami utéct nedokážeš. Ani před sebou.

Ty sám, tvé já, pořád zůstává v té tmavé místnosti. Pořád jsi uvnitř.

 

 

„Sunao?“, hlesl Sora směrem ke svému spolubydlícímu.

„Hmm?“,ozvalo se z protější postele. Nebylo to jen obyčejné zamručení. Šlo v něm slyšet něco víc.

„Můžu si lehnout k tobě?“, Sora se snažil skrýt strach, který ho naplňovat. Právě si totiž vzpomněl na dětství. Možná to bylo kvůli tomu měsíci, který rudě zářil oknem, možná jen nějaký proud myšlenek přivolal zpět tuto vzpomínku.

„Bojíš se?“, znělo to mile, přestože v tom byl cítit náznak chladu. Sora jen přikývl a už se zavrtával pod Sunaovu peřinu.

 

 

Někdo s ním zatřásl. „Tak už vstávej, přijdeme pozdě!“, rozmrzele otevřel oči. Ležel vyvalený v Sunaově posteli, shrnuté prostěradlo ho nepříjemně tlačilo do zad.

Sunao s ním znovu mocně zatřásl.

„Vždyť už jdu….“, zabrblal Sora a odploužil se do sprchy, stále ještě v polospánku. Poslední noci nespal dobře. Pořád se mu ve snu zjevovaly útržky vzpomínek z té noci, kdy opustil Sunaa. Proto nechtěl spát sám. Navíc, ale to si nechával pro sebe, mu byla Sunaova těsná blízkost příjemná. Občas se přistihl, že ji i vyhledává. V takových chvílích se raději rychle stáhl, než aby udělal něco, čeho by litoval. Doufal, že si toho Sunao nevšiml. Přece jen, ještě nedávno si zrovna blízcí nebyli, tak proč by ho teď měl mít o tolik raději, aby si ho pustil k tělu? To, že mu občas dovolil spát u něj, vnímal Sora spíš jako smilování se nad ním. Nic jiného od Sunaa nečekal.

Už o něco probuzenější vylezl ze sprchy s ručníkem kolem boků a začal se soukat do nového kostýmu. Nápad s Valentýnskými andělíčky se ujal až moc snadno. Ale teď se neměli jen spouštět po laně do oken, tentokrát měli šplhat větracími šachtami. Byly totiž vánoce. A vzhledem k tomu, že jediné, co připomínalo aspoň trochu komín, ústilo do kuchyně, rozhodli se použít raději ty šachty.

Za několik minut už v obleku Santa Clause i se Sunaem lezl do prvního pokoje. Za sebou táhl velký vak plný dárků, který mu Sunao ještě postrkoval, takže mu co chvíli nějaký dárek zavalil nohu. Tlumeně klel, zatímco prolézal rourami, aby pak pomocí rybářského prutu spustil malý, modrou stužkou převázaný, balíček, do pokoje Nagaseho. Ani v nejmenším nepochyboval, že byl od Ichikawy.

Někde by tam měl být i ten můj…. Využil své role Santy, aby mohl svůj dárek Sunaovi anonymně předat. Nebo…. Anonymně moc ne. Věděl, že až to Sunao rozbalí, bude mu jasné, že je to od něj. Nikdo jiný by mu nedal k Vánocům sponečky s kytičkami stejného odstínu růžové, jako byly jeho vlasy. Aspoň si to myslel.

Proplazili se snad celým labyrintem větracích chodeb, než konečně spustili poslední objemný balíček na Nanamiho stůl. Byl zabalený do červeného balicího papíru s potiskem sobů. Takový ten obyčejný, laciný balicí papír. Přes něj visela rudá stuha, která na papíře téměř zanikala.

Až kolem podvečera se konečně dostali zpátky na svůj pokoj, aby si taky rozbalili svoje dárky.

Sunao trochu znechuceně nakrčil nosík nad sponečkami, ale to Sora čekal. Kdo by se taky netvářil znechuceně, když dostane k Vánocům sponečky jak tříleté dítě, navíc jako holčička. Nakonec se mu podařilo vykouzlit aspoň trochu milý úsměv, až ho Sora musel vážně obdivovat.

„Opravdu děkuju.“, pokusil se udržet úsměv ještě chvíli, než krabičku odložil na noční stolek. Sora jen přikývl a vysoukal z balíčku nedefinovatelného tvaru cosi. Opravdu se to na první pohled nedalo popsat jinak. Pochopil, co to má představovat až ve chvíli, kdy to z balíčku vytáhl celé a naskytl se mu pohled na tmavě modrý svetr, tak o dvě nebo tři čísla větší, než by měl být.

Pousmál se. „Víš, Sunao, je to krásný….“, tak napůl to myslel upřímně, ale asi vážně jen napůl. Přesto si ten svetr na sebe natáhl. V ramennou mu trochu přečníval a dlouhý byl skoro po kolena, ale jemu se líbil. Protože byl od Sunaa. Protože nečekal, že od něj něco dostane.

Zvedli se oba zároveň. Pousmáli se na sebe a vydali se do jídelny. Měli tam mít společnou Vánoční večeři, celá škola. Všichni ověšení všemožnými drobnůstkami, které dostali. Smáli se na sebe, štěbetali ve skupinkách nebo jen tak seděli v párech, zatímco se jim na hlavy pomalu snášely uschlé lísky plevelu, kterému se jinak říká jmelí.

Najednou k nim přiběhl Ichikawa, za ruku táhl Nagaseho a ve tváři měl víc než šťastný úsměv. „Sluší vám to!“, pochválil svetr a sponečky, které si nakonec Sunao vzal, ale jen ze slušnosti.

„Tobě taky.“, odvětil Sora a pohled mu padl na černobílou šálu, omotanou kolem jeho krku. Nagase se jen usmál a nechal se zase odtáhnout pryč.

Sora se rozhlédl po přeplněné místnosti. „Najdeme nějaký volný stůl?“, obrátil se na Sunaa a se znechuceným výrazem mu z vlasů vytřepal jmelí. Podařilo se jim totiž zastavit se přímo pod jedním z trsů té otravné, zelené rostliny.

„Možná.“, Sunao napřed přejel pohledem mezi všemi lidmi a pak znovu stočil růžová očka k Sorovým modrým. Díval se do nich dlouho. Tak dlouho, že si Sora myslel, že ten pohled už nevydrží, když Sunao konečně sklonil hlavu ke straně a přivřel oči ve zkoumavém výrazu.

Pak se z ničeho nic natáhl a na okamžik přitiskl rty na Sorovu pusu. „Příště mi to řekni dřív, než na to přijdu sám….“, pousmál se a pak vzhlédl, když na něj znovu spadl lístek. „Pitomý jmelí….“, zašeptal a odvedl Soru ke stolu, u kterého zrovna posedávali Ichikawa s Nagasem a hlasitě probírali, jak spolu stráví Vánoční prázdiny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

jjjjjjjjjjj

(suzu-chan, 25. 2. 2009 20:34)

Kdyby si na ně ještě něco vymyslela byla bych hroooooooooooooozně ráda XD .

honto ni

(Kira, 10. 2. 2009 14:53)

suzu-chan? opravdu oblíbený? taky je mám ráda tak.... ti na ně ještě něco vymyslím jestli chceš ^-^

kawai

(suzu-chan, 9. 2. 2009 20:30)

Můj oblíbený pár mooocinky kawai povídka

super :)

(Amanda, 21. 10. 2008 19:17)

Máš dobrej styl psaní, líbí se mi to xD Du číst dál xD

děkujííí

(šáša, 13. 6. 2008 19:18)

to je aspoň kritika. děkuju moc ^.^ mě to tak taky připadá, jenže já taky nevim na co čekám.... nevim, je to takový.... podivný. psáno z náhlého popudu, vymýšleno v průběhu.... možná na to kouknu a udělám verzi 1.2 ^.^

jinak tě vítám na mých příšerných stránkách ^^

.......

(jun...sss, 11. 6. 2008 16:47)

Nechápu proč Sunao ohrnuje nos nad sponečkami on v nich musel vypadat naprosto kouzelně narozdíl od Sory v modrém světru.
Zajímalo by mě co dostal Nanami *velmi zvědavý pohled* a celkově se divím že dostal jen jeden dárek :)

Povídka je celkem pěkná, měla jsi dobrý nápad s těmi vánocemi (uplně si dovedu představit že by jejich miloučký , blonďatá kamarád vymyslel něco podobného:))
Jen mi to připadá hrozně neukončený. Jako bych celou dobu na něco čekala a nakonec nic..