Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nic

12. 6. 2009

Nic

 

            Zavřel oči a povzdechl si. Obláček páry, jež se mu vyhrnul z úst s tím jemným výdechem zmizel stejně náhle jako se objevil. Proč? Proč to udělal? Proč nedokázal zabránit sám sobě…. Nezáleží na tom. Nejde o to, co se stalo. Jde o to, co se teprve stane. Bude ho nenávidět, přehlížet, už nikdy se na něj nepodívá s tím milým úsměvem, jež tolik miloval. Vždycky ho zahřál, rozveselil a přitom to byl jen úsměv. Hloupý lehký úsměv na tváři toho druhého; toho, jež si vybral; toho, jež teď možná ztratí. Možná? Hlupáku. Jaká myslíš, že je šance, že se vrátí jako přítel po tom, co jsi udělal?

Přitáhl si kolena k bradě a zadíval se přes ně skrz dlouhé  vlasy do tmy. Neodpustí mu.  Nikdy. Ani sám sobě nebude schopný odpustit. Jak se mu teď bude moct podívat do tváře? Jak na něj bude moct mluvit, když…. Sáhl po telefonu a váhavě naťukal jeho číslo. Co by měl říct? Že ho to mrzí? Že se omlouvá? Ta slova by stačila, kdyby se pohádali, možná kdyby mu způsobil nějaké problémy, ale ne když…. Když ho…. Když ho donutil k TOMU. Byl naštvaný sám na sebe, že nedokázal odolat. Copak nevěděl už od začátku, že to tak dopadne? Věděl, ale nechtěl si to připustit. Jako obvykle. Tak…. sobecké.

Zahodil telefon a prohrábl si rukou vlasy. Nemá to cenu. Tohle nedokáže. Jak by mohl…. Ne, nechci to vidět znovu! Letmá vzpomínka na přítelovu tvář smáčenou slzami. Smutku? Bolesti? Překvapení? Netušil. Nečekal jsi to. Věřil jsi mi. Věřil jsi, že to dokážu přemoct. Selhal jsem. Odpusť…. Neodpustí. Nikdy. A proč taky? Nemá důvod. Zradil ho, zklamal. Nevěděl, co z toho je horší a snad raději ani vědět nechtěl. Copak…. Copak tohle někdo udělá příteli?

Prázdný pohled máčený slzami upřený do prázdna a naděje na nápravu uhasínající jako oheň ve starém opuštěném krbu. Nechápal se. Ani tehdy, ani teď. Jediné, čím si byl jistý bylo to, že nic nebude jako dřív. Kvůli němu. Zničil to. Zničil všechno, co měli a ještě z toho vyšel se samolibým úsměvem. Nezajímal se o to, jak se cítí on, důležité byly jen jeho vlastní pocity. Jak hnusné to od něj bylo, ale teď už je pozdě. Nezmůže nic. Nic… nic….

„Nic…,“ zašeptal sotva zřetelně do prázdna pokoje. Vzlyky ochraptělý hlas se ozvěnou odrážel od stěn. Nenáviděl se. Tak moc se nenáviděl, ale nedokázal udělat ten jediný krok. Nemohl. Kvůli němu. Poslední, co ho s ním spojovalo byl ten slib. Slib, že si neublíží; že nebude chtít umřít. Tak rád by ho teď porušil, ale copak mohl? Mohl vůbec tak jednoduše přetnout poslední pouto, přestože možná bezcenné? Ne, nebylo bezcenné. Záleželo mu na něm už jen proto, že ukazovalo jeho city. City v době, kdy ho ještě nezranil; kdy byli nerozluční přátelé. Nemohl ho jen tak zahodit. Kvůli němu. A kvůli sobě.

Jak dlouho to bylo? Týden? Měsíc? Několik dní? Od té doby čas splýval v jedinou šmouhu. Už ho nedokázal sledovat tak, jako dřív. Nebylo nic, pro co by žil. Ztratil to poslední…. To, co ho drželo nad vodou. A proč asi? Jsi takový hlupák?! Můžeš si za to sám! Já vím…. Vím to…. Chtěl plakat. Tak zoufale moc chtěl, ale nedokázal to. Slzy stály v jeho očích, avšak nestekly pryč. Drtilo ho to. Kdyby dokázal plakat; dostat to ze sebe aspoň nějak…. Ulevilo by se mu, ale on to nedokázal. Tak jako tehdy. Nedokázal nic. Vůbec nic. O to to bylo horší. Téměř umíral bolestí uvnitř, pukal někde od prostředku jeho hrudníku, a přesto nemohl. Nemohl setřít ani tu jedinou hloupou slzu z vlastní tváře.

Jak beznadějné….

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(haru, 15. 6. 2009 19:56)

Krásne, skvelo opísané emócie, ostatne na to si ty expert...prepáč, že nepíšem moc komentov, ale nikdy neviem čo napísať O.o gomen

. . . .

(Walentine, 13. 6. 2009 8:05)

Líbí se mi to... Jeho pocity jsi popsala opravdu nádherně:). Nebude happy end? (smutně) Nebo aspoň vražda? Sebevražda? Sado-maso? Nee? Škoda...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA