Jdi na obsah Jdi na menu
 


díl II. [tajemství]

28. 5. 2008

 Díl II. - Tajemství

Usedavé ticho. Celý den spolu nepromluvili. Nechtěli rozebírat ani tetu, ani ten polibek. Nemohli o tom mluvit. Byli tiše celé vyučování, snad kromě hodiny angličtiny, kdy měli číst nějaký rozhovor. Tiše šli domů až do chvíle, kdy se na křižovatce mezi rodinnými domečky a šedými panelovými domy nerozloučili jedinou větou.

„Tak…. Po víkendu škole?“, ujistil se Taiki a nejistě mu zamával.

Matsuo přikývl. „Po víkendu.“

 

 

 

„Matsuo, já…. Chtěl jsem se omluvit, mohl bys přijít? Hned?“, ten hlas zněl naléhavě. Chlapec držel telefon v třesoucí se ruce a snažil se zabránit si rozběhnout se za tím útěchu hledajícím hlasem.

„Nemůžu. Gomene, opravdu nemůžu.“, musel mu to vysvětlit. Vymluvit se z toho jakýmkoli způsobem. Ale Taiki…. Takový hlas nikdy neměl….

„Prosím…. Mám jen tebe….“,dávení a kašlání. Už nečekal. Sebral kabát a rozběhl se ulicí, nedbaje na otevřené dveře domu.

Taiki…. Taiki…. Prudce zabrzdil do zatáčky. Jen několik metrů. Pár kroků a bude u něj. Mysl chtěla běžet dál, ale tělo nemohlo. Opřel se o zídku, nabíraje dech. Musel tam dojít. Musel. Taiki….

Vtrhl do domu bez zaklepání, zvonění, nějakého upozornění, že vchází. Mířil rovnou do Taikiho pokoje. Krok za krokem, přestože ho bodalo v plicích a srdce mu bušilo až v krku. Nemohl ho tam nechat. Ne, když zněl tak…. Tak…. Nedokázal to popsat. Nebyl schopný říct, jak to vlastně znělo, ale donutilo ho to porušit všechna pravidla, která mu vtloukali do hlavy, sotva nalezl ve slovech nějaký význam.

„Taiki!“, vběhl do pokoje a zasekl se uprostřed kroku. Ležel tam jako hromádka něčeho neurčitého. Chuchvalec, změť rudé, bílé a modré. Matsuovi se roztáhly zorničky při pohledu na tu rudou, ale donutil se na to nemyslet. Byl to jeho kamarád. Kamarád, který ležel na zemi stočený do klubíčka, třesouc se strachy a celý od krve.

„Co…. Co se ti stalo?“,došel k Taikimu a pomohl mu posadit se. Ještě než mu stihl odpovědět, vyrazil do koupelny pro ručník a čistou vodu. Posadil se vedle něj, strhl mu košili a začal z něj smývat všechnu tu krev, mumlajíce hlouposti, jen aby ho uklidnil.

Krev….

Stmívalo se. Matsuo věděl, že už tu dávno nemá být. Že riskuje prozrazení. Rozum mu to našeptával, ale přehlušoval ho cit. Cit pocházející ze srdce. Cit, který patřil jen Taikimu.

Nechtěl ho teď nutit povídat, co se tu odehrálo, musel ho však připravit na to, co se teprve odehraje. Rány po celém těle jeho přítele ho dost vyděsily. Nechtěl to udělat, ale pochyboval, že se ovládne.

„Taiki, musím ti něco říct. Důvod, proč jsi nikdy nebyl u mě doma a vlastně i proč jsi u mě nemohl přespat. Důvod, proč tu už dávno nemám být.“, zakousl se do rtu, když si všiml posledních paprsků jarního slunce, zapadajícího za obzor. „Odpusť mi, jestli ti ublížím.“, bylo mu jasné, že to nestihne celé vysvětlit, ale něco mu říct musel.

„Matsuo…. Proč?“, nechápal.

Chlapec se odvrátil. Zavřel světlounké oči a tiše si povzdechl. Pak na něj znovu upřel prosebný pohled. Jeho, ale přesto cizí. Pohled krvavě rudých očí stále plných smutku, nešťastný úsměv z nějž vyčnívaly upíří špičáky.

„Matsuo, ty…. Jsi upír?“, jen přikývl. Nedokázal mu nic říct. Viděl na Taikim, že z něj omámení po utržení tolika ran rychle opadá a mění se v opatrné, pozorné chování někoho, kdo neví co čekat, přestože mu je jasné, co bude následovat.

„Gomene, Taiki.“, natáhl se k němu a jemně ho políbil. Pak přitiskl rty na jednu z hlubších, stále krvácejících ran a začal sát vytékající krev. Přestože v jeho těle převládala upíří část, mysl stále nahlodával lidský cit a vědomí, že kdyby ho přímo kousl, zradil by ho. Kousnutí až v nejhorším případě….

Taiki to nechápal. Vždycky věděl, že je Matsuo tak trochu záhadný, obestřený rouškou tajemství, za kterou nikoho nepustí, ale takovéto tajemství nečekal. Matsuo je upír…. Upír a právě pije mou krev…. Upír…. Proč to neřekl? Nemluví s ním snad ostatní, protože ví, jaký je? Jsem tak naivní nebo první, komu to řekl? Matsuo….

„Matsuo….“, přestal přemýšlet. Nemělo to smysl, jen to tím zhoršoval. Věděl, že přemýšlením nic nezmění. Jeho nejlepší přítel byl upír a on se s tím mohl jen smířit. „Matsuo.“, využil chvíle, kdy chlapec vzhlédl od rány pod žebry, ze které právě sál krev. Zabořil mu ruku do vlasů, přitáhl si ho k sobě a políbil ho na umazané rty. Cítil na nic chuť své krve. Cítil upíří lačnost, která Matsua téměř ovládala. Bylo mu to jedno. Chtěl jen, aby jeho tělem znovu proplul ten hřejivý pocit. Ten, který se v něm rozlil jen, když byl blízko něj. Co na tom, že byl upír. Byl to stále ten stejný, neustále smutný Matsuo, kterého potkal v první třídě. Ten se kterým vybíral střední školu. Ten, kterého znal jako sebe sama a přitom o něm nevěděl nic.

Ucítil jeho rty na boku. Na další krvavé ráně, kterou mu uštědřil otec. Ani nevěděl, proč to vlastně udělal. Pamatoval si jen bolest. Neustávající bolest a touhu být pryč. Být schovaný v Matsuově náruči, kde mu bylo krásně ať seděli v parku, stáli na ulici nebo byli ve škole.

Jeho otupenou myslí se mihla myšlenka na doktora, ale něco ji utlumilo. Netušil co. Vzpomínal si jen na hřejivou náruč, měkké peřiny a jemné rty na svých. Rty, přes které přečnívaly dlouhé zoubky. Přesto se nemohl mýlit, patřily jemu. Ne upíru Matsuovi. Člověku. Tomu, kterého měl raději než vlastní rodinu. Bylo mu patnáct, ale cítil se tak šťastný, když si zase začal uvědomovat okolí a zjistil, že leží v posteli, nekrvácí a Matsuo je vedle něj.

Přitiskl ho ke svému boku. Pořád nechápal, co s ním je, ale pomalu mu docházel význam toho pocitu. Nevěděl jistě, jestli to je ono, ale to štěstí, proudící mu v žilách místo ztracené krve ho nastokrát přesvědčovalo o tom, že se vážně zamiloval.

„Taiki?“, první věta za celou dobu od západu slunce, co pronesl. „Neublížil jsem ti?“, chlapec jen zavrtěl hlavou. Vlastně se cítil krásně. Bylo mu nádherně a možná i proto, že to byl Matsuo, kdo pil jeho krev. Možná proto, že měl konečně možnost dát mu část sebe, i když trochu jinak než si představoval.

„Asi tě to vyděsí.“, zašeptal napůl pro sebe.

„Co?“

Na jeho tváři se rozlil blažený úsměv. „Zamiloval jsem se.“

„Do koho?“, ten hlas. Zase hlas patřící jen Matsuově lidské části.

Taiki se usmál. Nehodlal mu odpovídat. Ne slovy. Otočil se k němu a přitiskl rty k jeho, přestože mu v tom Matsuovy zoubky trochu bránily. „Miluju tě.“

 

 

 

Nebyl tam. Když se probudil, Matsuo byl pryč. Hledal po celém domě, ale nenašel ho ani na tak absurdních místech jako sklep nebo lednice. Nenechal vzkaz. Taiki čekal že zavolá, ale neozval se. Matsuo…. Tohle mi nedělej. Kdyby se ti něco stalo…., ani to nechtěl domýšlet. Mohl by jít do školy, kdyby nebyl víkend, ale takhle…. Třeba je doma….

Vyběhl z domu. Ani se neobtěžoval oblékat si něco jiného než kalhoty. Věděl, kde zhruba bydlí, ale jak vypadá jeho dům si ani netroufal odhadovat. Doufal, že mu to prozradí aspoň zvonky.

Matsuo bydlel jen o dvě ulice dál. Bylo to sotva deset minut, ale Taikimu to připadalo jako věčnost. Dlouhá, nesnesitelná. Procházel od domu k domu, hledajíc na zvoncích jeho jméno. Došel až na konec, k poslednímu domu, tvořícímu z této odbočky slepou ulici. Poslední dům – zvnějšku světlý jako den, zvnitřku tmavý jako noc. Přesně pro upíry.

Nemohl se mýlit. Muselo to být ono. Zahleděl se na zvonky a úlevou se mu skoro podlomila kolena, když přečetl to úžasné jméno. Hayato.

Vtrhl do zahrady, nedbaje na výčitky svědomí a udivené pohledy sousedů. Trochu ho překvapilo, že jsou dveře dokořán, přesto vešel a rozhlédl se. Byl to malý dům, což zvýrazňovaly i tmavé stěny a nábytek. Prošel ho celý, včetně všech pokojů. Zvlášť se rozhlížel po tom Matsuově, který byl až na jednu skříň, stůl, židli a…. rakev, úplně prázdný. Nemohl bych tu bydlet. Tolik tmy a místa. Nikde není nic navíc, vše pečlivě uklizené.

Povzdychl si. „Možná šel za tetou….“, znovu vytočil jeho číslo, ale Matsuo to nezvedal. „Kde k sakru jsi?“, zaklel. Začal pochodovat po obýváku. Jestli mu deset minut připadalo jako věčnost, tohle bude nekonečné. Tím spíš, že nevěděl, kdy se vrátí.

„Matsuo, prosím.“, vzpomněl si na minulou noc. Na to, co mu řekl.

 

 

 

            „Mě?“, podivil se Matsuo. „Ale vždyť….“

Taiki se jen usmál. „Nevadí mi to. Jsi nádherný. Vlasy, oči – ať modré nebo rudé, rty – bez přečnívajících špičáků nebo s nimi. Ať jsi člověk nebo upír, pořád jsi to ty. Ten, co na sebe bere vinu za všechny. I za tání ledovců a kácení deštných pralesů. Ty se nikdy nezměníš.“

„Gomene, Taiki, tohle nejde. Jsi jediný, kdo o tomhle ví, ale neměl bys. Musíš zapomenout. Nikdy jsi to neměl vidět….“

 

 

 

„Zapomenout….“, zopakoval si pro sebe. „ Nejde jen tak zapomenout. Na tebe ne. Na tvé věčně smutné oči, na tvůj úsměv, hrající na rtech i v duši. Když ses smál, smála se celá ta šedá nudnost města. Všechno ožilo, dostalo barvy. Nemůžu zapomenout.“

Zvonění. Zvonění telefonu , značící Matsua. Tu melodii měl jen u něj. Volili si ji spolu. V parku před několika lety.

Zvedl to s nadějí v očích, ale ta zmizela hned po prvním slově. Rozplynula se jako ranní mlha v poledním slunci. Taiki slyšel, že Matsuo nemá daleko k pláči, přesto zněl odhodlaně.

„Odcházím. Gomene, vím, že to je pro tebe těžké, ale staly se věci, které se stát neměly. Asi už se nikdy neuvidíme, ale bude to tak lepší. Budeš mi chybět…. Teta umřela. Odhlas mě, prosím, ze školy. Díky. Matsuo.“

Taiki se ho ani nepokoušel přerušovat. Poslouchal a snažil se udržet pohromadě aspoň kousek svého rozlámaného srdce. Dal mu ho celé a vrací se mu takto.

„Gomene….“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

OMG

(Arlen, 15. 11. 2008 20:09)

Já dneska čtu povídky jenom se špatným koncem, no nic, jdu pokračovat, snad to špatně neskončí. Jestli jo.... dozvíš se to v dalším komentu.

....

(Ayasumi, 30. 6. 2008 11:39)

chudák Taiki... to si nezasloužil... ale krááásný příběh, nečekala bych, že Matsuo bude upír... ale já upíry ráda, takže jsem nadšená

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA