Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jen náhrobní deska vzpomíná

24. 1. 2009

JEN NÁHROBNÍ DESKA VZPOMÍNÁ

 

Tak tma, tak temno a přitom je den; přitom všude září světla jako ohýnky touhy. Neprostupná tma. Temnota ničeho a všeho....

            Jeho hlas, jeho smích, jeho zářící oči nadosmrti vpálené do mé mysli, abych už na nic jiného nemyslel; aby mě to mučilo. Abych ho miloval.... ale já nechci! Stále si to říkám a stále cítím opak. Nesmím. Nesmím mít city, ne teď; ne když....

            Zvonivý smích bolestně připomínající to, co by mi mělo být zapovězeno. Proč? Čas ubíhá tak rychle, ale my stále stojíme na místě. Proč mě to vlastně trápí? Proč se tím zabývám? Nikdy to nemělo začít; neměl jsem mu dávat naděje. Byl by šťastný. Teď ne. Už nemá cenu zabývat se tím. Je pryč. Neměl by mi chybět, tak proč mám v srdci tak prázdno? Je navždy pryč a možná je to lepší.

            Vím to; vím, že jsem parchant....

            Dal jsem mu to, co nikdy neměl mít. Dal jsem mu pocit lásky, bezpečí, naděje. Všechno to byla lež, přetvářka, jen aby se usmál; abych viděl jeho úsměv, který teď chci vymazat, ale nejde to. Už ne. Nechci už vidět ty barvy, které všemu dával; nechci slyšet jeho hlas.

            Je pozdě. Topit se ve tmách odstínů šedé a nejvíc toho černého. Tak jako mé srdce, tak jako tělo toho, kdo dal mému životu smysl. 

 

Make me shining....

 

 Prozářil můj život věčným světlem štěstí, které teď pohaslo, když odešel. Vím, proč to udělal, stejně jako vím, proč mě miloval. Ne kvůli kariéře, ne kvůli popularitě, ani pro můj vzhled. Bylo to kvůli snům; kvůli tomu, po čem toužil; kvůli jeho.... budoucnosti.          Nepředstavoval si ji takovou. Tak blízkou; tak vzdálenou; tak krátkou.

 Paprsky poledního slunce, spalující všechno dobro, co zůstává v rozbolavělé duši; mráz, šlehající tváře do krve. Kdysi byl sníh tak krásný.... teď je děsivý, stejně jako mé jméno. Jako jméno toho, kdo mi ublížil. Proč chci plakat, když se mám smát? Proč cítím bolest, když mám být šťastný? Tak moc mi chybí; tak moc je vzdálený. Zmizel a po něm zůstalo jen prázdno; jen žal, který se zatvrzele odmítá pustit mého vědomí.

            Nikdy jsem nebyl sám. Vždycky tu někdo byl. Nějaký vzdálený přítel – byl to vůbec opravdový přítel? Chtěl bych.... chtěl bych.... chtěl bych, aby tu byl; aby mě otravoval svými poznámkami, potřebou svěřit se mi se vším.... 

 

Kiss shining....

 

 Tohle je poslední zápis do téhle staré, ošoupané knížečky. Já jí říkám 'má část'. Už není má. Už ne.

            Ponuré místo, zdáli ozářené svíčkami kostela; z nebe Měsícem, který prostě nedokáže svou malou sestřičku nekontrolovat. Neměl bych tu být. Vím to. Temný soumrak zahalující řady jednotvárných křížků na hřbitově. Všechny jsou stejné, ale jen pod jedním spíš ty.

 

Please don't crying....

 

Jen na jeden padají mé slzy; jen o jednu náhrobní desku se tříští na miliony kapek a nebe pláče se mnou. Jen na jeden hrob s plesknutím dopadne ten starý deník a já vím, že jestli ho někdo zvedne, nikdy se nedozví, co se v něm psalo. Plačící nebe maže vzpomínky vtištěné mou rukou do papíru. Mé vzpomínky na tebe. Jediné, co připomíná, že jsi někdy byl, je nápis vytesaný do desky tvého hrobu. Tvé jméno, tvůj sen, tvé dílo.

            Nevím, jak jsi odešel – byl jsi tak mladý, tak známý, tak oblíbený. Tvůj sen se skoro splnil, ale tys to vzdal. Těsně před cílem jsi se přestal snažit. Prohrál jsi a já ti to vyčítám, i když je to zbytečné.

            Vždy jsem tě miloval, Shuichi....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Heh...

(Bea, 19. 2. 2009 0:55)

Tak tohle by si měla přečíst Keiro. A za trest nejmíň stokrát, aby věděla, co to je, když se zabíjí postavy.:-)

Jinak skládám hold. Ale fakt. Krásné. Smutné... A přitom tak úžasně vytržené z obvyklého klišé, že když někdo umírá, tak Yuki. Což tedy - máš odvahu a máš můj obdiv.

Btw.: OPOVAŽ SE TO ZAVŘÍT! Jinak uvidíš, co s tebou provedu!:-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA