Jdi na obsah Jdi na menu
 


Yume no Yuki

24. 1. 2009

Yume no Yuki

             S úsměvem natáhl ruku a sledoval, jak mu na ní přistála osamělá sněhová vločka a pomalu se rozpouští. Ten jemný úsměv rozjasňující jeho tvář zářil do tmy jasněji než měsíc, hvězdy nebo snad ta rozbitá lampa vedle mostku, na němž jsme stáli.
             Vypadal tak krásně, když se usmíval. Proč? Proč se neusmívá častěji? Proč se jen mračí nad prací? Kdy se naposled usmál? Nepamatuju si to. Neusmívá se a přitom mu úsměv tolik sluší. Prozařuje okolí a vnitřní temno, ukryté v každém z nás. Nutí usmát se taky.
             Seděli jsme společně na zábradlí toho mostku dělícího město na dvě stejně špinavé části. Nebo možná spojujícího. Co vlastně spojilo nás? Jedno náhodné setkání v temné uličce právě za tímhle mostem. Bylo to zvláštní. Byla zima, zamrzlé kaluže se matně leskly ve svitu měsíce a byl to právě on, kdo mi přišel pomoct, když jsem se nedokázal zvednout. Byla to jeho ruka, která se ke mně natáhla a pomohla mi vstát. Byl to on, kdo mi ji podal, abych se jí mohl chytit. Byl to on, kdo od té doby vyháněl temnotu z mého nitra svým letmým úsměvem.
             Miloval jsem ho. Za to, jak mi pomáhal, za ty úsměvy i za věčné sarkastické poznámky, kterými dokázal všechny rozesmát. Byl jsem vděčný za tu noc, kdy jsem upadl a nedokázal se vyškrábat na nohy. Byl jsem vděčný za těch několik hodin, které se mnou strávil v nemocnici na vyšetření, protože jsem spadl tak nešikovně, že jsem skončil se sádrou na noze. Byl jsem vděčný všem vyšším, kteří ho tehdy poslali venčit psa zrovna tou ulicí.
             Natáhl ke mně ruku. Pořád se tak nádherně usmíval. Sníh na nás padal a my tančili. Nevím proč, prostě jsem se jeho ruky chytil, přivinul se k němu a začali jsme pod tou jedinou rozbitou lampou na kraji mostu tančit. Na mostu, spojujícím město tak, jako jsme byli spojeni my. Hudba hrála jen pro nás, jen v našich myslích a on se usmíval. Krásně se usmíval a já cítil jeho srdce bít i přes tu spoustu oblečení. Cítil jsem ho narážet do jeho hrudi v rytmu našeho tance a pochopil jsem. Pochopil jsem, že s ním to dokážu. S ním všechen smutek zmizí; s ním už se nebudu bát zítřka; s ním přijde radost. Pochopil jsem, že si úsměvy šetří jen pro mě a že mě nikdy neopustí.
             Matně zářící lampa výmluvně zablikala a zhasla. Nechala nás o samotě. Jen my dva a hvězdy jako svědci naší tiché přísahy. Budeme už navždy spolu. Nic nás nerozdělí, protože on je mé světlo v temnotě. On mě vede tmou, on se o mě stará; on mi podal ruku…
             Usmál jsem se a on si mne přitáhl blíž. Na okamžik se náš dech spojil v jediný obláček a sníh padal dál. Padal na nás, prozařoval tmu svou bělostí, dával naději, štěstí, radost svým hřejivým chladem. Zaháněl chmury a temnotu jako ten úsměv jen pro mě. Patřil jen mně a já se vydal jeho tvůrci. To spojení se nedalo zrušit. Bylo silnější než jen slova. Bylo to spojení srdcí.
             Cítil jsem jeho štěstí; cítil jsem lásku, jíž mě obdarovával, cítil jsem oheň, hořící v něm a světlo, prostupující jeho tělem, zářící do okolí jako velká nádherná světluška. Pousmál jsem se. Byl jako sníh. Stejně volný, stejně nespoutaný, stejně jiskřící, stejně…. okouzlující.
             Sklonil se k mně a jeho úsměv se rozšířil. Pevně mě objal. Nedokázal jsem to. Někdo tak…. tak krásný. Stojí přede mnou, je se mnou, nemíjí mne jako všichni ostatní bez povšimnutí, nebere mne jako dítě, přestože se tak někdy chovám…. Miluje mě.
             Na okamžik mě pustil a pohladil mě. Pak si jeho prsty našly mou ruku a pevně ji sevřely. Bylo to…. Cítil jsem se tak šťastný jako snad nikdy. Věděl jsem, že tohle znamená jít domů a sejít se zase až za bůhví jak dlouhou dobu, ale to mi nemohlo pokazit tuto chvíli. Byl jsem s ním, držel jsem ho za ruku, viděl jeho lehký úsměv zářící do tmy a sníh padal. Bílá temnota nás ovíjela svými hebkými liánami, až jsme v ní nakonec zmizeli celí. Jen já a on. Navždy spolu, navždy spojeni mostem citů a myšlenek, jež nám nikdy nikdo nevezme. Miloval jsem ho. Byl má hvězda zářící do tmy. Byl můj anděl. Má nagareboshi…. 

 

Věnováno Edi-chan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to Chris

(Kira, 29. 1. 2009 22:28)

já sem se tak cítila když sem to psala. jen ta má vyvolená osoba byla na druhý straně republiky.... jenže.... už je to pryč a proto vzniklo ~yoru~ . zase sem si vzpomněla i když to je už měsíc....

...

(Chris, 29. 1. 2009 20:37)

J...já ..n-ne-nemám slov tolik pocitů a naděje spolu s láskou najednou to je moc silný kafe, hlavně pro tag silně citově založenou osobu jako sem já...Naprosto užasné jak si dokázala popsat tolik pocitů v tag krátké povídce a to nepředstavitelně reálně

.....

(akyra, 25. 1. 2009 14:53)

pěkné opravdu pěkné

....

(haru, 24. 1. 2009 19:09)

budem znieť ako idiot, ale ono ma to rozplakalo (a to som dnes čítala dve poviedky kde pochcípali hlavné postavy a to so mnou ani nehlo)...po dlhej dobe som bulela jak malá, neviem prečo, ani nedokážem opísať koľko emócií vo mne táto poviedka vyvolala, presne niečo takéto som práve potrebovala...je to nádherný kúsok a som rada, že som si ho mohla prečítať

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA