Konec
Konec
„Neodcházej….“, zažadonil tiše, ale věděl, že nemám na výběr. Musel jsem jít. Tiše jsem se zvedl z postele a oblékl se. Stále na mě upíral ten štěněčí pohled, avšak bylo to marné. Nemohl jsem zůstat. Vrátil jsem se k němu jen na ten okamžik, abych mu mohl věnovat krátký polibek.
„Neplakej, lásko, já se vrátím.“, vyšel jsem na chodbu, kde si mě znovu přebrala policie. Ani nevím, proč mi dovolovali tyto návštěvy, když mě drželi za zločin nejvíce porušující biblické desatero. Za vraždu. Neúmyslnou, v právnické řeči ‚z nedbalosti‘, ale za vraždu. Možná si mysleli, že mi to pomůže přečkat všechen ten stres ohledně soudního procesu; možná doufali, že se přiznám aspoň své Lásce a oni pak nahrávku z naší společné hodiny budou moct při výslechu použít proti mně.
Dveře se za mnou tiše zaklaply a já ml naposledy výhled na jeho nešťastný výraz. Mučilo mě to. Mnohem víc než vězení, výslechů, soudů; než trestu, který mi chtěl žalobce uložit, jsem se děsil toho smutného pohledu, upřeného do prázdna..
Býval veselý. Vždy se smál. Byl šťastný a jeho úsměv barvil černobílý svět pastelovými barvami. Temnota všeho ustupovala záři jeho nádherných, fialkových očí.
Nedokázal jsem se na to dívat. Odvrátil jsem pohled ke svým botám. Policisté, každý po jednom mém boku, se tiše pochechtávali. Měl jsem chuť jim jednu natáhnout a nebýt pout, nejspíš bych to udělal. Co je tak vtipného na utrpení jiných? Možná jsem pro ně byl jen ‚zasranej buzerant‘, ale taky jsem měl city.
Všechno bylo až moc rychlé. Odsoudili mě na dvacet let a já při každé další návštěv viděl, že už to nedokáže dál snášet. Tak dlouho jsem byl nucen dívat se na jeho zmučenou tvář, až jsem to nevydržel a sám požádal soud o zákaz návštěv a přeložení do věznice s vyšší ostrahou.
Byl jsem si vědom všeho. Věděl jsem, že mi to bude vyčítat; že bude plakat; že nakonec nebude schopný čekat tak dlouho.
Řekl jsem mu to při poslední návštěvě, kterou jsem si povolil.
„Opustit mě…. Řekni, že o není pravda. Řekni, že neodejdeš!“
„Odpusť, bude to tak lepší. Nedokážu snést pohled na to, jak se trápíš. Potkáš jiného, zase budeš šťastný. Zapomeneš….“, tiskl jsem ho v náruči, po tvářích mi stékaly slzy a mísily se s jeho.
„Ne, prosím, neodcházej.“, zakňučel prosebně, ale já ho jen naposled políbil a nechal se odvést do auta, kterým mě měli přepravit do jiné věznice.
Plakal. Věděl jsem, že mu to zlomilo srdce. Nechtěl jsem ho mučit ještě těmi slovy, ale nedokázal jsem mu je upřít. Musel vědět, že to dělám pro něj. Poslední, co jsem mu řekl bylo: „Miluju tě.“ Po těch slovech se skácel na zem, otřásán vzlyky. Chtěl jsem ho vzít do náruče a utěšit ho, ale jen bych to zhoršil.
Mé srdce se za ty toky změnilo v led a možná to bylo i dobře. Někdy jsem na něj vzpomínal, ale nikdy už ve mně obraz jeho usmívající se tváře nevyvolal tolik pocitů jako v době, kdy jsem s ním žil. City k mé Lásce ve mně vymřely. Snad jen někde hluboko v nitru se skrýval poslední zapomenutý náznak lásky, kterou jsem v sobě kdysi choval.
Ten zapomenutý střípek mého dřívějšího světa mi začal bodat do duše až ve chvíli, kdy za mnou po pěti letech přišel. Ani nevím, proč jsem ho přijal.
„Lásko….“, zašeptal jsem. Téměř jsem ho nepoznal. Vypadal o tolik starší. Tak moc se změnil.
„Už ne, Ricku.“, odpověděl stejně tiše a jeho pohled zabloudil někam k nohám stolu. „Přišel jsem se rozloučit. Poslechl jsem tě. Mám přítele, budeme se brát. Chtěl jsem, abys to věděl a nedělal si starosti. Budu v pořádku.“, usmál se. „Stejně mé srdce patřilo vždy jen tobě, ale tys ho zahodil.“, ta zřetelná výčitka mě bodla do srdce jako hrot kopí napuštěný jedem. Sžírala mě zevnitř rychlostí světla a jediné, na co jsem se zmohl, byla tichá prosba. „Neodcházej….“
„Sbohem, Ricku.“, odešel. A nikdy se nevrátil.
Chtěl jsem, aby se netrápil a přitom zničil vše, co jsme měli; všechno, co jsme tak dlouho budovali.
Teď jsem si přál vrátit se o dvacet let zpátky. Do doby, kdy jsem sice neměl svobodu, ale měl jsem mnohem víc. Měl jsem svou Lásku a přišel jsem o ni tak snadno…. Tak snadno.
Chtěl bych to vrátit.
Věnováno Jun z nějakého podivného proudu mých myšlenek.
Komentáře
Přehled komentářů
Jejda......to...to ..bylo tag krásný ae tág smutný..Na víc slov už bohužel nemám sílu..
...
(haru, 24. 1. 2009 19:19)preboha, ja už nemôžem! povedala som si, že si prečítam ešte toto...ale asi som nemala, nie dnes keď mám náladu akú mám, tieto poviedky sú krásne, ale len ma uvrtávajú hlbšie do depresie...ale to je teraz jedno, bolo to krásne a smutné, vlastne omnoho viac ako len smutné...nenachádzam slová
...
(Chris, 29. 1. 2009 20:24)