díl I. [zmatek]
Díl I. - Zmatek
„Dobrý den.“, kolem vrátnice soukromé, elitní střední školy proběhl drobný chlapec. Jeho černé vlasy po ramena, žíhané výstřední fialovou za ním jen zavlály, když rychle zmizel ve vchodu do budovy školy. Zase šel pozdě a moc dobře to věděl. Uhladil si tmavě modrou uniformu, než s kajícným výrazem zaklepal na dveře učebny.
„Tak, co to bylo tentokrát?“, pozdravila ho učitelka s ironickým úsměvem. Na jeho příchody si už zvykla, o to větší radost jí dělalo zapsat mu další neomluvenou hodinu. „Zase vám umřela kočka? Nebo se od minulého týdne teta neprobudila? Či jste si snad připravil nějakou další hloupou výmluvu jako minule? Co to bylo.... hmm.... zaseklo se vám otevírání na ra-posteli, nemýlím se?“, třída vybuchla smíchy.
„Omlouvám se.“, drtil ucho své školní tašky tak silně, až ho začala bolet ruka. Nesnášel tyhle poznámky. Profesorka Strippiová vždy ráda rýpala do jeho rodiny, protože moc dobře věděla, že je jeho teta nemocná a mnoho dní tráví v nemocnici s hadičkami v žílách.
Posadil se na své místo vedle hocha o něco málo vyššího než byl on. Byl to jeho jediný kamarád na celé škole, jediný člověk, který ho nepřehlížel. Měl světlounce hnědé vlasy po půlky zad, stažené do culíku. S nimi krásně kontrastovaly tmavě zelené, hluboké oči.
„Tak co se stalo?“, zašeptal Taiki, sotva se profesorka Strippiová začala zase věnovat výkladu o právech hospodářských, sociálních a kulturních. Znali se už od základní školy. Společně se rozhodli, že se přihlásí na školu zaměřenou na práva, společně řešili problémy v rodině. Taiki ho chápal. Znal jeho situaci, ale nevěděl jak mu pomoct.
„Teta zkolabovala. Musel jsem volat doktora.“, odpověděl tiše se zarmouceným výrazem.
„To je mi líto....“, tohle se stávalo až nepříjemně často. Téměř každý měsíc přicházel pozdě kvůli tetině nemoci.
„Pane Hayato, představte si, že byste takhle pozdě přicházel k soudnímu procesu. To by vás asi moc lidí jako svého právníka nechtělo, že?“, přerušil jejich rozhovor hlas profesorky Strippiové.
„Pravděpodobně ne, paní profesorko, ovšem až budu právník, má teta již nebude mezi živými.“, nový výbuch smíchu, který třídou otřásl, když ho profesorka oslovila, najednou ustal. Všichni se s nevěřícným výrazem otočili k chlapci, který teď svůj tvrdý pohled chladných, světle modrých očí směřoval přímo na profesorku. Všichni věděli, že je Matsuova teta hodně stará, ale netušili, že dokáže takto přímo mluvit o tom, že brzy umře. Byl vždy tichý, tím víc je tohle prohlášení překvapilo. Dokonce i Taikiho, který znal jeho proměnlivé nálady hodně dobře, to zarazilo.
Matsuo se znovu posadil a zahloubal se nad textem učebnice práv. „Nepůjdeme po škole ven?“, zamumlal do jedné ze stránek, kterou se snažil prokousat, aby aspoň trochu pochopil obsah hodiny.
Taiki jen pokrčil rameny. „Ok.“
„Matsuo?“
„Hmm?“, zamumlal chlapec. Jahodová zmrzlina v kornoutu mu stékala přes zápěstí, ale toho si nevšímal. Byl začtený do nějakých právních papírů, které dostali od profesorky Strippiové. Vlasy mu rozcuchaně trčely na všechny strany ještě z hodiny tělocviku, ve které ho profesor nutil udělat stoj na hlavě bez opory a vydržet tak minutu.
Matsuo nikdy nedokázal stoj na hlavě, ale profesor prohlásil, že bude trénovat tak dlouho, dokud tu minutu nevydří. Věděl, že jeho vlasy vypadají opravdu bláznivě, ale bylo mu to jedno. Vlastně ho teď zajímalo jen to, že už je konečně mimo školu.
„Víš Matsuo, jak to teď vypadá u tebe doma?“, Taiki za celých těch deset let, co se s Matsuem znal nikdy nebyl u něj doma.
„Teta teď bude v nemocnici, jako obvykle, já budu sám a pokusím se zvládnout celý dům, stíhat školu a k tomu ji navštěvovat.“
„A nechceš být chvíli u nás? Než se teta vrátí.... myslel jsem, že bys mohl....“
Vzhlédl. V očích měl překvapení. „To nepůjde. Teď ne, promiň. Víš jak nerada mě teta pouští k někomu na noc.“ A taky má proč....
„Ale teď je v nemocnici, tak....“
„Můžeme tam zajít teď, ale několik dní opravdu zůstat nemůžu.“
Taiki nic neřekl. Vydali se přes park k sídlišti, za nímž se táhly řady rodinných domků.
Procházeli ulicemi v tom nejhlubším tichu, jaké střed města povoloval. Moc hluboké tedy nebylo. V každém vchodu spolu lidé buď mluvili, nebo na sebe pokřikovali. Po silnicích se proháněly kamiony svou závratnou rychlostí čtyřicet kilometrů za hodinu a za nimi vytrubovala stále delší kolona osobních aut, řízených převážně přepracovanými úředníky v saku, kteří spěchali na dnes již nejméně osmnáctou schůzku, ještě důležitější než předchozích sedmnáct. Do všeho toho řevu ještě tiše vyťukávaly svou, slepcům chůzi značící, melodii semafory a bublala řeka, která ve svém korytě proháněla hnědozelenou vodu, na níž vesele plavaly olejové skvrny.
Vešli do zóny rodinných domečků. Tady vše vypadalo jinak, přestože úplně ticho tu taky nebylo. Ale aspoň sem slunce dosáhlo svými hřejivými paprsky a nenechalo krajinu zanikat v šedých stínech města.
Taiki, jako pokaždé, když došli k jeho domu, slavnostně otevřel branku do skrovné zahrady a vysekl Matsuovi obrovskou úklonu. „Račte, pane.“, pokynul mu, aby vstoupil a sotva to chlapec udělal, objal ho zezadu kolem ramen, pak chytil za ruku a odtáhl přímo do pokoje.
Taikiho rodiče chodili domů hodně pozdě, takže obvykle vůbec neměli přehled o tom, co jejich syn dělá.
Usadili se na prostorné posteli, která vyčuhovala přímo doprostřed pokoje. Stěny zdobily plakáty všemožných rockových skupin. Celá místnost byla vedená v hudebním stylu, což potvrzovala i o zeď opřená kytara. Taiki často hrával na kytaru. Na hodiny sice už chodit přestal, ale pro něj by to bylo zbytečné. Dokázal zahrát vlastně úplně cokoli od svatebního pochodu až po nejnovější hity celosvětové hudební scény.
Má to tu krásné...., pomyslel si Matsuo, jak bylo jeho zvykem vždy, když byl u Taikiho na návštěvě. Já mám pokoj černý. Černé stěny, černý nábytek, černé obaly učebnic, černé oblečení, černá postel, černé....
„Chceš něco pít?“, vytrhl ho ze zamyšlení Taikiho hlas.
„Ne, díky.“, usmál se. Jeho oči teď zářily radostí. Jakoby to byly dvě obrovské pláně, na kterých skotačily odlesky jako děti šťastné z prvního napadeného sněhu.
Krásné oči....
„Hřeben je v koupelně.“, usmál se Taiki a odběhl do kuchyně aspoň pro nějaké zákusky. Nakonec se mohl vrátit jen s jogurtem, krajícem chleba a omluvou, že zrovna žádné sušenky nemají. Věděl, jak moc má Matsuo rád ty s příchutí rajčatového protlaku. Nikdy z něj sice nebyl schopný dostat odpověď proč, ale věděl, že mu chutnají a to mu stačilo na to, aby rodiče pokaždé přemlouval, aby zase nějaké donesli.
Když vešel zpět do pokoje, málem upustil podnos s jogurty. Zůstal stát s otevřenou pusou ve dveřích, dokud se Matsuo neotočil a s lehkým ruměncem na tváři přes sebe nepřehodil Taikiho peřinu.
„Gomene....“, sklopil pohled k zemi, stále s tím omluvným výrazem člověka, co provedl něco moc špatného. „Jen jsem se chtěl zbavit té uniformy....“
„To-to..... to je v pořádku, klidně si můžeš půjčit nějaké oblečení.“, snažil se zamaskovat, jak ho překvapil pohled na Matsua, pomalu si svlékajícího košili, a jak moc ho vyděsilo, že měl chuť zůstat nezpozorován a jen ho dál tiše sledovat.
„Zkus si tohle.“, podal mu krátké kalhoty s nohavicemi těsně nad kolena a mikinu s názvem nějaké skupiny. Pak před něj postavil jogurt a zmizel za dveřmi.
Co to s tebou je? Znáš ho přece tak dlouho, víš o něm všechno, proč jsi tam najednou jen stál a díval se na něj. Znáš ho přece. Převlékáš se s ním na tělocvik, jezdil jsi s ním na tábory a byl jediný, kdo neutekl, když vešel do koupelny, od první třídy jsi se s ním dělil o jednu sprchu na všech výletech. Tak proč se teď chováš takhle? Ty vlasy, ty oči, jeho život. Vím o něm tolik a přece nic. Nevím, kde bydlí, jak vypadá jeho pokoj, nevím, co ho baví, o co se zajímá. Nevím, proč nechce zůstat přes noc, ani proč já nikdy nebyl u něj. Nevím, proč s ním nikdo nemluví....
„Taiki? Už mám ten jogurt skoro v sobě! Nemusíš odcházet kvůli jídlu! Nevadí mi, když jíme ve stejné místnosti!“, usmál se, když k němu skrz dveře dolehl Matsuův hlas. Vrátil se k němu, ale sedl si na druhou stranu postele. Nechtěl riskovat, že by ten pocit přišel znovu.
Upřel na něj své tmavé oči. Matsuo v nich vždycky viděl hluboký, temný hvozd plný tajemství, pamatující dlouhé věky. Hvozd, o kterém nikdo neví, přestože je zakreslen v každé mapě. Hvozd, do nějž má přístup jen málokdo, přestože stačí jen udělat krok. Hvozd, vyžadující respekt, vzbuzující strach svou věčnou, obrovskou autoritou. Ten pocit hloubky, ve které se ztrácel, ještě podtrhovaly vlasy světlounké jako seschlá tráva v místech, kam už se slunce přes husté větve nedostane.
„Taiki?“, sledoval, jak si jeho hostitel nacpal do pusy lžičku plnou jogurtu, než k němu znovu zvedl pohled a zahuhlal něco, co mělo vyjadřovat, že poslouchá.
Ano, poslouchal, ale jen poslouchal. Rozhodně nečekal, že se k němu Matsuo natáhne, vyrve mu lžičku z pusy a na její místo dosadí své rty. Překvapením vytřeštil oči, když ho Matsuo políbil. Vyjeveně zíral do prázdna ještě dlouho po tom, co se chlapec, červenající se studem ze své opovážlivosti, odtáhl zpátky na svou půlku postele a nacpal si do pusy kus chleba.
Taiki se probral až po hodné chvíli. Polibek. Jeho první polibek a ukořistil si ho Matsuo. Kluk, se kterým se kamarádil od první třídy. Kluk, na kterém poznal, kdy je mu smutno a kdy má hravou náladu. Kluk, od kterého tohle opravdu nečekal.
Ten polibek v něm vyvolal ten samý pocit, který ho zaplavil, když se vrátil z kuchyně. V jeho hlavě plula myšlenka na to, že by mohl zjistit, co vyjadřuje. Pohrával si s ní, až se nakonec rozlila do celého jeho těla a dřív, než si stačil uvědomit co dělá a zabránit tomu, políbil Matsua s mnohem větší vervou, než měl původně v plánu.
Tác s jídlem se sesunul na zem a s řinčením dopadl na plovoucí podlahu, když k sobě Taiki přivinul Matsuovo tělo a nejistě ho líbal.
„Promiň. Já.... nevím co to se mnou je....“, odtrhl se od něj tak rychle, že málem spadl z postele.
„To je v pořádku, vlastně jsem s tím začal, gomene.“, Matsuův pohled se stočil k oknu, kterým rudě zářily paprsky zapadajícího slunce. „Měl bych jít. To oblečení ti donesu zítra, pokud ti to nevadí.“, sebral své věci a vykročil ke dveřím.
Taiki jako v transu přikývl, že si to klidně může půjčit a zamával mu. V tu chvíli mu ani nepřišlo nesprávné nejít ho doprovodit aspoň ke dveřím.
„Zítra ve škole....“, rozloučil se tiše Matsuo. Zase mluvil tím tichoučkým hlasem člověka, který nese vinu za všechny hříchy světa. Hlasem zvířátka, kterému stále někdo ubližuje.
„Ahoj....“, zašeptal Taiki až několik minut po tom, co za sebou Matsuo zavřel dveře.
Komentáře
Přehled komentářů
sugoi! nechápem prečo som na takú skvelú poviedku narazila až teraz, hned sa vrhám na ďalšie diely ;)
Je to
(Hiwiare, 10. 6. 2008 13:01)vážně skvělý, je to fakt ohromný jak všichni co něco píšou, píšou o takových už ohraných věcech a ty píšeš o tomhle.To vážně moc lidí neumí:-)
...
(haru, 17. 7. 2008 7:43)