Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sluníčko s jahodou

24. 1. 2009

SLUNÍČKO S JAHODOU

 

Třásl se zimou a marně se snažil rozehřát zkřehlé prsty. Neměl kam jít a jak by taky mohl, když mu na zádech z mikiny trčela blankytná průsvitně namodralá křidélka, pokreslená mrazem. Ani už si nepamatoval, jak se sem dostal, ale vůbec se mu tu nelíbilo. Jeho vílí křídla ho moc omezovala, a přitom mu je v jeho zemi záviděli.

Temnota kolem ho skrývala a dusila stejně jako jeho plamínek naděje, co mu zbývala. Byl tvor dne, barev a radosti! Ne melancholické smutné tmy, halící vše pod černou přikrývkou. Neměl ji rád. Doma znal jen málo míst, kde byla a tam sídlili malí démonci. Bál se jí.

Přitáhl si kolena k hrudníku a opřel se o ně čelem. Proč tu byl? Co udělal, že si zasloužil mrznout na ošklivém místě, kde slunce umíralo? Schoulil se hlouběji pod lavičku, kam sníh tolik nedosáhl svými mrazivými dlaněmi a zavřel oči. Tušil, že usnout by mohlo znamenat, že už se nikdy neprobudí, ale snění byla jediná možnost spojení s domovem. Chtěl se tam vrátit.

 

®®®

 

„Hej, prober se…. Nemůžeš tu být, zmrzneš.“

Nějaký hlas ho volal zpátky na to místo. Nechtěl tam. Vzpouzel se, ale už to, že mu rozuměl, znamenalo, že se vrací. Nedůvěřivě otevřel oči a zabodl je do cizích. Hleděly na něj přes kolena, skrytá pod teplými kalhotami, a zvláštně se leskly ve své tmavosti, stejné jako byla ta okolo nich.

„No tak…. vylez odtamtud, půjdeš se mnou a trochu se zahřeješ,“ zašeptal ten hlas. Byl krásně hluboký, ale zároveň melodický. Takového hlasu by si u nás vážili….

Pod lavičkou se objevila ruka. Ten neznámý ji k němu natáhl, aby mu pomohl vstát, ale on zavrtěl hlavou. Nemůže. Už tolikrát ho hnali kvůli křídlům, tak proč by tenhle neměl? Dělali si z něj legraci, tak proč by se neměl smát i on? Přesto byl ten hlas tak zoufalý, že se nakonec nechal přemluvit.

„Vidíš…. Ani to nebolelo,“ usmál se, když ten hoch konečně vylezl, „jsem Michael. Jak se jmenuješ ty?“ sevřel jeho ruce ve svých a hřál mu je, jak nejlépe dokázal. Ani v té tmě mu neušlo, jak jsou téměř fialové. Byl se jen projít, provětrat hlavu, uvolnit se od všeho toho stresu a nakonec narazí na někoho takového. Nikdy předtím ho neviděl. Žil v malém městečku a myslel si, že už zná všechny, ale tenhle hoch mu nepřipadal ani povědomý, natož známý.

„T-timothy…,“ tichá, téměř přeslechnutelná odpověď přeťala proud myšlenek. Tak tedy Timothy. Nevypadal zdejší, ale zřejmě rozuměl. Michael byl za to rád. Přemýšlel, co bude dál. Nemohl ho tu nechat, ale dlouho ho živit taky nedokáže. Musí splácet půjčku na byt, sotva se uživil sám….

„Pěkné jméno,“ usmál se. „Můžu ti nějak pomoct? Víš, nechci tě tu nechávat, ale….“

„Klidně nech….“

„Ne, to ne, já jen…,“ zarazil se. Tak smutné oči ještě nikdy neviděl. A přitom, jakoby tyhle světlounce tyrkysové byly stvořené pro smích a radost. Navíc…. „Kdo jsi? O-odkud jsi?“

Timothy roztáhl křídla. Byla tak zmrzlá, že v nich praskalo. Moc dobře věděl, že by ho neunesla ani několik vteřin. Byl odkázán na pomoc, které se mu nedostávalo. Až dosud, avšak netušil, zda je to ta, kterou chtěl. „Nevím, kde jsem teď, ale moje země je úplně jiná. Světlá. A nikdo se mi nesměje,“ chvíli se odmlčel a pak se hrdě napřímil. „Jsem prvorozený syn krále říše víl. Dědic trůnu,“  trochu se mu pozvedlo sebevědomí, když si to zopakoval. Už se necítil na úplném okraji společnosti. Byl přece princ!

„Říše víl? Chceš mi říct, že ty pohádky o vílách…. No potěš,“ hvízdl Michael, „ale ať jsi, kdo jsi, půjdeš se mnou. Jakožto princ tu nemůžeš mrznout. Co by řekl tvůj tatík, kdyby zjistil, že mu jeho dědic umrzl v úplně jiném světě? Tak pojď už,“ zvedl se a odtáhl Timothyho domů.

 

®®®

 

„Proč si pro tebe třeba někoho nepošlou?“

„Protože neví, kde jsem, jinak by to udělali už dávno,“ rozrušeně zatřepal křidélky. Michael ho těmi otázkami otravoval už pořádně dlouho. Nelíbilo se mu to. On se chtěl vrátit, ale jak mohl, když ani nevěděl, kde je?!

„Takže podle toho, jak jsem to pochopil…. Nevíš vůbec nic o tom, proč jsi tady. To je divné…,“ zamyslel se. Přišlo mu až absurdní, že by se někdo mohl zhmotnit úplně v jiném světě a nevědět, jak k tomu došlo. „Ale to že máš hezký křídla se musí nechat,“ mrknul na něj povzbudivě, „Koukej, můžu se pokusit pomoct ti přijít na to, jak se vrátit, ale nic zaručit nemůžu.“

Timothy přikývl. Nečekal takovou ochotu. Teď jen přemýšlel, jestli mu Michael pomáhá, protože se ho chce zbavit nebo protože mu opravdu přeje, aby se mohl v klidu vrátit do své země. Pocítil k němu zvláštní příval sympatie. Byl na něj tak milý! Neodvažoval se však svou náklonnost nějak projevit. Přece jen, vůbec ho neznal. Jak mohl vědět, že mu neublíží, jakmile ucítí závan důvěry? Mírně se pousmál. „Děkuju.“

„Nemáš za co…. Ovšem…. Měli bychom jít spát. Spíte vůbec?“

„Samozřejmě!“

 

®®®

 

Povzdechl si. Bylo to tak už týdny. Už týdny hledal ve všech pohádkových i faktických knížkách, jaké jen v knihovně našel jedinou zmínku o víle, co by se objevila mimo své přirozené prostředí, ale žádnou nenašel. Timothy mu to také neusnadňoval. Svou hrdostí ho někdy přiváděl k šílenství a finance se zmenšovaly, zatímco účet za vodné a stočné naopak zvyšoval. Jemu prostě nestačilo použít sprchu! Musel si napouštět vanu až po okraj a koupat se v ní jak v lesním jezírku dokonce i několikrát denně. Nemluvě o tom, že už třikrát vytopil koupelnu. Michael se ho nechtěl přímo zbavit. Za tu dobu se s ním poměrně sblížil, ale za všechny ty problémy mu jejich slabé přátelství nestálo. Kdyby aspoň nebyl tak arogantní a ješitný! Je horší než ženská…. Pomyslel si Michael, když znovu zaslechl zvuk napouštění vany a raději se rovnou zvedl od knížek, aby zabránil svému vílímu návštěvníkovi opět do vody nasypat seschlé dubové lístky. Minule je sbíral několik hodin po celém bytě.

„Timothy! Nic kromě pěny do koupele tam dávat nebudeš, jasný?!“ zakřičel už z dálky. Chlapec jen přikývl a vylil do vody celý obsah růžové nádobky. Koupelnu ihned zaplnila štiplavá jahodová vůně doprovázená obrovským množstvím bublin.

„Tolik ne….,“ zaúpěl zoufale Michael a raději se vrátil ke knihám. Tohle na něj bylo moc. Odmítl se dívat, co bude dál. Bylo mu jasné, že z toho zase bude vytírat až v kuchyni.

Zabořil nos do knihy a zamračil se nad definicí slova ‚víla‘. Pochyboval, že by mu to nějak pomohlo, ale bylo to lepší než nic. Jediná užitečná zmínka byla v pohádce ‚Petr Pan‘, ale Timothy o žádném kouzelném létajícím prášku neměl ani potuchy a popřel veškerou možnou podobnost říše víl z té pohádky a jeho vlastní země.

 

„Našel jsi něco?“ ozvalo se mu po dvou hodinách za zády. Jen zavrtěl hlavou. Kvůli zbytečnému hledání, na němž ale Timothy trval, úplně zapomínal na práci. Nenosil si jí sice domů mnoho, ale ani tu trošku nezvládal dělat.

„Timothy….. nerad ti to říkám, ale tohle nemá cenu. Pokud je nějaký způsob, jak tě vrátit domů, v knížkách ho nenajdeme. Vážně si na nic nevzpomínáš?“

„Co jsi nepochopil na slově ‚Ne‘?“ zavrčel uraženě.

„Co ty jsi nepochopil na tom, že nemám tolik peněz, aby ses mohl koupat dvacetkrát denně? Víš kolik budu muset doplácet?“ byl z toho všeho unavený. Za celou dobu skoro nespal a ten kluk ho tak rozčiloval! „Pojď. Obleč se a pojď,“ přikázal.

„Kam?“

„Tam, kde jsem tě našel. Třeba si na něco vzpomeneš.“

 

O půl hodiny později už seděli na té osudné lavičce. Ne, že by byla tak daleko – cesta k ní trvala sotva deset minut, Timothy pouze odmítal opustit byt, aniž by měl suché vlasy a použití fénu zamítl, protože prý ten nástroj zničí jeho přírodně nazelenalou barvu.

„Tak co?“

„Nic.“

„Chvíli počkáme.“

„Okay….“

„Začínáš chytat zdejší mluvu,“ usmál se Michael.

„No jo…. Ale byl bych radši, kdybych chytl vzpomínky. Nebo vlak zpátky.“

„Tam se dá dojet vlakem?“

„Nemyslím si. Nevím, co to je, jen jsem viděl definici v jedné z těch knížek.“

„Aha…. Takže nic.“

„Ne….“

Chvíli seděli mlčky, každý ve svých myšlenkách. To, co už spolu prožili je nějakým způsobem svazovalo i rozdělovalo zároveň. Byli úplně rozdílní a často se hádali, přesto se už odvažovali ve skrytu duše nazývat to přátelstvím.

„Timmy?“

„Hmm?“

„Pořád se ti chce domů? Já…. Vím, že jsi princ, ale….“

„Co?“ zeptal se, přestože přesně věděl, co má Michael na mysli. Hledali cestu zpátky, ale věděli, že když se rozejdou, bude se jim stýskat. Dokonce i Timothy musel uznal, že mu bude chybět společnost jeho mrzutého hostitele.

„Vážně se musíš vracet?“

Pokrčil rameny. „Měl bych.“

„A chceš?“

Zamyslel se. Byl dědic trůnu, měl povinnost vládnout. Na druhou stranu, nikdy se do úřadu nehrnul. Netoužil sedět někde obklopen rádci a nechat se obskakovat. Měl rád život ve společnosti obyčejných lidí. Často se na celé hodiny vytrácel a bavil se s lidmi mimo palác. Vlastně byl rád, že se dostal sem, ať už se to stalo jakkoli. Kdyby se nevrátil, mohl přece vládnout jeho mladší bratr. To on se vždycky zajímal o otcovu práci a poctivě se učil. Kdyby tu zůstal…. Podíval se na Michaela, stále čekajícího na odpověď. Zabodl mu zkoumavý pohled do posmutnělých očí a usmál se. Nechtěl se vracet. „Ne.“

„Timmy…,“ úsměv na Michaelových rtech se změnil v kombinaci překvapení a vyděšení. „Tvoje křídla….“

„Co je s nimi?“ Timothy to nechápal. Co bylo s jeho křídly, že to jeho společníka tak vyděsilo? Zatřepotal jimi a vylekaně vyskočil na nohy. Nemohl jimi třepotat! Slabý sluneční svit jimi procházel v plné síle a ona pomalu průsvitněla čím dál víc, až zmizela úplně. „Moje křídla…,“ zašeptal Timothy a sesul se na zem.

 

®®®

 

Pomalu otevřel oči a unaveně si je promnul. Kde to je? Co se stalo?

„No to je dost, že ses probudil. Spal jsi skoro dva dny. Cítíš se už líp?“

„Co se….?“

„To bych taky rád věděl, ale mám takový dojem, že tvá vílí podstata odplula do neznáma. Je ze tebe člověk, tak doufám, že se přestaneš tak moc koupat,“ ušklíbl se Michael. Seděl vedle postele celou dobu, co Timothy spal. Dokonce se omluvil z práce a všechno dělal z domu. Snažil přijít na to, co se vlastně stalo. Nechápal to. Ve chvíli, kdy Timothymu zmizela křídla, se stal normálním člověkem. Odnesl ho zpátky a uložil do postele, kde několik dní prospal. Otázkou ale zůstávalo, proč mu křídla zmizela. Nesměly snad víly zůstávat dlouho na slunci nebo naopak ve tmě? Nebo bylo vysvětlení tak snadné, že prostě přestal hledat cestu, tak musel zůstat tady? Nebo snad….

„Co uděláme s tou barvou, Timmy? Nemůžeš chodit po ulici s takovouhle kombinací barev. I když v dnešní době…,“ usmál se a prohrábl příteli dlouhé vlny modro-zeleno-hnědých vlasů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Chris, 29. 1. 2009 20:55)

Hehe taková veseloučká povídka a jemným nádechem pohádky, super...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA