Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lusia x Alyx part 1 - černá

9. 6. 2010

Černá

 

Jako každé ráno vyhlédla z malého okna svého pokoje ve skrovném podkrovním bytě, jež obývala se dvěma spolubydlícími. Jako každé ráno viděla siluetu té postavy. Dlouhé vlasy svázané do drdolu, stydlivý úsměv, knihy přitisknuté k hrudi a jemné vlnění skládané sukně, když lehkým krokem míjela budovy a lidi, jako by nepatřila na tento svět.

Na její obvykle kamennou tvář se na okamžik vloudil něžný úsměv. Chtěla tam dolů, promluvit na ni, ale neměla odvahu. Málokdy opouštěla byť jen svůj pokoj zahalený v tlumených barvách, natož dům, pokud to zrovna nebylo nezbytně nutné. Ne, že by jí vadilo světlo nebo by se snad bála. Vadili jí lidé, společnost. Nechápali ji – její styl, život, vzhled. Otáčeli se za ní, v ústech s posměšky a na tváři nenávist jen proto, že byla uvnitř jiná; jen proto, že nosila krajkové korzetové šaty; že si šila vlastní oblečení; že chodila jen v černé, s níž kontrastovaly její blonďaté lokýnky a bledá pleť. Navíc si bez kontaktních čoček nemohla dovolit byť jen vyhlédnout z okna. On ji k tomu donutil, vtiskl jí potřebu nosit je. Nechápal ji stejně jako ostatní, nelíbilo se mu, že jedno z jejích podezřívavých očí září krvavě rudou. Spíš pochopil dokonale temnou čerň, než rudou, přestože mu říkala, že to jí to zůstalo z nemoci, jíž trpěla v dětství. Styděl se za ni. Když náhodou jednou zapomněla, lidé ji odsuzovali, označovali za dítě ďábla, zneužívali, dokud se před všemi neuzavřela v tomhle pokoji v bytě se dvěma dívkami, kterým nevadilo, jaká je, a které neměly potřebu ponižovat ji. Naopak, respektovaly ji.

Nenáviděla lidi, přesto nedokázala odolat touze jít ven a zastavit ji. Tiše vyklouzla z pokoje do chodby a rozhlédla se. Eli s Rizou zase nebyly k nalezení, ale vlastně za to byla ráda. Popadla z háčku klíče s přívěškem medvídka, obula se do střevíčků s nízkým podpatkem a zkontrolovala se v zrcadle. Světlé vlnité vlasy vyčesané do culíků, přerůstající afina sepnutá sponkou s lebkou. Ani ke kadeřnici nechodila. Stříhala se sama, přesto se jí vždy podařilo zarovnat vlasy do přibližné linie. Kolem krku jí visel jednoduchý řetízek – přívěšek z něj už dávno ztratila. Dlouhé síťované rukavice jí sahaly až k lemu balónových rukávů dlouhých vrstvených lolita šatů. Pruhované nadkolenky věrně kopírovaly křivky jejích útlých nohou. Všechno bylo dokonalé – byla ta krásná loli, kterou z ní udělal. Vše až na ty oči. Obě temně černé na ni chladně hleděly, jako by se dívala na někoho jiného. Tohle nebyla ona.

Spěšně zavrtěla hlavou a vyběhla z bytu. Ta dívka šla pomalu, přesto jí malé zlámané srdce bušilo strachem, že už ji nestihne.

Ocitla se na prázdné ulici v záři slábnoucího podzimního slunce. Rychle se rozhlédla a vyrazila za dívkou, jež stále s milým úsměvem brouzdala mezi domy, bez spěchu, uvolněná, klidná. Lusia ji následovala. Opatrně se přiblížila téměř na délku paže, její střevíčky s každým krokem, kopírujícím pohyby té slečny tiše klaply o dláždění. Natáhla ruku a už-už se jí dotkla, ale pak ji zase stáhla. Sklonila hlavu. Nedokáže to….

 

Jako předchozího rána i dnes vyhlédla z okna. Doufala, že ji znovu uvidí; doufala, že přes noc dostane odvahu, ale dnes nemohla. Její spolubydlící byly stále doma a před nimi by se nikdy neodvážila. S povzdechem se stáhla, vyměnila jednoduchou volánkovou noční košili za složité korzetové šaty a nasadila čočky. Pohledem při tom letmo zavadila o jeho fotku. To on to z ní udělal. Temnou porcelánovou panenku, chladnou, uzavřenou, neschopnou milovat. Nenáviděla ho za to, co jí provedl, přesto k němu chovala úctu a nedokázala tu fotku vyhodit. Přece jen byl to on, kdo ji vychoval; kdo ji zároveň i zachránil.

Přešla zpátky k oknu a usmála se na přicházející postavu. Na bílou halenku školní uniformy si oblékla světlou vestu. Lusia se jí nedivila. V poslední době byla docela zima.

Otočila se do svého pokoje. Kromě velké skříně, starého šicího stroje, malého stolku se zrcadlem a rozvrzané pérové postele v protějším rohu byl prázdný. Pomalu se natáhla pro obálku, ležící na stolku vedle hromady sponek a hodila ji oknem na chodník přímo před nohy té, již už dlouho pozorovala.

 

Leknutím upustila knihy a šokovaně se zahleděla nahoru. Nikdo touhle dobou na ulici nebyl, proto to, co před ni dopadlo, ať už to bylo cokoli, muselo být pro ni. Z okna podkrovního bytu koukala ruka v bílé rukavičce jako dlaň uvězněné princezny. Rychle posbírala knihy a sebrala obálku. Roztřesenýma rukama ji otevřela a vyňala čistý čtverec papíru, na němž se skvělo jediné slovo pečlivě vykreslené nádherným rukopisem.

„Ahoj?“ zamumlala překvapeně a posunula tenké hranaté brýle na nose, aby se ujistila, že čte správně. Ještě chvíli zmateně mrkala na papír, pak s úsměvem zvedla hlavu. Z okna, z nějž ještě před okamžikem trčela jen ruka, na ni hleděly dvě dokonalé černé, hluboké, smutné oči, částečně skryté za špatně ostříhanými vlasy.

Zarazila se. Výraz dívky, jež ji propalovala temným pohledem, byl víc než nečitelný. Tak chladnou, kamennou, bezvýraznou tvář už dlouho neviděla. Pousmála se a zamávala jí. Dívka jí to bez jediného náznaku změny ve tváři oplatila a pak náhle zmizela. Jediné, co po ní zůstalo, byla ozvěna třísknutí okenicemi a kousek papíru v rukou zmatené Alyx.

Zavrtěla hlavou a pokračovala v cestě. Přestože ji ta dívka nepochybně zaujala, byla kvůli ní nucena zkrátit svou každodenní procházku, než se vydá do školy doučovat mladší studenty. Těšila se tam. Mnoho z jejích žáků se řadilo mezi typické drzouny a flákače, kteří podstoupili úmorné prázdninové vyučování jen kvůli rodičům a aby nemuseli opakovat ročník, ale s ní všichni vycházeli. Možná proto, jak byla přátelská a jakým způsobem dokázala látku vysvětlit pomocí zajímavých her i těm, které obvykle k smrti nudila.

Ve svém zamyšlení se usmála. Už přemýšlela o práci ve škole, ale stále ji to víc táhlo ke knihám než dětem. Její otec byl knihovník a i ona sama milovala knih, takže se připravovala přejmout po otci řemeslo.

V tichosti se potulovala téměř prázdným městem. V téhle čtvrti málokdy někoho potkala, ale teď, když byli všichni na dovolené, působila tato oblast smutným dojmem. Milovala společnost, přestože se v ní cítila nejistě, díky své plachosti. Milovala lidi, přestože oni ji odstrkovali, kvůli její „přehnané“ inteligenci a nadání na učení. Proto se vždy tak těšila do své prázdninové vyučování. Měla v něm pocit souznění - že někam patří - a přestože tam měla spíš šéfovat, jednala s žáky jako s rovnými. Její třída ji naplňovala dojmem rodiny nebo přinejmenším opravdových přátel.

Vzpomněla si na otce. Vždy jí říkal, že je geniální a má na to být hrdá, i když ji ostatní odsuzují. Nebyla. Někdy se za své znalosti i styděla. Byla jen „ten šprt“, knihomol, co radši než někam „do společnosti“ pít šel do knihovny a vracel se až v ranních hodinách. Ano, byla taková. Neměla potřebu pít, neměla nutnost chodit křivě a nepřipadalo jí vtipné, že někdo zvrací. Na rozdíl od těch ubožáků, ona měla sny a lepší způsoby, jak využít finance.

Neměla přátele. Kromě svých žáků žádné, ale i o těch pochybovala, že byli vážně přátelé. Snášeli ji, povídali si spolu, ale mezi svými to byli opět ti, co ji shazovali nejvíc.

Zastavila se. Už se do školy netěšila. Hnusila jí představa všech těch milých tváří, které ztvrdnou nenávistí, jen co poprvé zazvoní na oficiální vyučování. Zhluboka se nadechla a nasadila klidný úsměv. Nemohla ukázat slabost. Ne před nimi, otcem…. Před nikým. Nechtěla, aby ji někdo další ještě víc ponižoval.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

wow *nema slov*

(Neru-chan, 20. 7. 2010 23:35)

wow...to je jediné na co se teď zmůžu..vážně.jen tak dál Kiro-chan ^^

skoro by som zabudla...

(haru, 13. 7. 2010 0:14)

...prečo sa mi tvoje poviedky kedysi páčili. V každom prípade- aj keď viem, že to už nevyzeralo som stále na žive a celkom potešená, že som sem zavítala- tento typ charakterov je môj obľúbený a potom, súhlasím, Luisia je svojím spôsobom úžasná ale na druhú stranu svojím spôsobom hlúpa chudinka... mno ništ, pridaj si ma do zoznamu ľudí čo čakajú na pokračovanie:) a v rámci toho pripomenutia mojej existencie- píšem akurát novú slash poviedku, ak ťa to zaujímať tu je odkaz na nové stránky: http://www.fairytalesfromnowhere.blogspot.com/
ak nie, kašli na to, len som si na teba spomenula

=^__^=

(Kagome/Kurama, 13. 6. 2010 16:13)

Lusia je naprosto úžasná.. Zajímá mě její minulost. Po pár dalších dílech si určitě zvyknu na to, že to vlastně má být shojo ai. Tak nějak mi připadá, že Alyx si jen nalhává, že miluje společnost. Přijde mi totiž nepochopitelné mít rád něco, co nesnáší tebe. Budu na to muset pohlížet objektivně :)
Děkuji ti za ni...

Lilith-sama

(Kira, 10. 6. 2010 19:43)

a asi i poslendí jak to tak vypadá.... >.>
zkus mi prosím do "SFS - místo pro vaše návrhy" napsat, jak si představuješ, že by měly být spolu, já se do pokusím nějakým způsobem zrealizovat do další kapitoly :)

Nadpis

(Lilith-sama, 9. 6. 2010 16:37)

Chúďatko Alyx a chúďatko aj Lusia! Obe tak veľmi nenávidené. Ale obe ich chápem. Chúďatka, takto trpieť... Ale myslím, že by z nich bol krásny pár :D. Teším sa na pokračovanie... Jeeejda, ja som prvá :D:D. Začína to zaujímavo