díl III. [zapomnění]
Díl III. - Zapomnění
Běžel. Nevěděl kam, jen utíkal. Po tvářích se mu koulely slzy a hlavu mu naplňovala jediná myšlenka. Matsuo…. Vytáhl mobil. Jednou jedinkrát ho vidět. Nic víc nechtěl. „Přijď do parku k tomu stromu, kde sedáváme. Prosím. Hned, pak tě nechám jít.“, ozvaly se chrčivé zvuky, mezi nimiž rozeznal slabý, neochotný souhlas.
Proběhl parkem, míříc přímo k rozložitému, starému stromu. Ani se necítil zadýchaný. Musel dostat vysvětlení. Pochopit, proč Matsuo tak narychlo zmizel. Aspoň se rozloučit.
„Matsuo!“, vykřikl do hluku projíždějících aut. Viděl ho všude, přesto věděl, že nikde není. Zadíval se na svá zranění. Nebolela, už dávno ne. Netušil, co s nimi Matsuo udělal, ale po tom, co se jich dotkl svými rty, vymizela z nich bolest a přestala krvácet.
Brouzdal se ulicemi. Nechtěl jít do parku, ale uvědomoval si, že k němu stejně dříve či později dojde. Myslel na něj, ačkoli si to stále zakazoval. Nesměl mu už ublížit. Neměl odcházet, když věděl, co se stane. Taiki se nikdy neměl dozvědět, jaký doopravdy je. Ale už bylo pozdě. Už to věděl a navíc měl ten cit. Nechtěl ho opouštět. Byl to jeho jediný přítel. Ale ty musíš. Musíš, protože ví, kdo jsi. Musíš, protože ho máš rád. Musíš, abys mu znovu neublížil. Musíš kvůli němu. Abys ho ochránil.
Přešel silnici nedbaje na troubící auto, které jen taktak stihlo dobrzdit, aby ho nepřejelo. Bylo mu to jedno. Kdyby umřel, nic by se nezměnilo. Už teď se cítil dost prázdný. Jako slupka. Odeslaná obálka, v níž chybí dopis. Ořechová skořápka, v níž neměl plod čas na dozrání.
Tak moc mu chyběl a přece se s ním nechtěl setkat.
Pomalu došel do parku. Slunce už se zase začínalo sklánět k nejvyšším patrům panelových domů. Klekl si u stromu, kde s Taikim sedávali a povídali si. Kde spolu přemýšleli, psali úkoly, hráli si a kde se rozhodli, že půjdou na práva.
Spal. Spal pod tím velkým stromem, rozprostírajícím obrovský kruh stínu po okolní trávě. Vypadal sladce. Skoro jako dítě. Culíček světloučkých vlasů měl složený na rameni. Čekal tak dlouho…. Neměl jsem sem chodit. Zvedl se a skoro už odešel.
„Matsuo….“, tiché zvolání. Něco v něm se pohnulo. Nemůže mu to udělat. Nesmí. Taiki mu řekl, že ho miluje. Zaslouží si aspoň rozloučení.
Sehnul se k němu a pohladil ho po tváři. „Taiki, jsem tu, Taiki. Jsem s tebou.“, chlapec otevřel oči. Pomalu, unaveně. Usmál se. „Přišel jsi.“
„Ano, Taiki, přišel. Klidně spi. Nemusel ses kvůli mně probouzet.“
„Odešel bys. Kdybych se neprobudil, už bych tě neviděl. Proč, Matsuo? Proč odcházíš? Byli jsme vždycky spolu. Šli jsme spolu na práva, slavili jsme narozeniny, nikdy nás nic nerozdělilo, tak proč teď ano?“, začal plakat. Nemohl to vydržet. Jestli Matsuo odejde….
„Tohle je něco jiného, Taiki.“, začal tiše. „Nikdo nesmí znát tohle tajemství. Nikdo nesmí vědět, jaký jsem. Musíš na to zapomenout. Na včerejší noc i na mě. Pochop to, prosím.“, zvedl se k odchodu. Nechtěl ho svou přítomností trápit víc, než bylo nutné. Sehnul se k němu, jen aby mu setřel slzy, jež okamžitě nahradily nové, a políbil ho na rozloučenou.
„Matsuo. Neodcházej. Ještě ne, prosím. Ještě mě neopouštěj.“, chytil ho za ruku, ale Matsuo ji z jeho sevření vytáhl. „Nemůžu. Gomene. Slunce zapadá. Nechci ti znovu ublížit.“
„Neublížil jsi mi. Zůstaň tu. Jen ještě jednu noc. Víc ne.“, chvíli váhal, ale pak se posadil vedle něj. Nechtěl to udělat. Nesměl. Něco ho ale nutilo. Možná to čiré zoufalství, zračící se v Taikiho očích. Ta beznaděj, jež sálala z jeho těla. Ten nehraný smutek, naplňující celou jeho duši.
„Jen jednu noc.“, zopakoval Matsuo.
Společně sledovali, jak slunce zapadá a společně se znovu připravovali na to, co se může stát ve chvíli, kdy bude Matsua ovládat upíří část. Drželi se za ruce v době, kdy z parku odcházeli poslední lidé. Objímali se v momentě, kdy Matsuovi znovu rudly oči a prodlužovaly se zuby.
„Taiki?“, úplně jiný hlas. Hrubší, přesto v něm zůstával podtón Matsuova jemného.
„Ano?“
„Gomene.“, políbil ho. Prokousl mu ret. Taikimu se začala pusa plnit hořkoslanou chutí jeho vlastní krve, kterou Matsuo polykal a olizoval tu, která mu stékala po bradě dolů. Slíbával ji z jeho krku i z hrudi. Nevěděl, jestli to může udělat. Nechtěl mu ublížit. Znovu mu vtiskl hluboký polibek, jednu ruku zabořenou do jeho vlasů, druhou ho hladil na břiše. Ne, to nemůžeš. Nesmíš mu to udělat a pak jen tak zmizet. Tohle nesmíš., na chvíli se v něm probudila lidská část, znající emoce, znající bolest ze ztráty.
Taiki nic nevnímal. Jen ten dotek a polibky, kterými ho Matsuo zahrnoval. Celou jeho mysl pohltila tma, přerušovaná jen štěstím a opovážlivým doufáním v to, že Matsuo nepřestane. „Miluju tě.“, zašeptal mu, když se nad ním jeho přítel znovu sklonil. „Odpusť mi to.“, strhl z něj košili a stáhl mu kalhoty. Nějaké předehry a romantické něžnosti vynechal. Shodil ho ze sebe a položil se na něj. „Promiň…. Nemůžu tě nechat odejít jen tak.“, tvrdě ho políbil, nutíc ho znovu polknout krev.
Matsuo zaúpěl, když zády tvrdě narazil na kůru stromu. „Taiki….“, zašeptal, než mu druhý chlapec zabránil v mluvení. V jeho nitru se odehrával drsný souboj mezi dvěma vědomími. Upír chtěl toho kluka kousnout, zatímco mu v tom člověk bránil svým nově nalezeným citem. Nesměl Taikimu ublížit. Odmítl jakkoli zasahovat do toho, co se s jeho tělem děje. Věděl, co to je, věděl, proč se najednou prohnul proti tělu nad sebou, ale nesměl se bránit. Kdyby se bránil, mohl by mu něco udělat.
V jedné polovině jeho mysli si hrály zlatavé kruhy vzrušení s rudými lásky. Promítalo je lidské vědomí. To, které znalo význam emocí a chápalo, že tohle není špatné – snad až na to, že jsou v městském parku, ale to nebylo ani v nejmenším podstatné. Proti němu zápasilo upíří vědomí, ukazující jen temnotu. Nesnesitelnost toho, co se děje, nutnost bránit se.
Obtočil paže kolem Taikiho krku, aby se k němu dostal ještě blíž. Netušil co dělá. Byl zmatený, když se mu mezi rty znovu prodral doušek krve. Ne jen doušek. Byla všude, bylo jí tolik. Tak moc krve, že ji ani nestíhal polykat. Vyděšeně se od Taikiho odtrhl, ale pohled na jeho hruď, po níž stékaly potůčky krve, crčící z jeho krku ho vyděsil ještě víc.
„Taiki. Gomene. Nechtěl jsem. Tohle jsem vážně nechtěl.“, znovu převzala vládu lidská část. Pocítil ještě větší prázdno, se kterým soupeřilo jen zoufalství. Hluboké, nepokryté zoufalství, deroucí se jeho hrdlem přerývavými vzlyky a výkřiky.
„Mastuo…. Jsi tak krásný….“, políbil ho. Jeho rozehřáté tělo pomalu chladlo a nakousnutou, prudce bušící tepnou na krku vytékaly poslední zbytky krve.
„Taiki….. ne, nesmíš umřít. Já už to vím. Vím to. Neopustím tě. Nikdy. Miluju tě. Neodcházej.“, mlel jedno přes druhé, aby stihl všechno říct a přitom ho udržel ještě aspoň chvíli při vědomí. Ne, nesmí ho nechat umřít. Mohl by za to. Co by pak dělal? Nehledě na to, že ho v podstatě zabil. Všude by byla policie, vyšetřování. Dříve či později by se stejně dostali k němu a on by to nedokázal tajit. Co by řekl Taikiho rodičům?
Myšlenky. Tak hloupé, tak zbytečné. Nic se nezmění. Nikdo nepřijde. Najdou nás. Spolu, navždy.
„Sbohem, Matsuo…. Miluju tě….“, ozvalo se tiše, ale on jakoby to neslyšel. Nevnímal nic. Tupá bolest v hrudníku. Byla mnohem horší, než ta, kterou cítil, když si prokusoval zápěstí.
„Gomene, Taiki. Nesměl jsem ti ublížit, přesto jsem to udělal. Umíráš kvůli mně. Měl jsem odejít. Bylo by to tak lepší pro nás oba….“
Je zvláštní, že někdy sněží i v létě. Ale teď je jaro. Není tak podivuhodné, že na mě sněží. Vlastně na nás. Taiki…. Andělé přicházejí. Vezmou nás s sebou. Budeme spolu. Navždy. Už nás nic nerozdělí. Nikdy. Zajímavé, jak je všude bílo. Vždycky jsme sníh milovali. Říkal jsi, že je jako mé oči. Je takový i teď Taiki? Když je rudý od naší krve. Stále se podobá mým očím?
Láska. Je to divné slovo. Nedá se popsat, nedá se představit si ji. Je to jen pocit. Krásný pocit. Zvláštní pocit. Do posledního koutku vyplní to prázdno, které v tobě je, dokud ten pocit nepoznáš. Vždycky se říká: „Miluju tě.“ Nejsem si jistý, že je to vždy pravda. Řekl bych, že slova jsou něco jiného, než cit. Ale jak dokázat lásku? Nedá se ukázat, nedá se věnovat. Můžeš ji jen cítit, Taiki, a snažit se, aby ti lidi věřili, že ji vážně máš. Věřil jsi mi, když jsem ti řekl, že tě miluju? Cítil jsi, že to myslím vážně? Věřil bych ti, kdybys odpověděl, že ano. Jenže bych nemohl vědět, jestli to myslíš upřímně. Jestli to neříkáš jen tak, protože to chci slyšet.
Vzpomínky. Někdy jsou krásné, ale někdy bolí. Pamatuješ, Taiki, jak jsme sedávali pod tímhle stromem a řešili spolu všechno? Pamatuješ, jak jsme tu rýsovali úkol, ale na trávě nám to nešlo? Pamatuješ, jak jsme tu seděli obklopení letáky různých škol, dokud jsme si nevybrali práva? Proč vlastně? Ani nevím…. Pamatuješ, Taiki, jak jsme tu nastavovali tvůj první telefon? Jak jsme vybírali melodii a já byl tak šťastný, že máme stejné a můžeme si je dát pro sebe navzájem? Pamatuješ si tyhle časy? Já na ně nikdy nezapomněl. Byly to nejkrásnější chvíle v mém životě. Chvíle s tebou, Taiki. Jenže nejsou jen šťastné vzpomínky. Jsou i ty ze školy. Jak se nám smáli. Dobírali si nás a tobě nadávali, protože ses raději než s nimi bavil se mnou. Zezačátku jsem tě nechápal, pak ti byl vděčný. Ani na tohle jsem nezapomněl. Nemohl bych. Proto jsem pochopil. Pochopil jsem, že na mě stejně nikdy nezapomeneš. Taky bych nikdy nezapomněl. Vzpomínky jsou důležité. Tvoří minulost. Tvoří život. Tvoří tebe, Taiki.
Vidíš? Andělé už jsou tady. Bělostná křídla, vířící sníh. Letí pro nás. Pro tebe a pro mě, abychom se nikdy neodloučili. Láska je mocná, Taiki. A vzpomínky zůstanou navždy….
Miluju tě, Taiki Kazumo.
Komentáře
Přehled komentářů
to je tak...tak...tak...nadherne, smutne...uzasne...asi poprve v zivote me rozbrecela povidka...:-(...nadherne...opravdu dechberouci...zkus se smutnym koncem psat casteji
---
(Aki, 31. 12. 2008 1:23)
Nesnesitelně krásný!!Je to smutný, ale naprosto přesný.
Možná píšu kraviny, ale je to fakt!
...
(Sax..., 26. 11. 2008 23:51)Eh... tak to jsem si dala, na dobrou noc O.o... moc pěkná povídka, vážně se mi líbila, ale já tak nemám ráda smutný konce O.o (ne, dneska už nic číst nebudu, mám stejný pocit jako Arlen... všude samé smutné povídky... a nebo je nějakým způsobem přitahuju a jiné nenacházím...)
Fajn
(Arlen, 15. 11. 2008 20:18)
No, fajn, já už se dneska cítim fakt jak šlehlá proudem. Vážně, dneska si od oběda čtu samý smutný povídky. Já z nich budu brečet i v noci. To je na mě moc.
Ale povídku chválim, je fakt dobrá.
....
(Ayasumi, 30. 6. 2008 11:53)to je smutné, ale krásně napsané! Nemyslela jsem, že to takhle dopadne... ale i tak se mi to mooooooc líbí!
:'-(
(Lucysek, 11. 10. 2009 20:14)