Jdi na obsah Jdi na menu
 


Měsíc - díl prní [On]

3. 5. 2008

 ON

Tmavé oči se leskly v záři svící, když tiše předčítal z tlusté knihy svázané v černých, kožených deskách. Nebyl na nich žádný nápis, ale vypadalo to, že obsah knihy dávno zná. Četl už několik hodin, přestože věděl, že chlapec, ležící ve velké, dřevěné posteli, dávno spí. Ani na chvíli nevzhlédl od písmen vytištěných na zažloutlém papíře.

Celá místnost vyhlížela staře. V rohu stála skromná knihovna, vedle černými závěsy zastíněného okna stůl pokrytý otevřenými knihami a papíry s poznámkami. Pak tu byla ještě ta postel. Vyřezávaná, s bílým prostěradlem, teplou peřinou a spoustou polštářů. Prostorný pokoj jen se čtyřmi kusy nábytku. Žádné šatní skříně, žádná výzdoba. Ani jediná květina v celém pokoji nebyla. Závěsy vždy zatažené. Už celé roky se nerozhrnuly.

 

Položil knihu na zem a na okamžik pohledem spočinul na klidně spícím muži. Odvrátil se. Nebyl o moc starší, než ten kluk. Sfoukl svíce a vlezl do postele za ním. Měl ho rád. Málokdy projevoval svoje city, ale když byl s ním, připadal si jiný. S ním se dokázal upřímně usmát. chtěl s ním být navždy. Už navždy….

Skrz závěsy si prodral cestu měkký svit měsíce. Ještě několik dní a měl být úplněk. Těšil se na něj. Každý úplněk mu dával naději. Naději, že se jeho přítel probudí. Sice jen na pár hodin, ale tu mu bylo jedno. Důležité bylo jen to, že na něj mohl mluvit s vědomím, že dostane odpověď.

Posledních několik dní se utěšoval blížícím se úplňkem. Věděl, že první dny po jeho opětovném usnutí bude žít událostmi z noci s ním. Bylo to tak pokaždé.

Znovu zvedl knihu. Znal ji nazpaměť. Četl mu ji každou noc a vždy, když úplňková noc končila, ho touto knihou uspával. Nechtěl to dělat. Plakal, když ho musel znovu na měsíc uspat, ale jinou možnost neměl. Nechtěl o něj přijít navždy.

Kvůli němu se nikdy nepřestěhoval. Kdyby se ho pokusil ve spánku převést, mohlo by se mu něco stát. to riskovat nemohl. Jeho život byl moc cenný. Navíc jiné vhodné místo by sháněl jen těžko a když se s ním o tom bavil, odmítl to. Nevzdoroval mu. Jeho přání bylo důležitější.

Povzdechl si. Žil takto už několik let. Vlastně od doby, kdy končil školu. Tehdy ho poprvé potkal, ale to ještě žil normálně. Všiml si ho na školním plese. Seděl v rohu a se smutným výrazem se věnoval své skleničce vody. Chodil o ročník níž. Jeho malá postava byla zhroucená na židli, jakoby nikdy neměl být šťastný. Tmavé vlasy v kontrolovaně rozcuchaném účesu napůl skrývaly hluboký smutek v jeho očích. V obleku mu to opravdu slušelo, přesto se k jeho nešťastnému výrazu nehodil. Ale kdyby se usmál….

Netušil, co měl tehdy jeho přítel za problémy, věděl jen, že od té doby přežívá takto. Domluvil mu přerušení školy v naději, že se třeba vrátí k normálnímu životu, ale už po prvním roce téměř přestal doufat, natož teď, kdy už to je téměř pět let.

Jednou se ho ptal, jak by mu mohl pomoct vrátit se, ale ani on nevěděl, jak to udělat. Nevěděl ani, jak se dostal k tomuto způsobu života.

Tiše si myslel, že už ho stejně na všech úřadech považují za mrtvého nebo po něm přestali pátrat, jako po pohřešovaném. Celých těch pět let nebyl u doktora ani nikde jinde. Taky neměl, jak se tam dostat.

Bylo mu jasné, že je zbytečné volat doktora, hned od první chvíle. Odvezli by ho do nemocnice, kde by mu dali nanejvýš injekci nebo spoustu hadiček a drželi ho tam jako v kleci, ale to by mu stejně nepomohlo. Spal by dál.

„Brzy bude úplněk,“ zašeptal. „Zase se na chvíli probudíš. Nevíš, jak moc si přeju, aby ses vrátil… vrať se mi, prosím.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Naprosto souhl

(Katka, 13. 5. 2008 18:22)

Stopro souhlasim je to fakt brutalni.

samá chvála

(Hiwiare, 13. 5. 2008 18:20)

Vazne skvely, vedela jsem co vsechno v tobe je a co vsechno dokazes napsat, ale ze je toho tolik to jsem netusila :o)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA